Článek
Jako účastnice mnoha kurzů první pomoci a taktéž jako aktivní a velmi zapálená figurantka při simulacích nehod nejrůznějšího druhu, od nejlehčích zranění, až po život ohrožující, jsem si velmi často kladla otázku, zda bych byla schopna bez zaváhání zahájit úkony k záchraně života, pokud by to situace vyžadovala.
Doposud mne život před skutečný případ boje o život postavil jen jedinkrát, a to se ještě nejednalo o bezpodmínečné ohrožení. Ale jak nám bylo sděleno na kurzech, nic se nemá podceňovat. Tudíž když jsem zahlédla na zemi ležícího muže, v jehož blízkosti se nalézal invalidní vozík, neváhala jsem ani chvíli a dle nacvičených postupů, pro vyloučení bezvědomí, jsem na celé kolo na nehybného muže zařvala: „Haló pane!!! Slyšíte mě?“
Kolemjdoucí si klepali na čelo, s nechápavým pohledem mne míjeli, každopádně ani jeden se nenabídl, že by nabídnul svou pomoc. Proč taky? Na první pohled se jednalo o bezdomovce, a to není přece lidská bytost.
Pán na volání zareagoval, já se doptala, zda ví, kde je, jak se jmenuje a zda cítí na těle nějakou bolest.
Reagoval dle svého stavu, a to se zbytkovým alkoholem v krvi. Tedy nesrozumitelně, ale s absolutní jistotou, že mu sice v ten moment nejde o holý život, že je při vědomí, ale s tím, že další zranění nešla vyloučit.
Vzhledem k tomu, že se situace stala uprostřed parného léta a pán ležel na silnici, bez jakékoli možnosti ukrytí se ve stínu, nabídla jsem mu vodu a zavolala sanitku. Úsměvné na tom je, že ačkoli se tato příhoda stala pár metrů od nemocnice, přesto sanitka dorazila až po dlouhých třiceti minutách, které jsem tam s pánem strávila.
Další mé pokusy o poskytnutí pomoci byly veskrze chabé. Z okna svého bytu jsem zahlédla ležícího muže, který takto nehnutě ležel pod lavičkou několik minut, než jsem se odhodlala zavolat městskou policii. Tato sice přijela, ale reakce strážníka, který po poskytnutí pomoci, zaklepal na mé dveře a oznámil, že takové aktivní občany mají nejraději, mají s tím pak spoustu papírování a prý se ve většině případech jedná o opilého bezdomovce, mne dost zaskočila.
Další můj pokus o pomoc jsem směřovala na slepou dívku, stojící na přechodu pro chodce. Opatrně jsem k ní zezadu přistoupila, abych ji nevylekala, klidně jsem na ni promluvila, že jí pomůžu přejít a chytla ji za paži. Bohužel jsem na ni měla mluvit dříve a hlasitěji, protože se příšerně lekla.
U přechodu pro chodce ještě zůstaneme. Protože jsem takto pomohla ne přejít, ale tentokrát přejet muži na vozíčku, ovšem až po přejetí na druhou stranu namísto poděkování mne osočil, co mě to napadlo mu pomáhat, že na druhou stranu vůbec nechtěl.
Tak se to má s mou ochotou pomoci druhému. Jsem si ale jistá, že v případě své rodiny bych s pomocí neváhala ani vteřinu. Protože jak říkají odborníci, ať už pomáháte jakkoli, žádná pomoc není špatně. Člověku, jemuž jde o život, nemůžete ublížit. Vždy je lepší dělat něco než nic.
Můj syn jde v mých šlépějích, ovšem s mnohem lepšími výsledky. Mimo toho, že se také podílí jako figurant na fiktivních situacích, je aktivním členem Českého červeného kříže a pomáhá vždy a všude. Provádí mimo jiné dohled u sportovních zápasů, kdy už několikrát bylo třeba jeho zásahu. Dalším milníkem v této oblasti je u něj pozice tzv. first respondera, tedy toho, kdo je dle místa jakékoli nehody, vyžadující poskytnutí první pomoci, nejblíže a pomáhá do té doby, než se dostaví složky záchranného systému.
Každý si určitě přejeme ať nikdy ať už pro sebe nebo pro své drahé, žádnou takovou pomoc nepotřebujeme. Ale je báječné, že existují lidé, pro které je pomoc druhým posláním.
