Článek
Volíme takzvanou severní větev naší domoviny, což znamená, že se budeme pohybovat v hornaté oblasti Jeseníků, čímž eliminujeme sílu slunečních paprsků, které na nás neúnavně dopadaly na naší loňské výpravě podél Dyje (viz Dobrodružná stezka Českem).
Předpověď slibuje pro turistiku absolutně dokonalé počasí, příjemných osmnáct stupňů, mírný vítr, déšť jen výjimečně. Začínáme v Lipové lázni, cílem naší výpravy je Rýmařov.
Vystupujeme z vlaku plně naloženi, začíná mírně poprchávat a před námi je dvacet dva kilometrů vzdálené Červenohorské sedlo. Naše první zastávka a nocleh pod širou oblohou.
Cesta vede prvních pět kilometrů po chodníku, rovná a tudíž příjemná, ovšem v zápětí nás mapa svede do lesa a do kopců, do nepřetržitého stoupání, které nebere konce. Navíc musíme stále překonávat nejen převýšení, ale především kameny různých velikostí, které jsou rozsypány po celých Jeseníkách.
Cestou zjišťuji, že jsem doma zapomněla zubní pastu, a i když tahám vařič a spoustu pokrmů v konzervách, tím, že zůstal doma i ešus, ohřejeme si tak maximálně jen ruce nad kahanem. Skvělý začátek.
Po šesti hodinách chůze jsme stihli shlédnout krásná panoramata, ovšem do cíle naší cesty docházíme značně opotřebovaní, nohy už víceméně taháme po zemi.
Hledáme místo k přenocování, které musí splňovat jednoznačné kritérium, a tím jsou stromy, mezi které syn pověsí svou hamaku. Místo nalezeno, já si připravuji svůj nocleh pod hamakou a nad nás ještě upevňuji plachtu proti dešti a jiným povětrnostním vlivům.
Večerní hygienu neřešíme, chybějící zubní pasta je to poslední, co nám dělá onen večer vrásky. Jen ten prázdný žaludek nám nedá spát. A ačkoli se nacházíme v drsné přírodě, plné kamení, najdou se i zde milí a přívětiví lidé. Tito obývali dřevěnici hned naproti našemu útočišti a nabídli jakoukoli pomoc v případě nouze. A ona absence hrnce, ve kterém bychom si uvařili jídlo, nouzí zcela určitě je, a tak jsem si o něj řekla. A nejenže jsem dostala hrnec, ale i domácí rajčata.
Ten večer usínáme nasyceni a velmi velmi unavení.
Druhý den nás čeká o jeden kilometr více a do toho výšlap na Praděd. Naším útočištěm je toho dne přístřešek Alfrédka.
Pokud jsme první den byli utahaní, druhý den se únava znásobuje a terén není o nic přívětivější. Cíl se zdá být nedosažitelný. Už Praděd nám dal zabrat, a to nás po něm čekalo deset kilometrů po náhorní plošině, kde jsme byli zcela osamoceni, vítr se do nás opíral mocnou silou a my ho z posledních sil rozráželi.
Cíle jsme ale dosáhli. Nalézáme onen přístřešek, který se nalézá poblíž torza dvakrát vyhořelé chaty stejného jména. Steleme si na zemi, syn hamaku pro tuto noc nikam nevěší, už není síly.
Těšíme se na klidnou noc.
Ta však nepřišla. Poté, co jsme ulehli, začal k nám promlouvat les. Nejdříve jsem zaslechla zvuk odlamujícího se dřeva, se synem jsme ztuhli, chvíli posloucháme, já křečovitě držíc paralyzér a v druhé ruce telefon pro rychlé vytočení tísňové linky. To už z předchozího ročníku docela obstojně ovládám.
Syn situaci zhodnotí slovy: „Asi je to nějaké zvíře.“ Poté ulehne a další zvuk, který zcela jistě určuji, je jeho chrápání.
No, prima. Snad nás to něco nesežere. Ležíme hned u schodů, tudíž jako potrava nemůžeme být jednodušeji naservírovaní.
Poté, co jsem si zvykla na zvuk dřeva, přichází další, jako by poblíž stál kůň, který si odfrkává. No to snad ne!
Za chvíli zvuk doplňují kroky po šotolině, která je všude okolo. Kroky se náhle zastaví, aby v další chvíli pokračovaly. Modlím se za každou odžitou půlhodinu, kterou stále kontroluji na displeji telefonu a čekám na východ slunce, který je tak zoufale daleko.
Po velmi trhaném spaní, občasném zkontrolování okolí baterkou, jsme se živí a zdraví dočkali rána.
Probouzím se do slunečního svitu a opět do zvuku odlamujícího se dřeva. Upřeně hledím tím směrem, abych zjistila, že onen zvuk nevyluzuje drápání šelmy, ale usilovné klování datla, který zkrátka dělá přesčas. No ještěže se nerozhodl opravit střechu našeho příbytku, to by v tu ránu bylo po mě.
Náhle se ozval původce i onoho frkání, když okolo mne proletěl drobný ptáček a zatřepotal křídly.
Další zvuky nedokážu identifikovat, ale jsem si jistá, že nás stejně jako Sněhurku přišel pozdravit celý les. Na rozdíl ale od této nejspíš velmi odvážné ženy, jsem z této návštěvy tak nadšená nebyla.
Ale jak píše Robert Fulghum ve své knize Možná, možná ne, „Nejlepší pocit v životě nastává, když se zase začneš cítit dobře poté, co ti bylo mizerně,“ a to mi v tu noc mizerně bylo.
Chce se mi najednou zpívat, když slyším ševelení listí ve větru, mám radost, když široko daleko není živé duše. Není lepšího a dokonalejšího balzámu na duši než dotyk přírody.
Někdo mi řekl, že svou bojácností do přírody nepatřím. Že mám zůstat ve městě. Nemyslím si to. Bojím se, to ano. Ale už teď vím, že příští rok budu v lese zase.
Zástupy stromů v lese totiž tvoří unikátní čárový kód, který skutečně potřebuji.
Když poslední den, po třinácti kilometrech, míjíme ceduli s nápisem Rýmařov, významně se na sebe podíváme, syn mne chlapskou silou plácne po rameni na výraz největšího uznání (to stezkařům nikdy! nedělejte, po té náloži, co nesete den co den na zádech, jsou ramena nejbolestivější částí těla).
Poté, co svá podlomená kolena znovu narovnám, se pomalu blížíme k cíli. Zdolávání všech nerovností, jako je například přechod z chodníku na cestu a zase zpátky, nás neskutečně vyčerpává a bolí a hlavně způsobuje záchvaty smíchu.
Zase jsme si to neskutečně užili. Díky synu, tak zase příští rok. Jestli mne vezmeš sebou.
