Článek
A tak se stane, že mnoho měsíců, let i desetiletí setrváváme na místech, ve vztazích a zvyklostech, které už nám dávno neprospívají. Někde hluboko to víme, možná si to ve chvílích smutku i připustíme, ale připadá nám příliš těžké s tím něco udělat. Trochu si popláčeme, pak to zase přejde a v běhu každodenní reality se to celé valí dál. A naše duše volá a volá a volá…
Máš ve svém okolí někoho, kdo zcela změnil svůj dosavadní život? Ať už práci, odstěhoval se z města na venkov (nebo naopak), po spoustě let se rozešel s partnerem? A všimla sis, co tomu rozhodnutí bezprostředně předcházelo? Jak totiž máme rádi ty své jistoty a známé kulisy, často musí přijít opravdový zlom, hluboký pád, třeba i úraz nebo nemoc, abychom si v plné míře uvědomili, že takhle to nejde, a rozhodli se to konečně změnit. Není bez zajímavosti, že mnoho žen se rozhodne změnit své povolání nebo začít podnikat na mateřské. V tu dobu totiž (možná vůbec poprvé) vyskočí z kolečka, ve kterém běžely, a mají možnost se na chvíli zastavit, reflektovat svůj život, a zároveň jsou přirozeným působením svého dítěte tlačeny k většímu naslouchání svým potřebám. Stejně tak mnoho lidí začne podnikat až když dostanou výpověď v práci. Díky vytržení z dosavadního způsobu života najednou vidíme leccos z jiné perspektivy.
Po stopách své vůně
Tvá duše neomylně ví, kam patří, co chce dělat a co je to její, díky čemu naplňuje svůj úkol v tomto životě. S jistotou to věděla, i když jsi byla dítě, tehdy ses to ještě nebála projevit, protože ve tvé mysli nebylo tolik programů z rodiny a společnosti, které by ti velely že „tohle je hloupost“, „tímhle se neuživíš“, „nejdřív něco vystuduj a pak si dělej, co chceš“ a podobně. Tyto nánosy jsou jako bahno, které překrylo vše, co je v tobě jedinečné, tvou esenci. Když si prohlédneš fotky z dětství a dáš si na to čas a nerušenou pozornost, možná si vzpomeneš na prožitky, které pro tebe byly tehdy důležité, hry a činnosti, které tě bavily, dovednosti, které okolí oceňovalo. Co tě charakterizovalo? U čeho jsi nesměla chybět? Čím jsi nejraději trávila čas? Odpovědi na tyto a podobné otázky ti pomohou rozvzpomenout se na tvou vlastní esenci, mohou tě krásně navést na stopu tvého poslání.
A otázkami celý proces začíná. Začneš-li se ptát, tvá duše ti odpoví. Bude ale potřeba často úplně vypnout mysl, která má naprogramovaná právě ta přesvědčení, která ti neslouží a nejsou tvoje. Dej na své vnitřní vedení, u každé důležité situace nebo rozhodnutí se zastav a dej si chvíli na to, aby ti intuice potvrdila, že tohle je ono. Může ti obrovsky pomoci procházka v přírodě, kde tě nebude rušit nic zvenčí a budeš se moci ponořit víc do sebe.
Radost a potěšení jsou tím, co ti bude napovídat, že jdeš správným směrem. Emoce jsou celkově v tomto procesu velice důležité, jsou tvým navigačním systémem – to, co je pro tebe, ti dává dobrý pocit, co pro tebe není, z toho máš špatný pocit. Tak snadné to je, a když si to dovolíš a budeš sama za sebou stát, zjistíš, že tenhle navigační systém funguje na sto procent. Ty první kroky, které míří do neznáma, vyžadují odvahu a odhodlání. Budou provázeny pochybnostmi, protože víru v sebe a svou cestu získáš až právě teprve po cestě. Pak bude ale neochvějná.
Pokud nenásledujeme svou duši, tak ona si tu cestu stejně najde a prorazí, akorát to bude bolet víc, než kdybychom udělaly prostor hned a nebránily se tomu, nestavily tam ty překážky a strachy.
Mám dojem, že v dnešní době, v situaci, kterou celospolečensky zažíváme, už není čas dlouho váhat, svět tě potřebuje ve tvé celistvosti a s dary, které neseš, které můžeš a máš využít k prospěchu všech. Domnělé jistoty v životě jsou jen klamem. Vše, co potřebuješ, už máš s sebou a to jediné, co tě skutečně nenechá padnout, jsi ty sama. Až vstoupíš na to místo, kde máš být, vše bude dávat smysl a pochopíš, že tohle je ten úkol, pro který jsi sem přišla.
