Článek
Ale od začátku. Jako už mnohokráte, i včera jsem doprovázela dceru na kontrolu k ortopedovi. Dcera je po těžkém úrazu, ke kterému přišla při basketbalovém zápase, kdy bránila dvoumetrovou švédskou protihráčku a ta, při kontaktu na mou dceru spadla tak nešťastně, že jí způsobila prasklý meniskus a přetržení předního křížového vazu. Následovaly dvě operace, s tím, že se od té doby pohybujeme stále mezi ortopedií a rehabilitací.
Byly jsme objednány na konkrétní hodinu, a protože nerada chodím na přesný čas, natož pozdě, došly jsme s náskokem patnácti minut. S naivní ideou, že by nás pan doktor přijal dřív. Nejen, že se to nestalo, ale tato akademická čtvrthodinka se připočetla k těm následujícím. Nekonečně dlouhým. Však to určitě znáte.
V čekárně se nás sešla zvláštní skupinka. Dvě ženy – jedna ve středním věku a druhá okolo šedesátky, dva muži přibližně ve stejném věkovém rozpětí a stará paní na vozíčku, kterou doprovázel nejspíš její syn.
Běžně se na konkrétní osoby, sedící se mnou v čekárně, tolik nekoncentruji, možná snad v případě, že se tato osoba oproti ostatním něčím vymyká, ať už svým vystupováním nebo oděvem, ale naše skupina se po několik hodin vůbec neproměňovala. Nikdo z nás nebyl povolán do ordinace. Každý třímajíc papírek s pořadovým číslem, kdy po několika hodinách číslo, pod nímž nás systém vedl, téměř vybledlo. Ale my jsme ho měli vypálené v hlavě, každý jsme už netrpělivě, hodinu za hodinou, čekali až systém vyvolá právě to naše.
No, a tak jsme se postupně začali seznamovat. Skrze naše diagnózy samozřejmě. Takže: „Dobrý den, s čím tady jste? Bolavé koleno, oteklé koleno po úraze, před operací, po operaci, meniskus, vazy, atd.“
Paní na vozíčku mi po hodině začala chválit vlasy, proti sedoucí pán začal po hodině a půl vzdychat: „To snad není možné, taková doba, já se snad zblázním, to je hrůza.“ A tak pořád dokola.
Já si představovala, že takové setkání v čekárně, které se poněkud protáhne, by bylo dobrým námětem na film. Několik lidí, různého věku, různých povah, co začnou na ten tlak, související s nekonečným čekáním, reagovat každý po svém. A zvrhne se to. Samozřejmě. Takový psychothriller, možná krvák.
Po dvou hodinách nás všechny najednou povolali a my se tak hromadně, s velkou nadějí a očekáváním, přesunuli z čekárny do další místnosti, dlouhé chodby, která již sousedila přímo s ordinacemi a kde nás sestřička vyzvala, abychom si ještě „na minutku“ sedli.
Seděli jsme tak další hodinu, kdy vzdychající muž přestal vzdychat, za to si vybral svou oběť, starší ženu, a začal ji detailně zpovídat. K její nelibosti. A pořád mluvil a mluvil, až muž, sedíc vedle mne a dcery, s hlavou v dlaních, pronesl: „Ať už zavře hubu.“
Konečně byl panem doktorem povolán právě kecálek a my jen doufali, že se s ním v ordinaci nezakecá.
Po hodině na chodbě jsme v pořadí jako předposlední byly do ordinace konečně povolány i my. Absolutně odevzdané a unavené jsme absolvovaly kontrolu a rozbor zdravotního stavu. U pana doktora jsme se zdržely necelých deset minut.
Ač měl pro nás dobré zprávy, táhly jsme se z ordinace jak po výprasku. Když jsme se tak blížily ke dveřím, které oddělovaly onu chodbu od čekárny, vzpomněla jsem si na scénu z animovaného filmu Zootropolis, kdy se zaječice Hopkavá vydala dopoledne vyřizovat něco na dopravní inspektorát. Přepážku ale obsluhovali lenochodi. Takže když konečně vše vyřídila, a před ní se otevřely hlavní dveře, pronesla: „To už je noc?“
Nedivila bych se, kdybychom taktéž vyšly do tmy.
Kdybych spočítala všechen ten čas, co jsem strávila s dcerou v čekárnách, už bych měla tu ortopedii vystudovanou.
Kontrola naštěstí až za půl roku. Do té doby začínám psát scénář filmu „Horor v čekárně.“
Třeba po něm Hřebejk nebo Havelka sáhnou.
