Článek
Norové a Atlantik
Dobývání severního Atlantiku bylo součástí vikinské expanze. Norští vikingové se pouštěli i dál od pobřeží a občas nějakou loď zanesl vichr do oceánu, kde se před očima námořníků vynořily neobydlené ostrovy. Takto byly objeveny Faerské ostrovy nebo Island. V samotném Norsku právě centralizoval moc první velký král Harald zvaný Krásnovlasý (asi 870 – 930) a nespokojení svobodní sedláci využili možnost odjet před královskou mocí na Island, osidlovaný od roku 874.
Islanďané tedy prosperovali bez krále, jak potvrzuje kronikář Adam Brémský slovy „nevládne jim král, ale zákon“. Vikingové byli zvyklí setkávat se na pravidelných sněmech, tzv. thinzích, a na Islandu se všechny sněmy spojily v jeden celostátní, tzv. althing. Někteří lidé v tom spatřují první parlament na světě.
Islanďané pokračovali v plavbách na západ a měli povědomí o Grónsku. Na půli cesty mezi oběma ostrovy jsou totiž vidět oba dva. Grónsko vyrazil kolem r. 985 prozkoumat Erik zvaný Rudý. Na Islandu byl odsouzen k tříletému vyhnanství, a tak ho využil takto konstruktivně. Po návratu Grónsko vychválil, dal mu název Zelená země (ang. Greenland), což evokovalo lepší pocity než název Ledová země, což je překlad jména Islandu. Islanďané tedy kolonizovali Grónsko a Erikův syn Leif r. 1000 dorazil prozkoumat břehy severní Ameriky. Paměti ze ság potvrdil archeologický průzkum, který odhalil na kanadských ostrovech relikty vikinského osídlení. Islanďané zmizeli z Ameriky a časem i z Grónska (poslední známky osídlení pocházejí z 15. stol.). Grónsko i tak bylo politicky chápáno jako součást islandského dědictví.
Na Islandu se totiž mezitím změnily podmínky. Islandská (proto-)republika se zmítala ve vnitřních válkách a protože neměla nad sebou žádnou vrchní moc, tak se celá země ve 13. stol. ocitla v permanentní občanské válce. Část Islanďanů tak pomohla r. 1262 k ovládnutí Islandu norskému králi. Island a s ním Grónsko se staly součástí Norska.
Samotné Norsko ovládalo další atlantské ostrovy. Směrem k Británii to byly Shetlandy, Orkneje a Hebridy. Také norské arcibiskupství zřízené r. 1152/3 mělo v jurisdikci všechny tyto ostrovy, mj. tedy Grónsko a na jihu až ostrov Man, ležící mezi Anglií a severním Irskem. Název Norsko je veden v germánských jazycích ve formě Severní cesta (ang. Norway, něm. Norwegen), ale pro Nory byl jednou velkou cestou samotný Atlantik.
Dánsko a Atlantik
Roku 1380 došlo k dynastickému spojení Dánska s Norskem, přičemž centrum státu se postupně přesunulo do Dánska. Dánsko tak zdědilo i norské atlantské ostrovy, které postupem času začaly odpadat. Nejprve Shetlandy, Orkneje a Hebridy dostal r. 1469 skotský král Jakub III. Stuart jako věno za dánskou princeznu Markétu, což Norové chápou doteď jako zradu.
To hlavní ale přišlo po napoleonských válkách, kde stálo Dánsko na poražené straně. Na vítězné straně pak stály mj. Švédsko a Rusko, které uzavřely dohodu. Rusko získalo od Švédska Finsko, které bylo součástí Švédska od vrcholného středověku. Finsko pak i po osamostatnění respektovalo ruskou, resp. sovětskou sféru vlivu, čehož zanechalo až nedávným vstupem do NATO pod dojmem ruské agrese na Ukrajině.
Švédsko jako náhradu za Finsko připojilo od Dánska Norsko. Norů se nikdo neptal, ti tak jevili od počátků tendence k nezávislosti, kterou dosáhli r. 1905. Současně si za státní formu zvolili v referendu monarchii a králem se stal člen vedlejší větve dynastie dánské. Ten si změnil jméno z Karla na jméno středověkých norských králů, takže je známý jako Hakon VII. (1905-1957).
Tyto markantní změny po napoleonských válkách se však netýkaly norských atlantských ostrovů, které i nadále zůstaly dánské. Z těchto držav jevil největší tendenci k odtržení Island. Byl největší a měl povědomí o své původní samostatnosti.
Roku 1918 Island řešil, zda jeho lodi mohou používat vlastní vlajku, a celý proces vrcholí vyhlášením autonomie 1. 12. 1918. Smlouva byla uzavřena do r. 1940, kdy mohla být po neplnění podmínek po dalších třech letech vypovězena. Jenže právě r. 1940 obsadil Dánsko (a Norsko) Hitler. Island pro změnu obsadila Británie, aby předešla obsazení Německem. Británie tak učinila s omluvou a islandská vláda prohlásila Brity za hosty. Rok poté britské vojáky vystřídali američtí.
Island využije možnost vypovědět smlouvu o autonomii a r. 1944 vyhlašuje samostatnost. Objevily se i hlasy, že je to vzhledem k situaci Dánska trochu nefér, nicméně referendum s výsledkem 97 % pro samostatnost hovořilo jasně. V dalším referendu o státní formě zvítězila republika s výsledkem 95 %. Je tu vidět vliv historické tradice, kdy Islanďané spojovali královskou moc s cizí vládou, zatímco vlastní vládu s republikou. Oproti tomu Norové si r. 1905 zvolili za státní formu monarchii, i když jinak uznávali volební systém a do své vlajky tvořené skandinávským křížem si dali barvy Francouzské revoluce, tedy červenou, modrou a bílou.
Dánský král Kristián X. přijal výsledek islandského referenda s lítostí, ale respektoval ho. Kristián také nebyl žádný despotický tyran, za okupace nekompromisně bránil dánské Židy. Značení Židů žlutou hvězdou komentoval tak, že pokud bude zavedeno, připne si ji sám jako první. Zatímco norský král Hakon VII. Stačil prchnout do Anglie a odtamtud dával rozhlasovým poselstvím odvahu Norům, tak Kristián končíval svá rozhlasová prohlášení slovy „A nezapomínejte na mé milované židy“. Kristián intervenoval i ve prospěch dánských Židů deportovaných do Terezína, takže nacisté je odtud radši neodváželi do plynu. Nacisté také kvůli zmatení Dánska a Červeného kříže natočili propagandistické video. kde prezentovali Terezín jako bohulibé místo k životu. 1)
Dánsko tak po ztrátě Islandu dodnes drží ještě Grónsko a Faerské ostrovy jako autonomní oblasti (mají také vlastní vlajku).
USA a Atlantik
Američtí vojáci měli podle dohody zůstat na Islandu po dobu války. Ale přišla studená válka a Američané se nechtěli vzdát tohoto ostrova na strategickém postavení na půli cesty mezi Evropou a Amerikou. Převážily ekonomické důvody a Američané mohli zůstat – technické zázemí a dodávky potravin zajišťovaly podle dohod islandské firmy.
Poloha ostrova mezi dvěma kontinenty byla využívána pro styky mezi USA a SSSR. Jako takový úvod lze uvést zápas titul o mistra světa v šachu mezi Bobby Fischerem a Borisem Spasským r. 1972. 2) Světově důležité pak bylo setkání Ronalda Reagana a Michaila Gorbačova v Reykjavíku r. 1986, které nastartovalo proces odzbrojování. Američané opustili Island r. 2006.
***
Grónsko se dostalo do vnímání USA už za první světové války a jako dnes v souvislosti s Panamským průplavem. Po zprovoznění průplavu hledaly USA místo pro nějaký solidní přístav, takže r. 1917 odkoupily od Dánska Panenské ostrovy. Ostrovy byly reliktem dánských kolonií, i když na Dánsko zůstaly jen zbytky zbytků v podobě takto miniaturních území. USA mimo horentní sumy současně garantovaly Dánsku držbu celého Grónska. Díky polárním výpravám se totiž zjistilo, že Grónsko je ostrov, a tudíž není spojené s americkým kontinentem. Grónsko mimochodem mělo také status dánské kolonie, a to až do r. 1953, kdy dostalo status dánského kraje.
Druhá světová válka přinesla podobný zásah USA jako na Islandu. USA projevily zájem o vojenskou kontrolu ostrova, což r. 1941 povolil (bez svolení Dánska) dánský velvyslanec v USA. Američané postavili mj. na severu Grónska základnu zvanou Thule. Tu provozují dodnes a významná je tím, že díky blízkosti severního pólu je odtud krátká cesta z USA do Ruska. Základna tedy disponuje leteckými drahami pro případné lety do Ruska a současně silným raketovým deštníkem, tedy radarovým pokrytím oblohy. Pokud se Donald Trump odvolává na nutnost ovládnutí Grónska kvůli národní bezpečnosti USA (a není to zástěrka pro ovládnutí zdrojů nerostných surovin), může tím myslet zrovna toto. Dosavadní vojenská spolupráce Dánska a USA funguje prostřednictvím NATO (leda by USA měly skutečně v plánu z paktu vystoupit a bezpečnost hájit samy, což jsou už jen spekulace).
Poznámky:
1) Propagandistický film o Terezínu zde - https://www.youtube.com/watch?v=3Y99oXBU3QM&ab_channel=FT
2) Okolnosti utkání zde - https://www.stream.cz/nesmrtelna-sachove-partie/bitva-bohu-zacina-ms-1972-boris-spassky-x-bobby-fischer-strasidelny-uvod-pro-bobbyho-64735177
Literatura:
Miroslav HROCH a kol.: Dějiny Norska. NLN, Praha 2005.
Steen BUSCK - Henning POULSEN: Dějiny Dánska. NLN, Praha 2007.
Helena KADEČKOVÁ: Dějiny Islandu. NLN, Praha 2001.
