Článek
Nejsem žádný vrcholový sportovec, kolo nepatří mezi mé oblíbené sportovní potřeby a když si mám vybrat, radši stejnou vzdálenost ujdu po svých. Jsem zkrátka kochací typ.
Ovšem v tomto případě jsem za svého sparing partnera pojala dálkaře, pro kterého stovka ujetých kilometrů na jeden zátah nepředstavuje žádný problém.
Šel na mě opatrně a konečnou destinaci mi dávkoval. Postupně jsme tak zdolávali ne kilometr za kilometrem, ale desítky kilometrů za desítkami kilometrů. Ale k jeho počáteční nelibosti mým osobitým, tedy kochacím způsobem. Což v praxi znamená, že když jsme projížděli okolo rybníku a na něm se pohupoval kačeří pár, musela jsem samozřejmě zastavit a nasát atmosféru oněch jemných vlnek a pospolitosti s přírodou. Po několika minutách jsem usedla na kolo, abych při projíždění mezi poli opět zastavila, protože si v naší blízkosti mnul packy zajíc, na druhé straně se zase prohnaly dvě srnky, z nichž jsem vždycky viděla jen bílé fleky, co mají na zadnici, ale v ten den se zastavily a chvíli jsme se navzájem pozorovaly. Naše oči se setkaly, vážně. Dokonalé souznění. Zase.
Usedám na kolo, když v tom nad námi proletí čáp. V bezprostřední blízkosti, aby za pár chvil přistál opět na tom stejném poli a procházel se pyšně. No jako čáp. Nádhera. Když už se dost napředváděl, odletěl na nedaleký komín, kde měl vystavěné hnízdo.
Pokračujeme v naší pouti za vrcholy, kdy průjezdem lesem se okolo nás prohánějí veverky, které také obvykle zahlédnu vždy jen na moment, jak hbitě šplhají po stromě a mizí v jeho koruně.
Projíždíme Jistebníkem, na pár chvil zastavujeme na zámku Kunín, přičemž cíl byl ještě desítky kilometrů vzdálen, a tím byla turisty velmi oblíbená destinace – Štramberk, a to pro krásné náměstí, které se pod vyhlídkou nalézá a kde si dáváme po zásluze výborný oběd.
Slunce svítí a já, sváteční jezdec na kole, se dozvídám, že mám v nohách čtyřicítku kilometrů. Ano, nohy to cítí, ale ten pocit z nádherného dne mi vynahrazuje onu bolest.
Aby to ale neznělo tak idylicky až do konce, samozřejmě, že nás čekala stejná vzdálenost i zpátky, a tu, bez čtyř kilometrů, stovku, jsem při dojezdu už cítila nejen v nohách. Snad nejvíc tento výlet odnesl zadek. Co jsem totiž neřekla je, že jsem tuto celodenní trasu absolvovala na vypůjčeném pánském kole, s velmi tvrdým sedlem.
Večer si dopřávám lázeň jak na své pozadí, tak dávám ulevit svým nohám, hladím je a děkuji, že mě dovezly v pořádku zase domů.
Jsem unavená, ale nesmírně šťastná.
Na světě je tak krásně. U nás je krásně.
Nachází se okolo nás obrovské bohatství, stačí se na chvíli zastavit. A to nejsou jen má slova, ale partnerova, který do té doby krájel desítky kilometrů a hnal to obrovskou rychlostí, aniž by si všiml, kolik toho míjí. ¨
A zde jeho vzkaz: „Kochejte se, stojí to za to.“
