Článek
Podtitul knihy zní nenápadně, ale je v tom schován jakýsi ideový posun oproti historiografii před sto lety. Generace Němců a Francouzů ovlivněné nacionalismem se přetahovaly, čí tento významný vládce je, resp. koho je předkem. Karel jako císař obnovil římskou říši, která fungovala převážně v německy mluvících oblastech, v říši se nacházely i Cáchy. Francouzi zase odvozují jméno od Franků, linie francouzských králů se jmény Karel počítá s Karlem Velikým jako svým Karlem I. (a merovejský král Chlodvík je současně Ludvík I., a to v řadě, kde Ludvík IX. je zvaný Svatý, Ludvík XIV. je Král Slunce a Ludvíkem XVI. končí tato linie pod gilotinou).
Hägermannův Karel je vládcem celého Západu, je silou integrující. Přestává se řešit, jestli byl králem Němců, nebo Francouzů, stává se králem všech, celého toho Západu. A nebyla to jen vojensko-politická nadvláda, Karel Veliký pomáhal stvořit relativně jednotný kulturní prostor - svými zásahy podpořil záchranu latinského jazyka, který se stal mezinárodním jazykem hluboko do středověku; mniši opisující latinská díla (často je tím vůbec zachránili) předali dál do budoucna jednotné písmo; karolinský denár nazývá Hägermann „středověkým eurem“, platil na širokém území a jemu se pro snadnou konvertibilitu přizpůsobila měnová reforma anglosaského krále Offy. Tuto říši dokázal Karel Veliký rozmnožit a uchránit. Franská říše vůbec dokázala zastavit islámský nápor, a nejedná se jen o známou bitvu u Poitiers, kterou svedl Karlův děd Karel Martel. Spojenectví Karla Velikého a papeže pravděpodobně zastavilo Araby postupující na kontinent přes Sicílii a jižní Itálii.
Západní Evropa se po sérii sousedských i světových válek vydala také cestou integrace Karel Veliký se jeví jako přirozený symbol. Karel Veliký z hlediska formy skutečně ovládal zhruba to území, které pak stálo u zrodu EU. Říše Karla Velikého zahrnovala budoucí Francii a Německo, a v to státy stojící na pomezí těchto dvou kultur, tedy státy Beneluxu. Směrem na jih Karel dobyl langobardské království, které přejmenoval na italské. A všechny tyto dnešní státy - Itálie, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko a (západní) Německo (dokonce i hranice mezi tehdejším Západním a Východním Německem na řece Labi odpovídala východní hranici říše Karla Velikého po dobytí Saska) položily r. 1952 integrační základ pod názvem Evropské společenství uhlí a oceli. To po různých přejmenováních přes Evropské společenství atd. a po dalších rozšířeních došlo až k názvu Evropská unie.
Město Cáchy, kdysi Karlovo oblíbené sídlo, tak od r. 1950 uděluje Cenu Karla Velikého, 1) přičemž prvním nositelem ocenění je Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi, zakladatel Panevropské unie, která stála ideově u zrodu EU (vynechávám pro zjednodušení starší názvy jako ES, EHS apod.) a od které odvozuje EU svoji vlajku.
Jinak ale panuje mnoho rozdílů. Zakládající státy EU se integrovaly dobrovolně, daly přednost vzájemné spolupráci místo dosavadních válek. Karel Veliký tato území spojil silou, leckdy i brutální silou. Dnes do EU podává přihláška a EU může žadatele odmítnout; stejně tak může odejít členská země. Karel Veliký šířil mečem křesťanství, kdežto dnešní EU je nábožensky tolerantní.
Hledání duše Evropy
Před necelými deseti lety proběhla v Praze putovní výstava Dědictví Karla Velikého. 2) Výstavní exponáty se vztahovaly k více zemím a době Karla Velikého, resp. jeho dědictví z pozdější doby. Vybavuji si digitální rekonstrukci falce v dnešním Nizozemí, pak kostel v Kostolanech v dnešním Slovensku, ale nevybavuji si vůbec žádnou ideu, která by všechny ty exponáty spojovala. Jen ten pocit z výstavy byl takový, že EU nasypala peníze do něčeho, co mělo kvalitní řemeslný výsledek, ale jinak nic, žádná myšlenka, žádná idea, žádná duše Evropy, kterou by se dala odkrýt.
Má Evropská Unie něco, za čím by stála, nějaké hodnoty? Západní Evropa je od dob franských Merovejců křesťanská, takže evropští konzervativci by rádi prosazovali hodnoty křesťanské. S tím ale naráží. Jeden symbol za všechny. V Maastrichtu je katedrála se sochou Karla Velikého, nad níž je nápis s jeho jménem a titulem císaře. Nápis ale není vycentrovaný, je posunutý doprava. Není totiž celý, původně tam stálo ještě slovo „svatý“. Karel Veliký je uznáván politicky, ale nábožensky moc ne.
Vlajka EU pochází z vlajky Panevropské unie. Oproti vlajce EU má uvnitř hvězd ještě žlutý kruh s červeným rovnostranným křížem. Ten byl vynechán. Dvanáct hvězd vlajky EU znamenalo odkaz na Pannu Marii jako královnu nebes. Modré pozadí obou vlajek odkazuje na nebe, počet hvězd na světici (jako má Jan Nepomucký v aureole pět hvězd, tak Panna Marie těch dvanáct), kříž na křesťanství. Všechny otevřené křesťanské náznaky jsou z vlajky EU eliminovány, kříž prý ve své době vadil Turkům, tak byl odstraněn a křesťanství tam zůstalo skrytě 3); křesťanství nemá být vidět na první pohled, nemá provokovat, ale je tam, a kdo chce, tak si ho najde. Ale místo křesťanských hodnot je tu vidět spíše nekonfliktnost. Jako EU předchází konfliktům národnostním, předchází i konfliktům náboženským.
***
U počátku evropského projektu stálo uhlí a ocel. Z toho se dá na první pohled nějaká myšlenka jen těžko vykřesat, ale jedna tam přeci je, i když zase imanentní. Po druhé světové válce se státy rozhodly nakročit k mírové koexistenci, současně ale měly potřebu hlídat své konkurenty, jestli nějaký konflikt nechystají. A když se nějaký stát té doby chystal zbrojit, potřeboval pro těžkou techniku kvanta oceli, potažmo uhlí, které je potřeba při její výrobě. Pokud by nějaký stát zvýšil produkci uhlí a oceli, dal by signál, že se chystá zbrojit. A otevřené propojení ekonomik včetně dohledu nad produkcí uhlí a ocele dokázalo zaručit pocit bezpečí. A tento základ EU je zase až tak samozřejmý, že vypadá, jako kdyby nebyl. Mír se bere jako samozřejmost, ale stál a stojí nějakou práci.
Na místo válek nastupuje spolupráce s tím, že když se bude dařit celé Evropě, bude se dařit všem členům (i když si mohou tržně konkurovat). Než dobývat zisky válkou, lze je vytvořit ve spolupráci. V rámci Evropy to nějak funguje, mimo Evropu právě nemusí. Německou doufalo přeměnit ekologicky svou ekonomiku, k čemuž se hodil zemní plyn dovážený z Ruska. Německo pak dlouho nemohlo pochopit, proč Rusko zahajuje agresivní válku na Ukrajině, když tím shodí ekonomickou spolupráci s Německem, čímž poškodí obě dvě strany. A asi i proti trvalo Německu dlouho, než novou realitu přijalo takovou, jaká je. Rusko naopak používalo plyn jako páku, když za poskytování pomoci Ukrajině hrozilo zavřít jeho přívod. Západní Evropa žijící v ideji stálého míru a mezinárodní spolupráce tohle jaksi nečekala.
***
Karel Veliký učinil ze západní Evropy jeden velký společný prostor a to není málo. To je vidět na příkladu římské říše a šíření křesťanství. Řím se zprvu stavěl ke křesťanství nepřátelsky, ale nové náboženství se pevně uchytilo právě na území římské říše. V hranicích říše fungovala latinská kultura a jazyk, pohybovali se tu volně lidé, myšlenky i ideje křesťanství - ať už prostřednictvím židovských diaspor, nebo misiemi. Mimo hranice říše ale seděly kmeny považované Římany i křesťany za barbarské, nefungovala s nimi jazyková ani jiná jednota, nebyl, kdo by se tam vydával na misie. Římská říše vytvořila prostor, který umožnil, aby se naplnila obsahem k ní původně cizím. Křesťanství pak ovládlo římskou říši zevnitř, císařové se počínaje Konstantinem Velikým stali z pronásledovatelů ochránci církve, ve středověku pak papež a císař tvořili „dvě poloviny Boha“.
A podobně Karel Veliký vytvořil prostor, který se naplnil společenským životem, který je Karlově monarchii založené na teokratických základech také cizí. Francouzská revoluce svrhla monarchii i dohled církve a republikáni ovládli stát. Politici v čele státu se stali časem ochránci demokracie a náboženské svobody, už to nebyli autokraté panující z Boží vůle. Karel Veliký je pro moderní Evropu asi totéž, co římská říše pro křesťanství - z hlediska nějaké spřízněnosti to rozhodně není otcovský nebo mateřský vztah, ale pokud má být Karel Veliký otcem i té moderní Evropy, tak jí předal takové podmínky a dědictví, kterého se jeho děti chopily a využily, snad úspěšně, po svém. Správný otec má být hrdý na své děti, i když se proti jeho vůli vydaly vlastní cestou, aby nakonec něco dokázaly. Tak snad by Karel Veliký dokázal být hrdý na své potomstvo také.
Poznámka:
1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Cena_Karla_Velik%C3%A9ho
2) https://www.hrad.cz/cs/kultura-na-hrade/program/dedictvi-karla-velikeho-10203
3) Peripetie ohledně vlajky EU zde - https://cs.wikipedia.org/wiki/Ars%C3%A8ne_Heitz
Literatura:
Dieter HÄGERMANN: Karel Veliký; Vládce Západu. Prostor, Praha 2002.
Václav VEBER: Dějiny sjednocené Evropy. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004.
Václav DRŠKA, Drahomír SUCHÁNEK: Církevní dějiny; Antika a středověk. Grada, Praha 2013.
Článek byl publikován na webu amatérských zájemců o historii -https://www.e-stredovek.cz/post/karel-veliky-otec-evropy/
