Článek
Státní, nebo soukromou? Tuto otázku si kladou rodiče nastávajících prvňáků čím dál častěji. Počty dětí, které navštěvují soukromé základní školy, neustále roste – podle dat z Českého statistického úřadu ve školním roce 2013/2014 bylo v soukromých školách zapsáno 7.731 dětí, zatímco v tomto roce už je to 25.278. K tomu je potřeba si připočíst ještě něco kolem dvou tisíc dětí, které jsou oficiálně zapsané na domácím vzdělávání a navštěvují přitom komunitní „školy“ nebo spíš vzdělávací skupiny, které nejsou zapsané v síti MŠMT.
Paleta soukromých vzdělávacích institucí je v podstatě stejně pestrá jako těch státních. Najdeme mezi nimi jak svobodné a demokratické školy, kde se čeká na vnitřní motivaci dítěte a jeho zájem o učení, tak i výkonové bilingvní školy, kam pětileté děti absolvují několikahodinový „zápis“ – ve skutečnosti se jedná o drsné přijímací řízení – a pokud neumějí číst, psát a počítat česky i anglicky, v podstatě nemají šanci na přijetí. Rodiče tedy mají opravdu na vybranou. Proč vlastně už i středostavovské rodiny, pro které je často školné výrazným výdajem, opouštějí státní školy, které mají obvykle v docházkové vzdálenosti a zdarma? Proč jim to stojí za to, trávit denně hromadu času v autě nebo hromadné dopravě?
Jelikož jsem novinářka píšící o vzdělávání, mluvím prakticky denně jak s rodiči, tak i s učiteli. Z internetových diskusí by se například mohlo zdát, že mnozí rodiče prchají ze státních škol v hrůze z toho, že se tam jejich potomek „nic pořádného nenaučí“ a navíc bude sužován přítomností spolužáků s poruchami učení a chování. Nicméně na soukromých školách se se spolužáky s Aspergerovým syndromem nebo ADHD setkají také, a kolikrát i ve vyšší míře, protože právě tyto školy často slouží jako záchytná síť pro děti, kterým se ve státních školách nedaří. Navíc školní vzdělávací plány soukromých škol, na rozdíl od mnoha škol státních, nepřipomínají svou obsažností romány od Émila Zoly, takže ani toho učiva člověk za investovaný peníz nezíská více.
Co tedy rodič za své peníze vložené do vzdělávání dítěte na základní škole získá? Opět se podívejme do údajů Českého statistického úřadu, dostupných například zde. Na soukromých školách učí víc mužů než na státních, a to téměř o pět procent. Navíc – a to je vidět už pouhým okem – jsou pedagogické sbory soukromých škol v průměru o dost mladší. Jestli je to výhoda, o tom lze jistě debatovat, zajímavý fakt to ale je. Soukromé školy častěji a rychleji než státní absorbují různé novinky a moderní výukové metody, ať už je to matematika Hejného metodou, slovní hodnocení nebo třeba projektová výuka. Rodiče tam mohou spíš očekávat „proklientské“ nastavení a otevřenější komunikaci vedení.
Jenže, upřímně řečeno, výukové metody do hloubky řeší jen část rodičů, a jen část si jich opravdu zjistí, co to znamená „splývavá metoda čtení“ a podobně. Co ale chtějí snad všichni, kteří o soukromé škole uvažují, je respekt a vlídný přístup. A není tím myšleno, že se každému vrtochu dítěte musí vyjít vstříc (i když i takoví rodiče samozřejmě existují, ti pak svoje děti překládají ze školy na školu a zakládají jim tím na dostatek materiálu pro budoucí léta docházení do terapie), ale to, že jsou názory a pocity dítěte vyslechnuty a brány v potaz. Myslí se tím, že učitel při řešení nejrůznějších situací ve třídě, udržováním běžné kázně počínaje, nemusí sahat k mocenským nástrojům typu křiku, urážení, ponižování nebo popírání emocí dětí.
Jenže učitelů, kteří by dokázali partnersky a s respektem vést třídu o třiceti dětech, je opravdu jako šafránu. Ti, kteří to zvládnou, svoji profesi brutálně dotují ze svých časových a energetických rezerv a měli by mít nejméně dvojnásobný plat. Škola, kterou mám v našem pražském obvodě nejblíž, nabírala loni do prvních tříd dvakrát 32!!! dětí, letos to bude pravděpodobně stejné, a nemá na vybranou – jen v naší ulici bydlí podle údajů z městské části 38 budoucích prvňáků. Průměrný počet žáků na prvním stupni je v naší městské části kolem 27, a to ho tlačí dolů dvě školy specializované na děti s poruchami učení. V soukromých školách bývá dětí kolem patnácti. Rodiče se jednoduše bojí, že jejich dítě převálcuje to velké množství spolužáků. Že se za celý den nedostane ke slovu, natož aby si učitel třeba stihl všimnout, zda je ve třídě spokojené, má tam kamarády a něco ho netrápí.
Můžeme nad tím samozřejmě mávnout rukou a říct si – OK, tak v pořádku, kdo na to má, může si dát děcko jinam; problém vyřešen. Jenže chceme to tak opravdu? Chceme školství jako v Africe nebo na Blízkém Východě, kde můžete vzdělání dítěti zaplatit, nebo ho prostě odsoudíme k tomu, že se bude ve třídě tísnit s pětatřiceti dalšími žáky a poslouchat vyhořelého učitele, který si vynucuje kázeň a spolupráci dětí křikem a tresty? Státy, ke kterým bychom se chtěli vztahovat spíš – tedy to často zmiňované Finsko, ale i Estonsko, Nizozemsko nebo třeba Kanada, se snaží zkvalitnit veřejné školství do takové míry, aby pro rodiče nebylo nijak extra zajímavé dát potomka do školy privátní. Jenže dokud bude dětí ve třídách stejně jako „za socíku“, s tímhle prostě nepohneme. Samozřejmě, že základní školy zřizují obce nebo městské části, ale postavit školu je úkol, který dalece přesahuje možnosti většiny samospráv a volební období volených zastupitelů. To, že se nedostatečné kapacity základních škol řeší v podstatě jen neustálým přidáváním židliček do tříd, je ostudou všech vlád nejméně za posledních deset, patnáct let.
