Článek
„Tak si představ, že se u nás možná budou děti učit v hospodě,“ říkala mi nedávno kamarádka. „Spádová škola v Líbeznicích už je nevezme, prvňáky není kam dát. Starosta hledá, kam by se vešli.“ Kamarádka – říkejme jí Martina – žije s partnerem a dcerou v malé obci asi dvacet kilometrů severně od Prahy. Dřív bydleli v Praze na Proseku, ale partner má ve střídavé péči dvě dcery a (po dva týdny v měsíci) pětičlenné rodině bylo v panelákovém 3 + 1 těsno. Koupili si tedy malý domek a přestěhovali se. „Dcera se napřed nevešla do školky, v obci je jedna soukromá, na kterou nemáme, a státní bere až předškoláky. Byla jsem s ní tedy doma, střídaly jsme se v hlídání se sousedkou, nějak to šlo,“ vypráví Martina, která má to štěstí, že může pracovat na zkrácený úvazek a do kanceláře jezdí jen jednou týdně. „Jenže teď máme jít k zápisu, a prostě není kam. Už jsme se se sousedkou bavily, že bychom si děti vzaly na domácí vzdělávání a střídaly se dál, ale upřímně, ani jedna nejsme učitelka a obě už bychom se rády vrátily víc do práce.“
V šesti obcích na severovýchodním okraji Prahy (Měšice, Mratín, Zlonín, Předboj, Bašť a Nová Ves) žije dohromady asi deset tisíc lidí, což vyjde na jedno běžné české městečko. Těchto deset tisíc obyvatel ale nemá svou základní školu. Dřív odtamtud děti jezdily do blízkých Líbeznic, jenže tamní škola už nápor nezvládá. Za posledních osm let narostla na kapacitu 1.600 žáků, což z ní dělá největší základku v Česku. Mimochodem Líbeznice samy o sobě mají pouhé tři tisíce obyvatel, takže je jasné, že žáků z okolí sem dojíždí víc než dost. V příštím školním roce bude oblasti Líbeznic a okolí chybět šest tříd, pro které teď starostové horečnatě shánějí vhodné prostory, stravování a v neposlední řadě učitele. Učit se bude v komunitním centru, v knihovně, na obecním úřadě, i na tu hospodu možná nakonec dojde. Na to, že by měly děti k dispozici třeba tělocvičnu, knihovnu nebo učebnu hudební výchovy, mohou jejich rodiče úplně zapomenout.
Příští rok půjde do školy něco kolem 120 tisíc prvňáků, z toho bude asi šest tisíc ukrajinských uprchlíků. Podle MŠMT je kapacita základních škol napříč Českem dostatečná. Ano, napříč Českem je určitě míst dost. Jsou lokality, kde jsou za každého prvňáka vděční, jako třeba na Osoblažsku nebo Broumovsku. Pak tu jsou obce, které naplní třídy rozumně – třeba v České Třebové na ZŠ Habrmanova v centru města budou otevírat tři třídy po 21 dětech.
A pak tu je Praha a Středočeský kraj. Zdejší školy praskají ve švech, když je ve třídě „jen“ třicet dětí, dá se mluvit ještě o celkem přijatelné velikosti, výjimkou nejsou ani takové, kde je žáků 34. Individualizace výuky dostává na frak, komunitní kruhy nebo práce s emocemi jsou prakticky nemožné. Učitel musí napnout všechny síly, aby se i tišší děti, které se méně prosazují, dostaly aspoň občas ke slovu. Hlavnímu městu chybí údajně deset základní škol; jedna vyjde na 1,3 miliardy korun, což dalece přesahuje možnosti rozpočtů městských částí.
Školy ale, jak je vidět na příkladu Martiny a její rodiny, chybí i v obcích kolem Prahy. Každý Středočech, který jen trochu může, se tudíž snaží dítko upíchnout v hlavním městě, ideálně poblíž své práce. K tomu slouží takzvaná spádová turistika, kdy vám buď rodina v okolí, nebo dokonce specializovaná firma (!) za poplatek klidně i v řádu desetitisíců poskytne na měsíc nebo dva trvalé bydliště pro potomka, který pak jde k zápisu jako spádový. Ponižující a v podstatě podvodná praktika, kterou ročně podstupují možná i tisíce rodin. Proti nim se letos jako první městská část postavila Praha 6, která je připravená vyžadovat od rodin i další doklady, jenž dokážou, že v městské části skutečně žijí. Pokud to prý nepůjde jinak, bude se i soudit. Dá se přepokládat, že pokud bude úspěšná, budou jejího příkladu následovat i další městské části.
Můžeme si samozřejmě říct, že Martina je hloupá, protože si koupila domek v obci, kde není škola. Měla to přece předvídat! A vůbec, tak ať se odstěhuje třeba na Bruntálsko, tam je místa dost. Na druhou stranu – často se mluví o tom, že je potřeba, aby se rodilo víc dětí, protože bez budoucích daňových poplatníků veřejné finance zkolabují. Potom by ale stát měl přece do těch dětí - a jejich zdraví a vzdělání - investovat, aby mu do budoucna co nejvíce přinesly. Zatím to ale vypadá, že dokud děti nedorostou dospělosti a nezačnou platit daně, tak nejsou pro stát zajímavé a jen svými potřebami každého obtěžují.
