Článek
Bohužel jakmile se to technické monstrum s křídly odlepí od země, ztrácím nejen půdu pod nohama, ale také nervy a zdravý úsudek. A ač ateista, vzpínám ruce a počínám se modlit.
Již usazena na svém místě v letadle, se snažím natahovat uši, když k nám promlouvá kapitán, aby mi neunikla jediná informace o síle větru, turbulencích, změnách v době letu, a tak podobně. A obzvlášť velkou pozornost věnuji názornému předvádění letušek o pravidlech v případě nouze, a protože v té době už rolujeme po dráze, začíná u mě převažovat nervozita, srdce mi bije až v krku, takže zase si nejsem schopna zapamatovat, jak se ta vesta váže, a odkud že na mě spadne ta kyslíková maska? Ale to už se odlepujeme od země, tlakem jsme nalepeni k sedačkám a opouštíme zemi.
Od okamžiku vzletu neodlepím oči od signalizačního symbolu pásů, a ačkoli po dosažení patřičné výšky se tento symbol vypíná, já zůstávám připoutána po celou cestu.
Za svůj život jsem zažila asi desítku letů a ani při jednom z nich jsem ty znalosti o masce a vestě a únikových východech nemusela řešit.
Ale bála jsem se dost. Kdy nejvíc? Například při přistávání na jedné z nejkratších přistávacích ploch na světě, a to na Madeiře. Tuto jsme spatřili až v okamžiku, kdy pilot nabral veliký oblouk, stočil se směrem k ní a nám se ukázal kratičký, z té výšky jen několikametrový kus dráhy, podepřený pilíři, ústícími do moře. V tu chvíli, myslím, málokdo věřil, že v tom moři neskončíme. Po přistání jsme tleskali jak blázni.
Když jsem cestovala ze Španělska a blížil se moment přistávání, náhle v kabině zhasla všechna světla a nám se sice ukázala spousta krásných světel, které na nás zářily z oken domečků a továren, což nadchlo většinu pasažérů, kteří od té chvíle byli přilepeni na okenních tabulkách a hleděli na tu nádheru. Ne však já. Já se v tu chvíli soustředila na tváře letušek, jestli z nich nevyčtu onu informaci, že je zle a my padáme.
Nyní už vím, že se světla zhasínají z bezpečnostních důvodů.
No a poslední můj let z Tenerife, který proběhl nedávno, mám tudíž právě proto v paměti, jako by se stal včera. Od kapitána jsem v úvodu zaslechla informaci o lehkých turbulencích, no nechtěla bych zažít ty silné, protože tento druh mi bohatě stačil. Navíc, majíc sedadlo hned u křídla jsem stále měla na očích jeho neustálou vibraci. A ačkoli celá moje rodina ony poryvy prospala, já se z okna dívala a modlila se, aby to teda piloti zapíchli až poté, co přeletíme Alpy a moře. V horách, ani v moři bych skončil nechtěla. Co katastrofických filmů o letech, co takto dopadly, jsem viděla!
No, ale vzhledem k tomu, že píši tyto řádky to zase dopadlo dobře. Ale do letadla mě jen tak nikdo nedostane. Určitě ne střízlivou!
A jak snášíte létání vy?
