Článek
A stále pro všechny možné zapeklitosti není vidět světlo na konci tunelu.
Stručný popis: dcera se v květnu tohoto roku zranila, byla ošetřena na pohotovosti, odchází se sádrou. Kontrola za tři týdny proběhla standardně, došlo k sundání sádry, nicméně vzhledem ke sportovní zátěži dcery, která hraje závodně basketbal, doktor navrhuje provést magnetickou rezonanci.
Tuto absolvovala hned z kraje měsíce června a od té doby se progres ve vývoji léčby zastavil. Náš doktor si totiž dovolil onemocnět. To je samozřejmě v pořádku, nemoc nechodí po horách, ale po lidech, a to i těch, jejichž denním chlebem je lidi léčit.
Přijímám tedy telefonický hovor sestry, která mi tuto skutečnost oznamuje s tím, že naši plánovanou kontrolu ruší a že se mi prý ozve, až se doktůrek vyzdraví. Když se tak nestane po týdnu, volám sestře sama.
„Ale vždyť jsem vám říkala, že vám sama zavolám, až bude pan doktor v práci. Zatím je stále nemocen.“ Dostává se mi velmi odměřené odpovědi.
„Ale já netrvám na tom, aby nás přijal náš ošetřující lékař. To ho nikdo nezastupuje?“
„Ne. Navíc druhý doktor, co tady pracoval, od nás odchází. Takže by vás neměl kdo převzít. A nevolejte, budu volat sama. Nashle.“
Oddělení ortopedie se nemocí jednoho (jediného) doktora zastavilo. Jsem v šoku.
Další týden, kdy jsem s dcerou na dovolené, mi volá opět zdravotní sestra s tím, že můžeme přijít hned zítra.
„Ale my jsme do konce týdne na dovolené.“
„Aha, tak to bohužel. Jdu tedy obvolávat další pacienty.“
Začínám se doptávat dál, jen tak se odbýt nenechám.
„Když mi tedy voláte s termínem, tak to znamená, že je již doktor zdráv?“
„Ano.“
„A proč mi nenabídnete jiný termín?“
„Pan doktor se tu zítra po nemoci jen na chvíli zastaví a pak čerpá dovolenou. S novým termínem se vám opět ozvu.“
Tak tady mám pocit, že jsem se ocitla v jiném vesmíru. Došla mi slova. Pokládám telefon.
Za dva dny přijímám SMS s novým termínem, připadajícím na konec měsíce července.
Teď si jen přát, aby doktor opět nemarodil…
Je vůbec možné, aby takto fungovalo naše zdravotnictví?
