Článek
Od okamžiku zrození, aniž bychom si toho všimli, si tyto malé bytosti, naše druhá srdce, sebou na svět přináší ona křídla. Prozatím nejsou vidět. Ale postupem času, rok za rokem, jak dítě roste a sílí, roste i jeho odhodlání a cíle. Křídla nabírají na obrysech, jsou větší a silnější, a my jako rodiče, je odmítáme a nechceme vidět.
Na jedné straně je odvaha opustit rodinné zázemí, pohodlí, pro rodiče požehnáním. Můžeme být na své děti hrdí, že se okolního světa, zakoušení nových zkušeností, poznávání neznámého a neosahaného, nebojí. Znamená to pro nás ujištění, že jsme na cestě za výchovou neudělali chybu. Že jsme vychovali cílevědomého a silného jedince, který se světa za dveřmi bytu nebojí.
Pamatuji si jako dnes, když jsem jako jednadvacetiletá, krátce před ukončením studia na vysoké škole svým rodičům oznámila, že chci vycestovat do USA. Na zkušenou, vydělat si, zdokonalit se v cizí řeči. Co to ale znamenalo pro rodiče jsem v té chvíli neřešila. Samozřejmě měli obavy o mé bezpečí, vždy mi kladli na srdce, že je praktičtější zůstat v Evropě právě pro případ náhlé nouze a nutnosti vrátit se domů. Byli zastánci získávání nových zkušeností, ale v tomto mém případě si určitě kladli otázky, zda mne velká Amerika neočaruje a už se jim nevrátím, nebo nebudu chtít ukončit studia a už se vrhnu do pracovního procesu, pokud mne zlákají peníze. Dodnes jsem svým rodičům vděčná, že potlačili své obavy a podpořili mne v tomto mém konání. Z USA jsem se vrátila sebevědomější, s pocitem, že se ve světě budu umět prosadit.
Nyní prožívám stejné obavy, jako před lety oni. Můj syn dosáhl stejného věku, ukončuje své vzdělání a předkládá mi nejrůznější spektrum zemí, kde by chtěl na vlastní kůži pocítit vzrušení z neznámého a exotického. Opakuji slova svých rodičů, ať zůstane v Evropě. Od Austrálie již upustil, ale s prací na ropné plošině v Norsku, i když je v Evropě, se smiřuji těžce.
Bránit a zakazovat nemůžu. Co jako máma chci a musím je upozornit ho na různá úskalí a ubezpečit ho, že ho podporuju ve všem, co dělá. A že jsem na něj hrdá. A že se těším až se vrátí. Sebevědomější a spokojenější.
Budu se ale bát, po celou tu dobu. Ale obavy už k rodičovství tak nějak patří, a to od narození až do posledních dnů našeho života.
Máte to, rodiče, co čtete tyto řádky, taky tak?
