Článek
A přímý střet s jiným vozidlem? Tak ještě do včerejška to byl jen jeden jediný případ, kdy druhý řidič v druhém jízdním pruhu chtěl zaparkovat a při náhlém odbočení vlevo si neohlídal, že tudy projíždím já. Jeho chybu potvrdili i přítomní policisté.
Včera jsem absolvovala povinné školení řidičů. Na místo konání jsem se dopravila vozem. Bedlivě jsem poslouchala školitele, hovořícího o novinkách v dopravě, nových značkách a taktéž při prezentaci povinné výbavy jsem se zamýšlela, zda opravdu ve svém voze disponuji alespoň lékárničkou. Na moment se mi objevily vrásky na čele, ale ty se brzy rozplynuly, když jsem v duchu nad těmito starostmi mávla rukou. Nikdy jsem to nepotřebovala, ani trojúhelník, vestu a podobné záležitosti, a tak to i zůstane.
Školení ukončil lektor slovy: „A hlavně opatrně, bez nehod.“
Tak jak jinak že?
Usedla jsem za volant a jela bezpečně do práce. Jen pár metrů mi zbývalo do cíle, když v tom se řidič, jedoucí přede mnou, rozhodl, že se při objíždění překážky náhle zastaví a hodí zpátečku. Vteřina. Stihla jsem jen zběsile mačkat klakson. Bohužel hrozící střet se brzy stal realitou. A já se tak ocitla kvůli bezohlednosti jiného, uprostřed obousměrné cesty, která se touto kolizí stala neprůjezdnou, a hlavně velmi rychle ucpanou spěchajícími řidiči, kteří na nás z obou stran pořvávali.
Ten, co do mě naparkoval, byl invalidní důchodce, který odmítal uznat svou vinu. Především však, nedbajíc na pravidla v takové situaci, kdy má zůstat na místě, usedl znovu za volant a poodjel kousek zaparkovat.
Takto jsem se ale mohla podívat pravdě do očí, respektive posoudit rozsah škody. A byla jsem mile překvapena, že ničím víc než pomuchlanou značkou, to mé auto neodneslo.
Všímavá svědkyně nehody mi nejdříve radila, ať si dám na zadní okno trojúhelník, ale když pozorovala, jak z kufru vytahuju už třetí oranžovou vestu, jen trojúhelník nikde, ještě mi poradila, ať nechám dědulu jít, že máme opravdu oba jen pobouchané značky, nic víc.
Už jsem se viděla z toho místa někde daleko, a tak jsem dědu uklidnila, že se nic řešit nebude, ten samozřejmě poděkoval, já usedla za volant a ujížděla pryč.
Až při zaparkování před prací mi začalo docházet, že škoda se může projevit až posléze, že alespoň nějaké fotky šlo pořídit a vzít si na dědulu číslo.
No, pozdě bycha honiti.
Manželovi jsem o nehodě nelhala, přiznala všechno s tím, že jsem doufala, že moje neporušené zdraví a jen malý psychický otřes bude pro něj dostatečnou náplastí.
Jaký omyl. Ještě večer za tmy, svítíc si baterkou v mobilu obhlížel škodu, aby mi následně sdělil, že to odnesl i lak a můžu se jen modlit, abych to zítra nastartovala, že se mohlo uvnitř cokoli porouchat.
No, já si pořád budu stát za tím, že hlavně zdraví. Ale rozhodně si z této situace nesu ponaučení, že nějaký záznam z nehody vzniknout musí. A hlavně, být viníkem já, nikdy by mi to tak lehce neprošlo. Protože co? Jsem ženská!
