Článek
opět brázdím stezky v místech, během nichž potkávám turisty, které už jsou slyšet zdálky. Jsou totiž vybaveni zvonečky.
A vy, co sledujete zprávy již tušíte, že se nacházím v oblasti, kde se vyskytují obávané šelmy, medvědi. O jejich napadeních nebohých houbařů, běžců, a jiných lidí, pro které byl pohyb v lese někdy bohužel posledním zvoněním, se již mnoho napsalo a taktéž i během mého krátkého pobytu ve Vysokých Tatrách, se napsal další příběh. A mohl to být i můj příběh. Ale o tom později.
Jediný den, kdy počasí přálo, jsem se vydala pokořit horu, vysokou téměř 2 500 m. Horu Kriváň. Co na tom, že maximum, čeho jsem doposud ve svém životě dosáhla s vypětím všech sil, byl Praděd, vysoký 1 491m.
Vrchol hory se ten den skrýval v oblacích, což se nakonec projevilo jako výhoda. Vědět a vidět, co mne čeká, možná bych si celý výlet rozmyslela. A to by byla škoda.
Přístupů k hoře je vícero, ostatně jak je tomu například u Lysé hory. Já startovala od Štrbského plesa, kdy mne k prvnímu záchytnému bodu čekal jeden kilometr příjemně se vlnící, malinko kamenité, cesty, obehnané lesem a barevnou květenou. Povinnou výbavu, tedy zvoneček, jsem neměla, a tak jsem si pro pocit bezpečí (a jak to především radí v průvodcích) párkrát zatleskala, jak mi ta cesta krásně ubíhá.
Během cesty potkávám další skupinky turistů, různých věkových kategorií, kteří si v ten den zvolili stejný cíl. Hromadně se setkáváme u prvního bodu, kde se z příjemné nízko horské turistiky stává náročnější vysokohorská, na kterou je nutné se pořádně posilnit. Činím tak tedy také a stále s nadšením tyto turisty nechávám za sebou a vydávám se směrem vzhůru. Časový údaj na rozcestníku udává tři a půl hodiny nepřetržitého stoupání. Jde se tedy na to.
Cesta, která byla doposud jen jemně kamenitá, se změnila v neustálé překonávání větších a větších kamenů. Tak, jak jsem stoupala výš a výš, se až děsivě měnilo okolí, jímž jsem procházela. Vysoko vzrostlé jehličnany nahradily po hodině a půl chůze nízké kleče a po další půlhodině již zeleň ustoupila docela a nade mnou i pode mnou se doslova válely obrovské kvádry balvanů. Neprostupná mlha tomuto prostředí dodávala tajemný, až hororový nádech.
V ten moment jsem si uvědomila, že mne čeká sestup po stejných balvanech a že to bude hodně krušná cesta, navíc pokud se mlha nerozpustí. Mé nadšení z turistiky malinko ustoupilo úzkosti, která se pomalu, ale jistě drala na povrch.
Nejen, že se změnil ráz okolí, ale taktéž počasí. Vítr zesílil a také teplota vzduchu poklesla. Mladého kluka, který se již z vrcholu vracel se doptávám, zda jsem již blízko. Vyklubal se z něj cizinec, a já se tak dozvídám, že za deset minut mne čeká rozcestník a od něj ještě hodina a patnáct minut k cíli. Ale prý pozor, nahoře je velmi větrno a velká zima.
Při oblékám se tedy a stoupám k rozcestníku. Tam potkávám větší skupinu turistů, co se posilňovala před dalším výstupem. Pohled vzhůru mi bere dech. Jako vážně. Strachy se nemohu nadechnout. Říkejme tomu, že jsem se ocitla v základním táboře, protože to, co mne čeká, už s turistikou nemá nic společného. Příští hodinu jsem horolezčila. Bez jištění, a hlavně bez jakýchkoli předchozích zkušeností.
Kameny, po nichž jsem lezla, byly často velmi kluzké, téměř každý krok, jsem musela pečlivě zvažovat. Následek uklouznutí by byl nemilosrdný. Pád do nicoty.
Snažím se sledovat modrou turistickou značku, která se mi ale náhle ztrácí. Rozhlížím se okolo sebe a je mi vážně úzko. Ocitám se v mlze, kde nade mnou jen kolmá stěna a pode mnou propast. Na stejném místě se potkávám se slovenským párem, co se stejně jako já okolo sebe marně rozhlíží. Kluk vytahuje mobil a zadává naši polohu do navigace. Jsem v šoku, kam až dosáhne signál. Takto se dozvídáme, že jsme sešli z cesty a nalézáme se v části, určené čistě pro horolezce. A to v té náročnější části. Ale prý se za chvíli napojíme na správnou cestu. Dívám se vzhůru a není mi vůbec jasné, jak se v tom nepřehledném terénu vůbec na něco mohu napojit.
Každopádně se snažím držet této dvojice, protože není vůbec těžké se v té mlze ztratit.
Terén se už příliš nemění, jen ten manévrovací prostor se zužuje, čím blíže se ocitám vrcholu. Míjíme se s proti lezoucími turisty, kdy si vzájemně uvolňujeme cestu, což není vůbec snadné. Kolikrát stojíme jen na špičce výstupku hory.
Aniž bych se ptala, dozvídám se, že vrchol je již na dosah a že mne od něj dělí jen pár minut a nejhorší úsek cesty. Do té doby jsem si myslela, že tu už právě absolvuju.
Jsem tam.
Slzy se mi derou do očí. Vždyť ze mne se ten den stala horolezkyně. Bez legrace. Posunula jsem své hranice. Ačkoli z vrcholku nelze pro stále všudypřítomnou mlhu nic vidět, jsem nejen na vrcholu hory, ale i blaha.
Není proč se zde zdržovat déle, vítr je velmi silný. A mne čeká náročný sestup.
Tím, že píši tento příběh, je zřejmé, že jsem jej zvládla, ale přiznám se, že snadné to tedy nebylo.
Kdybych po cestě potkala onu obávanou šelmu, vzdala bych se jí, bez jakéhokoli boje. Neměla jsem již na rychlejší pohyb absolutně síly.
Po šesti hodinách se ocitám zpátky na hotelu a odevzdávám se zcela posteli. Hodlám jen spát a spát.
V jednu hodinu ráno mne probouzí děsivý řev zvířete. Chvíli sedím na posteli a snažím se zvuk identifikovat. Tuším a s obavami a roztřesená se blížím k oknu. I přes tmu rozeznávám velkou šelmu, která se pohybuje okolo blízkého lesíku, kterým jsem ještě před pár hodinami procházela, když jsem se vracela z túry.
Kolébavým krokem se medvěd pohyboval tam a zase zpátky, aby se několikrát zastavil, pozvedl hlavu a děsivě zařval. V tu chvíli jsem byla přesvědčena, že se jedná o samici, co hledá své mládě. Zavírám okno, a ještě chvíli slyším ten zoufalý pláč. Za několik desítek minut se ale ztrácí. Budu a věřím tomu, že se máma se svým mládětem našli.
Druhý den poslouchám ve zprávách, že medvědice napadla běžce, který byl s ošklivým zraněním obou nohou převezen do nemocnice. Byla to ale jiná medvědice ve zcela jiné části Tater.
Odjíždím z Vysokých Tater se zážitky, které si až do smrti ponesu v sobě. Nevyrovná se to ničemu, co by se dalo pořídit za peníze. Na kameny a zvířata v lese zase brzy zapomenu a už dnes se těším na další výlet.
Ale do Tater už jedině se zvonečkem.
Zvonec a příběhu je konec. Tedy alespoň tomuto, protože brzy se tady potkáme u dalšího, který se už rýsuje….
