Článek
Ano, toho, co většině z nás ztrpčuje život svými exkrementy nebo už tím, že jich je po sídlišti všude plno.
Ani já nepatřím mezi fanoušky tohoto druhu opeřenců, nicméně ať je to, co je to, když je zvíře v nouzi, je to zcela jiná situace. Tady se ozývá můj ochranitelský, skoro až mateřský pud.
Holoubek si tak seděl chudák v trávě pod smrčkem, hned před naším vchodem, kudy denně projde velké množství psů, co by si z tohoto nebohého tvorečka udělali hračku, a to v tom lepším případě, nebo si na něm následně pochutnali.
To jsem nemohla dopustit.
A tak jsem vytočila linku záchranné stanice pro oznámení, že se zde nachází zraněný dospělý pták.
Mé oznámení pán na druhé straně vzal velmi vážně, ještě dle mého popisu se ujistil o druhovém zařazení, aby mi sdělil, že se skutečně jedná o ten nejhojněji se vyskytující, a začal diktovat pokyny k jeho záchraně:
„Máte doma nějakou krabici?“
„Ano, mám.“
„Tak ho chyťte, umístěte do krabice a dovezte na nejbližší záchrannou stanici.“
Bylo mi už předem jasné, že pro jednoho holuba se zde nikdo obtěžovat nebude, ale že bych já měla sahat na holuba, od čehož mě již od dětství varovali mí rodiče kvůli přenosu různých nemocí?
A přišlo ještě varování: „Jo a tento druh holuba je takový divočejší, bude se bránit, takže uděláte nejlépe, když přes něho přehodíte hadr.“
„Super.“
Obavy z útoku holuba byly převáženy novým dobrodružstvím a vyplavujícím se adrenalinem, takže jsem po chvíli z domu vyšla vyzbrojena všemi požadovanými prostředky – krabicí, hadrem a pro jistotu i ochrannými rukavicemi.
Do té doby absolutně apatický pták se při mém doteku opravdu začal bránit. Divoce začal mávat křídly, a to i tím zlomeným, dokonce si i trochu popolétl, aby se ale zase zakrátko snesl k zemi. Takto učinil asi třikrát, než jsem na něj hodila hadr.
Tím jsem jej znehybnila a bez jakéhokoli dalšího jeho protestu jej přenesla do krabice a následně i do auta.
Záchranná stanice byla nedaleko, nicméně v největší dopravní špičce trvala nekonečně dlouho. Pták, umístěný na zemi u spolujezdce stále pod hadrem, byl pořád nehybný, nicméně mne velmi znervózňovala představa jeho vzdoru, kdy ho to přestane bavit a rozhodne se rozletět se po voze.
No zkuste si představit, jak byste reagovali vidouc řidiče, jak mu po autě lítá splašený holub.
Holub se ale naštěstí choval slušně, spíše jsem si při jeho předávání zachráncům nebyla jistá, zda jsem ho tou cestou, tudíž vzniklým stresem při odchytu a následnou přepravou, ještě víc nedobila. Při letmém odkrytí hadru na mne ale spiklenecky mrknul.
Dobrodružné cesty byl konec a já doufám, že holub se brzy svobodně proletí a při rozhodování, kam zamíří svůj exkrement, se mému autu nadobro vyhne. A ideálně řekne o své spasitelce i ostatním.
