Článek
Nejsem žádný Forrest Gump, ale stalo se tak asi před pěti lety, úderem 40. roku věku, kdy jsem obula tenisky a vyběhla. Do té doby jsem byla se sportem velká kámoška, do osmnácti jsem závodně tančila disko, a když mě zradilo zdraví, konkrétně kotník, který se dlouhodobě léčil, hledala jsem alternativu. Tak se stalo, že jsem zabrousila do posiloven, ale po nějaké době mi došlo, že mě to stále táhne ven.
A tak jsem jednoho dne vyběhla. A zjistila tak, že mé tělo má dobrou paměť. Nezapomnělo, že musí vydržet nějakou tu zátěž. Z prvního uběhnutého kilometru se staly dva, pak tři, až jsem uběhla v kuse kilometrů pět. Možná bych uběhla víc, ale ona ta vůle pramení z mozku, a tomu běh na delší tratě vůbec nedávalo smysl. Hlava mě zkrátka zastavila. Tudíž moje maximální a hraniční délka je osmina maratonu.
V průběhu času jsem se zúčastňovala různých běžeckých soutěží, v nichž jsem nikdy neobsazovala přední příčky, ba naopak, mé jméno jste našli někde na chvostu. Já vyhledávala soutěže kvůli příležitosti poznat nové prostředí, zažít novou zkušenost.
Jednoho dne se v mém městě konalo další z mnoha takových klání s tím rozdílem, že šlo o maraton, ale uběhnutý v osmi lidech. To mi dávalo smysl. Mé dosavadní zkušenosti s běháním zas posunu o kousek dál. Spoléhat se jeden na druhého, kdy to už není o jedinci, to už je motivace se do toho výkonu trochu víc opřít.
Dali jsme dohromady zajímavou skupinu lidí. Tři z nich, otec a jeho dvě děti byli zkušení běžci, další dva tvořili pár a taktéž se zúčastňovali kdejaké běžecké soutěže, další dva byli ultramaratonci, což při trase pěti kilometrů pro ně znamenalo jistou obtíž, takoví dlouhotraťoví běžci se při takové vzdálenosti teprve zahřívají, aby uběhli kilometrů sto nebo i víc. No a pak jsem tu byla já. Podařená společnost, s vyhlídkou na relativně slušný výsledek.
Pořadí se losovalo a já si vylosovala místo poslední. Tedy takové, které to všechno, co ostatní nedoběhli na dobrý čas, dotáhne a zachrání. No, to už je motivace! Z té zodpovědnosti se mi rozklepaly nohy, měla jsem naráz nutkavou potřebu se na ten můj výkon pořádně připravit. Kam mé oko dohlédlo, všude okolo mě poskakovali a protahovali se soupeři, což mě podporovalo a nutilo se také stále hýbat. Takže jsem takto poskakovala a běhala sem a tam do té doby, než na mne přišla řada. Přepočteno na čísla, pokud průměrná doba jednoho z běžců naší skupiny činila třicet minut, tak jsem ve výsledku takto poskakovala sedmkrát tolik, to jsou tři a půl hodiny! Když pak tedy konečně přišla řada na mě a já se postavila na start, byla jsem na konci svých sil. Úplně vyčerpaná. Uběhla jsem maraton dřív, než vůbec začal.
Ale uběhnout jsem svou část musela, a ne dobře, ale výborně. A to byl pro mě motor. Běžela jsem, co mi síly stačily a jen díky jedné ze skupiny, která mi několik desítek metrů přiběhla naproti a řvala na mě: „Dělej Luci, to dáš! Jsi skvělá! Už to máš za pár! Běž!“, jsem pokořila svůj rekord a naši skupinu dotáhla ze čtvrtého místa na bednu za bronzem.
