Článek
Dodnes si pamatuju, když jsem viděl první máničku. Bylo mi šest, jeli jsme na prázdniny k tetě na Šluknovsko a chlápka s vlasy až na ramena jsem viděl na nádraží v Děčíně. „Mami, hele, mánička“! „Nekoukej tam!“
Úvodem vysvětlení pro případného čtenáře, který nepamatuje režim pod vedením komunistické strany. V té době se měli všichni lidé chovat stejně a bylo tedy v pořádku, když i stejně vypadali. Když se někdo chtěl lišit, bylo to podezřelé – v budování socialismu přece musíme být jednotní! No a když mladí, kteří se vzhlédli v tehdy nastupujícím bigbítu, chtěli vypadat jako jejich hudební vzory z úpadkového Západu, dostali hanlivé přízvisko „mánička“ a většina lidí se k nim chovala přinejlepším přezíravě. V roce 1966 dokonce bylo při zákroku Veřejné bezpečnosti násilně ostříháno několik tisíc lidí. Věc dnes naštěstí nepředstavitelná…
Přeskočím pár let do raných sedmdesátek. Počátkem puberty mi přestávalo být jedno, co mám na hlavě, přesněji řečeno, jak je to dlouhé. Táta, stará škola, nepřipouštěl příliš na toto téma debaty. „Tady máš pět pade, ’du na šichtu, až se vrátim, ať seš ostříhanej!“ Párkrát jsem v kadeřnictví tuto sumu dle něj utratil zbytečně - přemluvil jsem paní holičku, aby mi jen zarovnala ofinu. Pak ho přešla trpělivost a šel se mnou. Ke svému známému, kam chodil on. Ta potupa - jít s tátou ve třinácti letech k holiči… „Nazdar Fando, hele, tady vedu kluka, vem mi ho pořádně, žádný šolíchání!“ „Jasně, Míšo, bez obav!“ A taky že jo! Domů jsem šel se slzami na krajíčku a vzadu mě záblo na holý temeno skoro až nahoru. Prý do vytracena – vždyť to bylo skoro dohola! Ta nesmělá patička šejdrem přes čelo to měla zachránit? A s tím pak jít druhý den do školy… Naštěstí to bylo stejné i v jiných rodinách, takže jsme chodili „vypleskaný“ skoro všichni.
Později, to už mi bylo patnáct, naši trochu povolili, a v sedmnácti jsem už téměř dosahoval délky vlasů oné děčínské máničky. Až na to, že byly bohužel asi pětkrát řidší. Ale co na tom, tehdy měl podobné vlasy i Petr Janda.
S pubertou se také změnily mé zájmy, a to v důsledku ideologické diverze spolužáka - máničky Honzy. Ten měl od mámy napsáno v žákovské, že synovi dovoluje nosit dlouhé vlasy (jak jsme mu záviděli…), ale hlavně na tu dobu neuvěřitelné poklady – elpíčka párplů, sabatů a hlavně zepelínů. Speed King, Iron Man, Black Dog a spol. navždy změnili můj život. Přestal jsem se pídit po obtížně sehnatelných výsledcích závodů F1 a začal shánět ještě obtížněji sehnatelnou rockovou muziku. Jak k tomu člověk přičuchne, nemá nikdy dost. V patnácti jsem k Vánocům dostal cívkový magnetofon B400. Nikdy předtím ani potom jsem z vánočního dárku neměl větší radost. Během několika let jsem se stal členem subkultury milovníků rocku, kteří si mezi sebou vyměňovali různé nahrávky nebo dokonce měli přístup k deskám, takže má fonotéka se utěšeně rozrůstala. Bylo to tak jiné, nespoutané, provokativní…
V té době oblíbenou hlasovací soutěž, Zlatého slavíka, vyhrával v kategorii skupin Orchestr Ladislava Štaidla. Ti elegáni v kvádrech měla být nějaká skupina pro nás mladé?
Kamarád Tonda měl na rozdíl od většiny z nás nejen hustou mařenu, ale taky kazeťák. Ten měl oproti našim magneťákům výhodu, že se s ním mohl člověk prsit venku. Tonda se svým „japoncem“ v koženém futrále s řemínkem přes rameno korzoval po tři sta metrů dlouhé hlavní ulici našeho sídliště – od pošty k Jednotě a pak po druhé straně zpátky od mléčných lahůdek k zastávce autobusu. Kazeťák musel samozřejmě hrát co nejvíc nahlas a z něj musely znít ty nejuřvanější kapely - kromě již zmíněných třeba nazareti nebo slejdi (elektrikáři tenkrát ještě byli u protinožců). Zkrátka aby se ti čtyřicetiletí a ještě starší dědkové a báby co nejvíc rozčilovali… to byla rebélie…
My konzervativnější, co jsme si naši muziku přehrávali doma, jsme byli podobní vnitřní rebelové jako naši rodiče, třeba můj táta se svým poslechem Hlasu Ameriky. Takže jsme se setkávali s odporem a pohrdáním jen v rámci rodiny: „Co to posloucháš? Dyť to nemá žádnou melodii! To není zpěv, to je řvaní!“ A hlavně „Musí to tak řvát?“ Jasně že musí!
Odpor soudruhů k máničkám měl bezesporu své opodstatnění. Neznám nikoho, kdy by byl vyznavačem rocku a zároveň příznivcem totality. Ty dva pojmy se vylučují, rock je nespoutaný, svobodný, provokující. Asi jako jsme byli v té době my - s tou báječnou muzikou, tolik odlišnou od té jejich „kultury“ - zavření v našich dětských pokojích.
Ale i tak, semínko rebelství a touhy po svobodě v nás ten bigbít zasel.
A nakonec, když tehdy snad nejslavnější máničky vystoupily poprvé na Strahově, se ty naše nejsmělejší sny naplnily - konečně jsme se dočkali pořádného rocku i svobody.
