Článek
Čekala mne cesta tzv. na otočku do Bratislavy. Dceru tam čekal neopakovatelný zážitek v podobě několikahodinového stání na koncertu AC/DC, kde se zcela dobrovolně jako její doprovod a ochránce přidal manžel a já se přidala jakožto řidič, který je zcela bezpečně po tak náročné misi doveze domů. A vzala jsem sebou i syna i psa a byl z toho rázem dokonalý rodinný výlet. Zdál se mi to být dobrý nápad.
Tedy alespoň prvních pár hodin po příjezdu. Pes, který jízdy autem nesnáší a ať je cesta jakkoli dlouhá, celou ji prostojí. Nelehne si a neodpočine ani na vteřinu. Ten se tedy po městě jen ploužil a vůbec nejšťastnější byl, když byl poponášen.
Mého syna po cestě chytla jakási střevní nevolnost, takže jsme v jednom kuse hledali po městě toalety.
A v okamžiku, kdy se tato jeho potřeba ozvala právě při procházení parkem, v němž by takové zařízení člověk hledal marně, slíbila jsem mu, že urychleně sedneme do našeho auta a rychle se přiblížíme k nějakému obchodnímu centru nebo restauraci a tam zůstaneme až do konce koncertu.
To bych ale nesměla stát v zákazu zastavení, za což jsem byla odměněna slovenskou „papučou“, neboli botičkou.
Nemohla jsem uvěřit svým očím. Ještě toto! Policie zanechala po sobě instrukce, kam volat pro odstranění toho železného monstra na zadním kole auta, ovšem zapomněla doplnit, že se na zmíněné číslo s českým operátorem nedovolám. Nebýt ochotného Slováka, procházejícího okolo, stojím tam ještě teď.
Takže až se tato nemilá příhoda stane někomu z vás, pamatujte, že máte volat na evropské trojčíslí 112 a tam vás přepojí na patřičná místa. Toto číslo jsem si pamatovala pro případ jiných nouzí, než byla právě ta moje, ale jak vidno, poradí si tam i s takovou nesnází.
Strážníkům, co se dostavili do dvaceti minut, jsem odkývala všechno a tvářila se asi tak moc zoufale, že se jim mne zželelo a namísto padesáti mi napařili pouhých dvacet éček.
No, myslela jsem si, že jsem si svoji denní porci zážitků vybrala, ale chyba lávky. Jelikož koncert končil okolo půlnoci, než jsem dorazila na místo vyzvednutí dcery s mužem, stihla jsem se vlivem špatné orientace za tmy a v cizím prostředí několikrát ztratit. Nakonec jsem se ale našla, a dokonce shledala s mými milovanými a my se mohli po půlnoci vydat domů.
Já však podcenila své tělo a stav vyčerpání organismu po celém dni. Celá posádka auta okamžitě usnula a mne nemělo co rozptylovat. Po hodině a půl cesty jsem na sobě začala pociťovat únavu, v té době mne ale z ní probrala zvířata, co se znenadání objevila na cestě, jako například kličkující zajíc, po něm za několik kilometrů liška a dokonce sova, a to hned ta největší. Náš výr velký, který si jako by nic stál uprostřed cesty a ani přijíždějící vůz jej nedonutil učinit jakýkoli pohyb. Mělo to být ale pro mne varováním. Proto tam stál. Jako představitel moudrosti. Já však hloupě pokračovala dál.
A asi dvacet kilometrů před domovem, kdy už jsem měla jistotu, že už jsme skoro doma, to přišlo. Spánek. Bez varování. Najednou se to stalo. Ty sekundy mohly být naše poslední. Naštěstí pásy, které se vyskytují na krajích silnice právě pro tyto účely, nás zachránily.
Rychle jsem strhla volant.
Tato situace mne dokonale probrala, takže jsem pokračovala v jízdě. Vyděšená. Rodinu jsem dovezla až před vchod domu. Dcera ještě po probuzení poděkovala, že jsem je v pořádku dovezla domů.
Sesypala jsem se.
Až nyní o tom dokážu mluvit. A při hovorech zjišťuji, že nejsem zdaleka jediná, která zažila mikro spánek.
Je to životní zkušenost. Nehezká. Do konce života budu mít na paměti, že dojet na místo není samozřejmostí a už nikdy nezapomenu na tebe Výre. Ty jsi byl znamení.
