Článek
Dcera se po nepříjemném zranění nohy a následném operačním výkonu a pobytu v nemocnici měla vrátit domů a já si umanula, že jí připravím pokojíček k poklidnému marodění tak, že jej skoro nepozná.
Jako u správného teenagera připomínal její pokoj spíše prostor po demolici než cokoli jiného, takže úkol byl vskutku nelehký.
Normálně bych si dala na kuráž štamprli, ale vzhledem k tomu, že bylo dopoledne, jsem se rozhodla pro kávu a moc jsem se těšila, jak mě nakopne.
Káva uvařena, strategie postupu úklidu zvolena, mohla jsem se dát do práce.
První lok kávy jsem vyprskla, protože jsem ochutnala slanou! chuť. A to si nesladím! Takže omyl vyloučen. Nechápu. Kávu vylévám, beru si jiný hrnek, postup zopakuju a opět ta slaná chuť. Jak to? Že by nějaký chemický proces? No, tak to půjde bez kávy.
Úklid mi zabral několik hodin, chyběl už jen poslední úkon, a to vysátí pokoje. Je třeba v tuto chvíli sdělit, že dcera miluje skládání puzzle, a tak se stále nakupují nová s tím, že už není prostoru na stěně, kde by se daly vystavit. A tak dvě z nich našla své dočasné umístění na zemi.
Přejíždím tedy vysavačem ono puzzle o 1 500 kouscích a nečekaně zavadím o jedno z nich. Složitý obrazec dvou zemských polokoulí se začíná bortit. Pojímá mě hrůza. Vypínám vysavač a dávám se do skládání. Ach ne, jeden dílek chybí! Vyndávám sáček z vysavače, všechen obsah vysypu na již uklizenou zem a hledám dílek, v barvě prachu, který je náhle všude okolo. Co na tom, že prach, co jsem před chvíli na nábytku utřela, se tam opět usadil. Přestože jsem hledala vážně pečlivě, po dílku se slehla zem.
No nic, je čas si vyzvednout dceru z nemocnice. A nějak opatrně ji připravit na tuto bolestnou ztrátu. Protože jen ten, co se baví skládáním puzzle ví, jak je celá ta hodinová a hodinová práce k ničemu, když zjistíte, že jeden dílek chybí.
V nemocnici u lůžka začínám dceři líčit, jak má teď pokojíček jako klícku, jak jsem se snažila, co mi síly stačily, jí připravit příjemné místo k marodění a přidávám zajímavost se slanou kávou a dostává se mi zajímavé odpovědi: „No, víš, mami, já teď dělala do školy do chemie pokus se solí….a já jsem ji musela převařit v konvici… tak tam asi ta sůl zůstala….“
Záhada vyřešena. To mě teda nenapadlo vymýt konvici. Někdy to nejjednodušší vysvětlení je to nejsprávnější. Spíš jsem věřila, že jde o zvláštní chemickou reakci.
A pokračuji s přiznáním o jednom chybějícím dílku, čekám hromy, blesky, přičemž dcera na to: „Myslíš, mami, ten dílek, který je uprostřed té jedné polokoule? Tak ten tam chybí už dávno, to sis nevšimla?“
No, tak to bychom měli. Vezu si kulhající dceru domů a až poté, co ji uložím, mým tělem náhle projede intenzivní bolest. Vystřelí zcela nečekaně z levé půlky zadnice do nohy.
Tak teď tady kulháme obě. S úklidem jsem to zkrátka přehnala. Lezla jsem po schůdkách, na které jsem si ještě postavila židli, abych utřela prach na nejvyšším místě pokoje, pak zaklekávala k hadru a mytí podlahy, zkrátka měnila polohy, a to po několik hodin bez přestávky, jen aby ta moje holčička měla okolo sebe pořádek a cítila se dobře.
A i když neřekla ani slovo, budu věřit, že je tomu úklidu ráda. A že aspoň chvíli vydrží.
A i když jsem to odnesla možná bloklou páteří, vím, že to příště udělám zas. Pro své dítě do roztrhání těla.
