Článek
Moje první návštěva u zubaře byla velmi bolestivá, a to jsem do ordinace ani nevkročila. Ptáte se, jak je to možné? Že bych se natolik bála zubařského křesla a doktor mne tak prohlédl mezi dveřmi? Ne ne, jste na omylu. Bolest se netýkala zubů, nýbrž několika prstů na ruce.
Jako věčně netrpělivé, neposedné, ale především zvědavé dítě jsem při první návštěvě se svou třídou chtěla zvědavě nakouknout do ordinace, jak to tam mají zařízené a proč se z té místnosti ozývají tak nepříjemné zvuky? Prsty jsem však zanechala v rámu dveří a ty samozřejmě někdo v tu chvíli zavřel. Bylo mi trapné paní učitelce sdělovat že právě prožívám bolest, obávala jsem se posměchu spolužáků. A tak jsem tam stála do doby, než ty dveře někdo znovu otevřel. Au…
Od té doby uplynulo hodně vody a já na tu bolest samozřejmě zcela zapomněla a prsty taky. Píšu docela obstojně všemi deseti, po zranění není ani památky.
V poslední době však zažívám u zubaře další velkou bolest. A to finanční. Ani jsem netušila, na jakém obláčku s mou rodinou plujeme, když jsme léta docházeli na pravidelné prohlídky a nemuseli sebou nosit žádné finance.
Naše zubařka však odešla do důchodu a já pro mou rodinu začala hledat novou. Střet s realitou byl jak tvrdý náraz do zdi. Podmínkou registrace bylo ve většině případů provedení dentální hygieny, počítejme na osobu okolo jedné tisícovky a pár drobných, a poté za každý kaz, samozřejmě jedině s bílou plombou, opět další tisíce. S mými dvěma dětmi, kdy každé vyšlo z první prohlídky s několika zubními kazy a léčebným plánem za bezmála osm tisíc korun, jsem začala dumat, kde na to vzít a nekrást. Co se týče zdraví dětí, tam jsem věděla, že neušetřím a jejich péči zaplatím. Děti to už měly za sebou, první prohlídka čekala i na mne.
Ve sjednaný termín mne ve své kanceláři přivítala nikoli lékařka, ale konzultantka. Široce se na mne usmívala a cenila na mne své lesklé absolutně bílé zuby. Po celou dobu mé návštěvy se usmívala, zatímco můj úsměv se postupným absorbováním přijímaných informací měnil v zuřivost.
Tak především se během této konzultace nad budoucím léčebným postupem promítal na zdi velký snímek mé dutiny ústní. Cenila jsem sama na sebe zuby a nebyl to věru hezký pohled.
Paní mi sdělovala, že mne čeká celkem pět zákroků, z nichž každý mne bude stát okolo tisícovky. Čtyři z toho se týkají vrtání, kdy pro komfort jak můj, tak jejich, používají anestetikum a speciální vložku, kterou umístí na zub, aby zamezili průniku amalgámu a velmi velmi nebezpečné rtuti do mého těla.
V tu chvíli ji přerušuji dotazem: „Doposud jsem nikdy při vrtání injekce proti bolesti nepotřebovala, takže o nic takového nemám zájem. Předpokládám, že jak injekce, tak ona pomůcka je součástí ceny zákroku, že ano?“
„Ano, je to tak, a jedno bez druhého se neobejde.“
A pokračovala tím, že tedy celková cena se bude pohybovat okolo deseti tisíc.
Pochopila jsem, že nemám na výběr. A hlavou mi běží myšlenka, jak nedostatek stomatologů na počet obyvatel umožňuje těmto specialistům šroubovat ceny neskutečně vysoko. Což povede k tomu, že lidi na tuto péči nebudou mít kde vzít. A budou volit preference. Z péče o zuby se stala luxusní záležitost. Kdy se to tak zlomilo?
Z mého zamyšlení mne vytrhla konzultantka.
„Máte nějaké otázky?“
„Ano. Kolik že jste už zruinovali rodin?“
