Článek
Byla jsem spíše dvojkařkou, co se zhoupla občas k nějaké té trojce, ale žádné průšvihy mne v průběhu školní docházky nedoprovázely – když tedy pominu hrozbu vyloučení hned z první třídy, kdy jsem se nechala rádoby kamarádkou navést ke krádeži číslic ze spolužaččina pytlíku.
Příchody táty a mámy ze schůzek se velmi lišily. Táta přišel, bouchl dveřmi a již se v rozlehlé předsíni našeho bytu ozvalo hlasité: „Kde je?“ Já byla jako pěna ukrytá ve svém pokojíčku a již z tónu hlasu očekávala, že se na mě žene bouře.
To příchod mámy se lišil. Významně. Vystřídala tátu v účasti na schůzkách jen jednou. Máma přišla domů, opatrně za sebou zavřela dveře, já z pokojíčku natahovala uši, co přijde a uslyšela jen maminčin pláč. To se pak po příchodu táty z práce zavřeli spolu do kuchyně, chvíli si povídali. Načež táta pak vyrazil ze dveří a do předsíně mocně zařval: „Kde jsi?“
Mám ale taky jednu milou vzpomínku. V souvislosti s třídními schůzkami jsem jako školačka zažila něco, co málokdo. Dostalo se mi totiž takového privilegia, že jsem byla na jedny takové schůzky paní učitelkou pozvána. Jako vzor čtenáře. To jsem se posadila za katedru před všechny rodiče a četla úryvek ze slabikáře. To jsem byla poprvé a taky naposledy během těch osmi let základní školní docházky za vzor, to bylo ještě před tou krádeží. No…
Uplynula desítka let a já a manžel se, již jako rodiče, střídáme ve školních lavicích, abychom naslouchali, jak ti naši potomci bojují. Včerejší schůzka se však od těch ostatních lišila. Všichni rodiče jsme si vyslechli nelichotivé zprávy týkající se výskytu drog, vzrůstající závislosti našich dětí na mobilech a s tím související kyberšikany. Všem nám spadla brada. Co na tom, že užívání mobilů v době vyučování je ve školním řádu zakázáno, co na tom, že užívání drog v nezletilém věku jde na vrub rodičů? Mezi čtyřma očima jsem si poté promluvila s třídní učitelkou o možnostech řešení a poslechněte, co jsem se dozvěděla: ač vyučující má podezření na užití návykové látky, nemůže nic dělat. Ano, užití mobilů je přestupek proti školnímu řádu, ale opět, my jako škola můžeme maximálně napomenout. Dvě slova, která jsem slyšela na každý můj dotaz a návrh k řešení: TO NEJDE.
To nejde? Jaká bude tedy generace našich dětí? Ano, velmi zručná a flexibilní, co se moderních technologií týče, ale v souvislosti s tím není tajemstvím, že rapidně vzrostl počet dětí v péči psychologů (to, když měli štěstí a dostali se do pořadníku), vzrostl počet dětí a mladých trpících depresemi a panickými atakami, a to bych mohla pokračovat dál a dál.
Ne TO NEJDE, ale to MUSÍ JÍT! Školní řád, co platil za našich dob už nemůže platit. Tak, jak se vyvíjí technologie, se musí měnit i podmínky, za jakých současná generace, která bude jednou přispívat na naše důchody, studuje a žije.
Současnou generaci potřebujeme zdravou, a to jak fyzicky, tak psychicky. O fyzično obavy nemám, ale o psychiku ano. Je to reálné a je to hrozba.
