Hlavní obsah
Cestování

Dobrodružná stezka Českem

Foto: Pexels

Všimla jsem si, že se to příběhy stezkařů, tedy osob s velmi kladným vztahem k přírodě, a především dlouhé chůzi, jenom hemží, tedy přiložím i já polínko, snad nenosím dříví do lesa.

Článek

S mým devatenáctiletým synem jsme se rozhodli pokořit jižní větev stezky, dlouhou 110 km, vedoucí podél řeky Dyje. Těšila jsem se na procházku okolo políček, slunečnic a hlavně vinic. Do cíle, tedy Vranova nad Dyjí, jsme plánovali dojít za pět dnů.

Vydali jsme se z Mikulova, kam jsme z Ostravy dojeli vlakem a plni optimismu a nadšení jsme zpočátku dokonce překonali udávanou průměrnou rychlost chůze, která dle itineráře tvůrců stezek činí 15 min na 1 km, my vyvinuli rychlost o polovinu rychlejší.

Ovšem po 14 km nám došlo, že výběr stezky na jižní Moravě, v největších vedrech, nebyla úplně šťastnou volbou. Pětatřicetistupňová vedra si začala vybírat svou daň. Upínali jsme se ke každému kousku stínu, kde jsme odhazovali své třináctikilové batožiny, zaháněli žízeň sluncem zteplalou perlivou vodou. Hnus.

Každé takové zastavení nás stálo čím dál tím víc energie, nakládání si takové nálože zpátky na záda bylo kilometr od kilometru těžší a těžší. Ještěže byla možnost se po cestě v Dyji vykoupat, čehož jsme s chutí využili.

Blížil se večer a my se začali zabývat otázkou kde hlavu složit. Itinerář trasy, který je dostupný na internetu a má býti návodem a rádcem, obsahoval i doporučení takových míst. Nicméně, řídíce se tímto doporučením, jsme se po 26 km, kdy už jsme táhli nohy za sebou, ocitli na absolutní samotě, kdy po jedné straně tekla řeka a po druhé straně stál les. Nikde nikdo, jen my dva. A asi miliarda komárů.

Neschopná ujití dalšího metru jsem zavelela, že tady rozbijeme stan. Stan, vážící 3 kila, jsem tahala na zádech já, syn se rozhodl spát v hamace, tedy zavěšený mezi stromy. Pro mne, jako starostlivou matku, byla představa toho, že já spím ukrytá ve stanu a mé dítě někde v lese visí jak netopýr, hrůzostrašná. Syn se však na tento způsob nocování v přírodě neskutečně těšil. A byl ochotný napnout poslední zbytek sil a již ve tmě si takové dva stromy v hustém lese najít. Stálo mne hodně přesvědčování, aby takové spaní odložil na další den. Leč, poslechl.

A tady začíná být náš příběh velmi zajímavý a ti, co dočetli až sem, nebudou litovat. Nocování na samotě u Dyje bylo totiž velmi dramatické. Tedy pro mne určitě. Pro ostatní aktéry spíše vtipem.

Po postavení stanu a zabití desítky komárů, jsme padli vyčerpáním, napínali bolavé údy, já tedy všechny, co jsem cítila nejvíc, byla ramena, a hlavně pravá ruka, kterou jsem nebyla schopna vůbec zvednout. Těšila jsem se, jak brzy usnu a druhý den bude vše zase růžovější. Ale kde bylo do rána!

Jen co jsme utichli, začala promlouvat příroda. Já mám absolutní sluch, slyším i trávu růst a bohatou fantazii k tomu, takže každé zapraskání větve mělo na svědomí nějaké krvelačné zvíře. Určitě.

Jenže to nebylo jen tak nějaké zapraskání, co přijde párkrát za noc. Ono to praskalo tak, jako když se po těch větvích někdo prochází. A ten někdo se k nám blížil. Kouknu se na syna vedle sebe, který strachy ani nedýchá, a říká: „Mami, tady někdo je. Slyším, jak dýchá.“

Nejen, že jsem to slyšela i já, ale ten někdo, nebo to něco, se ocitlo u našeho stanu, očichávalo jej, dokonce velmi natěsno prošlo okolo jeho stěn.

Syn si vzal k sobě nůž a prý, že bez něj nespí a já litovala, že jsem si nestihla pořídit paralyzér. Jako odvážná Vaiana jsem si nasadila čelovku, otevřela stan, abych se té bestii podívala do tváře. Není nic strašidelnějšího, než si svítit do temného lesa. Ještě jsem zakřičela: „Je tam někdo?“. Jediný, kdo se ozval byl syn ze stanu: „No, na to ti určitě mami někdo odpoví, cha.“

Zalezla jsem zpátky do stanu, pozabíjela stovku komárů a s bušícím srdcem ulehla. Když se však po chvíli tytéž zvuky opakovaly, odhodlala jsem se, že jako rodič, zodpovědný za své dítě, musím konat.

„Zavolám na 112.“

„Cože mami? A proč?“

„Jsme v nouzi, přece se tady nenecháme zabít nebo sežrat. Od toho tady ta pomoc je. Jsme zkrátka turisti, co uvízli na samotě a cítí se ohroženi.“

A tak tedy volám.

„Tísňová linka. Poslouchám.“ Ozývá se.

„Dobrý den, měla bych prosbu, jsme turisti, co přespávají na úplné samotě a jsme přesvědčeni, že někdo obchází náš stan. Můžete nám nějak pomoci?“

„Chápu, přepojuju vás na policii.“

„Policie, jak vám mohu pomoci?“

Opakuji dotaz, kterým se celá služebna bude bavit ještě hodně dlouho a dočkávám se odpovědi:

„A to vás tam máme přijet hlídat?“

Jsem překvapená, že můj dotaz a míru rizika berou na tak lehkou váhu a sděluji: „To určitě ne, jen bych vám byla vděčná, kdyby sem někdo přijel a možná nás pak přiblížil k civilizaci? Nedovedu si představit tady strávit noc.“

„V pořádku paní. Jedeme za vámi.“

Uff.

Reakce mého syna: „Si děláš srandu mami, oni sem jako vážně za námi přijedou policajti? To je trapas, si řeknou měšťáci, nemají co dělat v přírodě.“

To už mi bylo fuk. Důležité pro mne bylo, že je pomoc na cestě.

Do deseti minut přijela hlídka o dvou statných mužích, kteří se vůbec neměli ani k tomu, aby pročesali les, natož k tomu, nás někam odvézt. Ačkoli jsem se už stihla sbalit.

Jen mne ujišťovali, že nám žádné nebezpečí nehrozí. Avšak jejich zpráva, která mne měla uklidnit, působila úplně opačně. Prý je les plný zvířat, hlavně jelenů, a to prý mám být ráda, že nejsou v říji. A že okolo nás budou procházet napít se z řeky. Popřáli nám dobrou noc a odjeli.

Zavřeli jsme se do stanu, pozabíjeli tisíce komárů, já se na mobilu podívala na údaj, kdy svítá a upínala se k tomuto času. Zatímco můj syn od toho okamžiku spal jako dudek, já oka nezamhouřila, takže jsem slyšela, jak si spolu po celou noc až k ránu povídají jeleni a že to byl rámus! Kroky, dech, vše se opakovalo, dokonce se i sem tam něco opřelo o stěnu stanu.

Naprosto vyčerpaná, ale šťastná, jsem ráno vítala první paprsky slunce. Přežili jsme!

Stezka Českem se pro mne stala kurzem přežití.

Bohužel, další den, byl, co se týče intenzity slunečního záření, velmi náročný, teplota vzduchu zas o kousek stoupla. Zvládli jsme za těchto těžkých podmínek ujít dalších 20 km do vodáckého tábořiště, kde jsme v klidu strávili noc, já ve stanu, syn konečně v hamace a třetí den jsme odjeli domů.

Nebereme to však za žádný neúspěch. Ba právě naopak. Dokázali jsme se poprat sami se sebou, s nepohodlím a obstáli jsme.

A těšíme se na příště. Takže stezkařům zdar!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám