Článek
A to tím, že si uvědomuji přítomnost zvířat v ní a jejich případný útok.
Má fantazie je bezbřehá, tudíž jakýkoli zvuk v lese ve mne vyvolává představu krvelačné bestie. A vůbec nezáleží na tom, v jakou denní dobu se v lese nacházím, děsím se ve dne, stejně jako v noci. No vlastně, v noci o malinko více, to přiznávám.
Tak, jako loni, i letos jsem se se svým synem rozhodla vyšlápnout si na nejvyšší horu Beskyd a takzvaně na divoko tam přečkat noc a jako bonus navíc být přítomna okamžiku ranního rozbřesku čili východu slunce.
Minulý rok jsme tento okamžik málem zaspali, neboť kvůli právě probíhajícímu závodu s názvem B7, kdy kolem našich hlav od půlnoci až do rána probíhala desítka běžců, a my oka nezamhouřili, jsme zcela vyčerpaní nad ránem usnuli. Jen nastavený budík na mobilu řval tak urputně, a jen díky němu jsme si z Lysé hory odnášeli překrásné záběry.
Letos jsem si ověřila, že žádný podobný závod se v našem termínu nekoná, počasí by nám taky mělo přát, navíc jsem nám naplánovala jiný přístup k hoře, než tomu bylo loni, a to po žluté. Vycházelo se z malebné vesničky Krásná a očekávala jsem tak, že i celá trasa se ponese v duchu tohoto názvu.
Do vesničky nás dopravil autobus, poté nás čekal kilometr chůze po docela frekventované silnici, ale dále nám ukazatel sděloval, že příštích šest kilometrů již neopustíme lesní cestu.
Jakmile jsme sešli ze silnice, čekala nás první část velmi prudkého stoupání, které ustávalo jen na pouhých pár metrů. Terén byl z větší části pokryt kamením, což vyžadovalo naše velké úsilí. Do toho nám moc nepomáhala úmorná vedra, atakující třicet stupňů celsia. Onen den byl náhodou posledním tropickým. No, nemohli jsme si vybrat lépe.
Na vrchol jsme, po dvaadvaceti zastaveních a 2 hodinách, došli absolutně vyčerpaní, oblečení by se na nás dalo ždímat.
Po zásluze jsme se občerstvili a zabrali si dle mého úsudku, to nejlepší místo pro přespání. Vzhledem k mým neustálým obavám ze šelem a jiných obyvatel lesa, jsme si ustlali poblíž budovy horské záchranné služby. Velice mne uklidňoval fakt, že jim prakticky vidím do oken, kde se po celou noc bude vyskytovat někdo, kdo by nám, v případě nouze, přispěchal na pomoc.
Po náročné cestě jsme oba velice rychle zalehli a usnuli.
Noc to nebyla vůbec klidná, neboť po celou dobu foukal silný nárazovitý vítr, co neustále měnil směr. Asi v půl čtvrté ráno mne probudily blížící se kroky dvou turistů, kteří nejspíš jen procházeli z kopce na kopec, protože se již okolo nás nevraceli. Probudila jsem se do nepropustné mlhy, která se navíc měnila z červené na bílou podle toho, jak svítil vysílač. Scéna jak vystřižená z hororu.
Přepadla mne lidská potřeba (však víte), vysoukala jsem se ze spacáku, přičemž v momentu mého postavení, se ve velmi blízké vzdálenosti ozvalo zlověstné zavrčení. Ztuhla jsem. Když jsme totiž usínali, nikdo jiný v naší blízkosti nebyl, tudíž pes to být nemůže. Tedy jedině vlk. A ten neútočí sám, ale ve smečce.
Pomalu jsem zase zalezla do spacáku a začala v batohu, který má asi sto padesát kapes, hledat paralyzér. Po několika dlouhých minutách jsem ho konečně nalezla. Moje potřeby šly samozřejmě stranou a já až do okamžiku východu slunce, do něhož od té doby scházely asi dvě hodiny, třímala paralyzér pevně v ruce připravená jej okamžitě použít.
Mlha se začala rozplývat až někdy okolo osmé hodiny, tudíž věřím tomu, že slunce vyšlo, ale my u toho okamžiku nebyli. Byla jsem však u okamžiku, kdy se v době svítání blízko nás začali balit další nocležníci, včetně jejich malého ratlíka. Ano, to je ta krvelačná bestie.
Syn se vedle mne probudil zcela čerstvý, vyspaný, nevěděl ani o větru, ani o bestii.
Probudili jsme se do nepříjemných jedenácti stupňů, stále silného větru a téměř sto procentní vlhkosti. Už jsme se těšili na příjemných dva a dvacet stupňů v nížině, takže jsme neváhali a po vydatné snídani jsme zahájili po stejné trase sestup.
Ten jsme absolvovali již v rychlejším tempu, takže po hodině a půl jsme již stáli na zastávce autobusu a vyhlíželi náš spoj domů.
Stejně jako vloni, i letos to byl zážitek, na který budu velmi dlouho vzpomínat.
A už se nemůžu dočkat příštího ročníku. Tentokrát vycházíme z Visalají. V podobném termínu. Třeba se tam potkáme, co říkáte?
