Článek
Hnojník inkoustový má klobouk široký 3–8 cm, zpočátku vejčitý, později zvonovitý, rýhovaný s jemnými šupinkami. Lupeny jsou v mládí bělavé, později zrůžoví a ztmavnou. Noha o délce 6–12 cm je dutá, s drobným prstýnkem u mladých plodnic.
Mladé plodnice a řez, foto Stanislava Tocikova
Ačkoliv se na našich talířích pro svou nezajímavou chuť nevyskytuje, primárně se nejedná o jedovanou houbu. Až do chvíle, kdy přijde do kontaktu s alkoholem! Obsahuje totiž látku koprin, která v lidském těle blokuje schopnost metabolizovat alkohol. Stejně, jako Antabus, používaný při léčbě alkoholismu.
Pokud se hnojník omylem dostane do smaženice houbaře, který si k jídlu dopřeje sklenku piva, čekají nešťastníka krušné chvilky. Otrava se projevuje bolestí hlavy, zvracením a silným bušením srdce. Nejde však o vážný stav. Obvykle je nutné pod dohledem lékaře pouze počkat, až příznaky odezní. Zákeřnost houby spočívá i ve skutečnosti, že koprin se v těle zvládne držet klidně tři dny. Někteří postižení si tak ani neuvědomí, že záhadná „viróza“, který je postihla, může souviset s tři dny starou večeří.
Hnojník inkoustový, foto David Schovánek
Další zajímavostí je, že hnojník inkoustový získal své druhové jméno již ve středověku. Kromě obecně známých duběnek mniši používali k výrobě inkoustu právě hnojník. Houbu nechávali zetlít v keramické nádobě, následně obsah nad ohněm povařili a zredukovali, čímž získali silný černý inkoust.
Hnojník inkoustový v různých fázích vývoje, foto Petr Pohanka
Zdroje
Mykoatlas - autorem je Mgr. Karel Tejkal, člen České mykologické společnosti
Písařství neboli chemie, biologie a elektronika - článek Zuzany Fialové
