Článek
Člunkový běh, skok z místa, lehy sedy, shyby. Pomocí těchto cviků a disciplín testovali v loňském školním roce učitelé po celém Česku fyzickou kondici svých žáků ve 3., 7. a 9. třídě, stejně jako ve druhém ročníku středních škol. Závěry asi nejsou překvapivé a dají se shrnout jednoduše: české děti jsou čím dál méně zdatné a zejména utrpěla jejich vytrvalost. A aby ne, když se zároveň výrazně zvýšilo procento mladých, kteří trpí obezitou nebo alespoň nadváhou; mezi dospívajícími kluky je takových plná čtvrtina
Samozřejmě lidové soudy na sociálních sítích mají jasno. Můžou za to smradi, co doma hrají na mobilu, místo toho, aby trávili čas venku! Jó, to za našich mladých let nebejvalo, všichni jsme doma prásknuli s taškou a šli jsme na lítačku, odkud nás máma taktak dokázala nahnat aspoň na večeři. A vůbec, sportovat dnes přece může každý, a je přece povinností rodičů děti vést k lásce k pohybu.
Setřeme si ale slzu dojetí nad ztraceným dětstvím z oka a podívejme se na některé zajímavé detaily ve zprávě ČŠI. Například definitivně padá představa zdatných a mrštných venkovanů versus městských chcípáčků. Je to vlastně právě naopak, městské děti (a zejména děti z příměstských oblastí) o parník překonaly své vrstevníky z vesnic. Stejně tak vysedávání nad knihami nebrání gymnazistům v tom, aby měli mnohem lepší fyzičku než učni. A potvrzuje se opět existence oněch pomyslných nůžek, které se nám rozevírají napříč společností, a odrážejí se pochopitelně i ve zdatnosti českých dětí. Nejlépe jsou na tom děti v Praze a na Zlínsku, nejhůř v Ústeckém a Karlovarském kraji.
Dá se to shrnout jednoduše: pokud mají rodiče peníze, jejich dítě se velmi pravděpodobně hýbe. Mají totiž možnost zvládnout všechno, co k prostředí českého dětského sportu patří. Tedy například to, že tréninky začínají v bizarní hodiny, třeba ve tři odpoledne, a dítě je na ně potřeba dopravit. To, že se od školáka očekává, že z něj vyroste ideálně reprezentant. Státní peníze jdou totiž hlavně těm, kteří vychovávají ty nejúspěšnější, „medailisty“ – takže když sportovní klub zjistí, že z tohohle kluka nebo holky medailista nebude, brzy už vlastně nikoho nezajímá. A v neposlední řadě takový rodič vytáhne ročně z kapsy klidně i desítky tisíc korun za členské příspěvky, tréninky a cestování na závody a zápasy.
Jakou šanci mají děti, které vyrůstají na vesnici, odkud je to všude daleko a autobus jede třikrát za den? Co když si takové dítě nevybere mezi fotbalem a dobrovolnými hasiči, což jsou aktivity, jaké se mu v jeho obci nabízejí? Kde najde parťáky na to často vzpomínané lítání venku, a kam taky jít, když jediné hřiště v obci baví děti zhruba tak do věku osmi let? A co když mají rodiče dost práce s placením jídla, nájmu nebo hypotéky a na koníčky dětí prostě nezbývá? Nemusí za tím dokonce být ani oblíbená zkratka českých internetových diskusí „na cigára a chlast mají a děcku nic nezaplatí“, prostě ceny rostou a lidé šetří a zbytné radosti typu volnočasových aktivit si odpustí jako první.
Už před nějakou dobou jsem se doslechla o projektu nazvaném Youth in Iceland – Islandská mládež. Ostrovní stát v něm reagoval na zhýralý život tamní omladiny v 80. letech minulého století, kdy bylo mezi středoškoláky běžné kouření, alkohol i drogy, což vedlo mimo jiné k nárůstů těhotenství nezletilých. Kromě jiných opatření zavedla tehdejší vláda i to, že se dětem otevřela školní sportoviště a učebny pro výuku hudby, dramatu i výtvarného umění. Školy dostaly peníze, aby mohly najmout trenéry a instruktory a rodiče zase vouchery, z nichž mohli alespoň částečně mimoškolní aktivity svým dětem hradit. Výsledky se dostavily a užívání návykových látek mezi islandskými teenagery prakticky vymizelo. Více je možné se dozvědět například zde. Mimochodem vouchery na aktivity po vyučování dostávají tamní rodiče dodnes.
Samozřejmě to stojí peníze, které český stát ušetří. Jenže podle odborníků je sice nevynaloží nyní, ale za pár desítek let bude muset sáhnout do rozpočtu o to hlouběji. Děti, které nedokážou vydržet nějakou chvilku běžet a neudrží samy sebe na hrazdě, jsou ohrožené civilizačními chorobami, jako je cukrovka II. typu, vysoký tlak nebo kornatění cév. A to je problém, který neuvěřitelně zatíží české zdravotnictví. Nemělo by nám být jedno, že děti ze sociálně průměrných a slabších rodin tloustnou z nedostatku pohybu a nezdravého jídla a jejich kondice upadá. Můžeme si říct, že je to primární zodpovědnost jejich rodičů, bohužel ale náklady zanedbané péče poneseme všichni. Když ale dokázali rozhýbat děti na Islandu, proč bychom to nemohli dokázat my?
