Článek
S pětinou dětí, které nejsou v šesti letech v očích pedagogicko-psychologických poraden, učitelů a rodičů dost zralé na to, aby mohly začít chodit do školy, jsme jako stát evropskou raritou. Sousední Slovensko přiznává odklad méně než desetině dětí, Německo méně než třem dětem ze sta. Existují přitom státy jako je Velká Británie, Island nebo Švédsko, kde odklady nemají vůbec!
Co je tedy špatně s českými dětmi, že se u dvaceti procent obáváme, že nedostojí nárokům první třídy? Z dat České školní inspekce vyplývá, že mezi nejčastější důvody uváděné v žádostech o odklad patří: vážné logopedické vady a poruchy řeči (šišlavost, patlavost apod., špatná výslovnost R a Ř nevadí), poruchy soustředění, nedostatečná grafomotorika a zejména – v naprosté většině - celková nezralost.
Desatero ideálního prvňáka – kdo z vás to má?
V čem ta „celková nezralost dítěte“ vlastně spočívá? To asi nejlépe zjistíme, když si definujeme dítě, které je na školu připravené. A nemusíme si takové dítě vycucávat z prstu, jeho popis nám připravilo samotné ministerstvo školství v dokumentu nazvaném Desatero pro rodiče dětí předškolního věku, který je ke stažení na stránkách MŠMT.Už při prvním otevřen člověka zaskočí, že adept na „prvňáka jako lusk“ je tu popsán na sedmi stranách! Není to málo, Antone Pavloviči? OK, mezery jsou velké, dalo by se to smrsknout třeba na čtyři, ale i tak, ministerstvo netroškaří. A netroškaří ani v nárocích na děti.
Posuďte sami. Podle MŠMT totiž takový správný předškolák například:
- postará se o své věci (udržuje v nich pořádek) – tak to by většina teenagerů neměla nárok nastoupit do školy!
- přirozeně a srozumitelně hovoří s dětmi i dospělými, vede rozhovor, a respektuje jeho pravidla – předškoláci, nedívejte se na televizní debaty!
- přijme úkol či povinnost, zadaným činnostem se věnuje soustředěně, neodbíhá k jiným, dokáže vyvinout úsilí a dokončit je – jen co tohle dopíšu, jdu už konečně poskládat to prádlo...
- k ostatním dětem se chová přátelsky, citlivě a ohleduplně (dělí se o hračky, pomůcky, pamlsky, rozdělí si úlohy, všímá si, co si druhý přeje)
- je schopno brát ohled na druhé (dokáže se dohodnout, počkat, vystřídat se, pomoci mladším)– ehm, sáhněme si my dospělí do svědomí, jak umíme počkat a dohodnout se...
A na závěr – moje oblíbená trojice:
- projevuje se jako emočně stálé, bez výrazných výkyvů v náladách
- ovládá se a kontroluje (reaguje přiměřeně na drobný neúspěch, dovede odložit přání na pozdější dobu, dovede se přizpůsobit konkrétní činnosti či situaci)
- je si vědomé zodpovědnosti za své chování
Přátelé, kdo z vás to má? Kdo z vás může prohlásit, že je připravený vyrazit do první třídy? Kdo z vás reaguje přiměřeně na drobné neúspěchy a neshazuje zodpovědnost na druhé, když je v průšvihu?
Vy ještě píšete tužkou? To je ostuda!
Výběr z desatera ovšem spíš jen pro zajímavost. Samo MŠMT přiznává, že jde o popis jakéhosi ideálního předškoláka, a nelze čekat, že každé dítě naplní každý bod. Nicméně školy jako by právě toto očekávaly, a pedagogicko-psychologické poradny píšou odklady jako zběsilé, aby ochránily nezralé adepty školní docházky před neúspěchem, pocity selhání a následným potupným návratem do mateřské školy.
Jenže, co když problém není vůbec v dětech? Co když je problémem to, jak vypadají dnes v Česku první třídy? Je v nich nezřídka třicet ( a máte-li smůlu, tak i víc) dětí, které pocházejí z nejrůznějšího socioekonomického zázemí, prošly různými školkami, stále víc z nich má poruchy učení a soustředění, mnohé nemluví dostatečně česky. Ještě v červnu trávily většinu dne hrou, malováním, zpíváním; běhaly venku, po obědě si mohly odpočinout a nikdo jejich výkony neznámkoval. V září je usadí do lavice, v tichosti se soustředit, ven se dostanou možná o velké přestávce. A hlavně – v mnoha třídách se už na začátku září spouští závod o to, jestli budou všechna písmenka umět napsat a přečíst v béčku nebo v áčku. Do Vánoc je třeba umět celou abecedu tiskace i psace, a kdo nestíhá, nebo jeho písmo není dost úhledné, nosí domů místo bičů bachraté trojky nebo rovnou pětky, případně natiskané mračouny a červené poznámky Zlepši písmo!!! doprovázené vykřičníky, samozřejmě.
A přitom to vůbec není potřeba! Nikde, v žádném univerzálně platném dokumentu není napsáno, kdy mají děti co umět. První závazné výstupy jsou v Rámcovém vzdělávacím programu uvedené až za třetí třídu. Je tedy úplně fuk, jestli někdo něco umí v lednu, nebo „až“ v červnu. Fakt na tom nezáleží, nakonec se základy naučí všichni. Ale to usilování o výkon hned od začátku první třídy nemají na svědomí pouze pančelky důchodového věku, nýbrž i soutěživí rodiče: „Vaše Andulka ještě píše tužkou? To je tedy ostuda, náš Pepíček už dávno může používat pero!“
Nizozemsko: na rozjezd věkově smíšenou třídu
Ten pravý důvod, proč máme pětinu odkladů školní docházky, není v tom, že bychom měli děti nezralé na školu, ale v tom, že máme školy nezralé na děti, které nejsou ve všech ohledech stoprocentní. A přitom by stačilo málo. Říct si, že tlak na výkon a známkování si necháme, já nevím, třeba… do třetí třídy? Pak už by chybělo jen další opatření, a to snížit počet dětí ve třídách na patnáct, a můžeme mít odkladů dvě nebo tři procenta, jako v tom Německu.
Nedá mi to a musím zacitovat z vyprávění ženy, která vychovává své děti v Nizozemsku, celé je to k přečtení zde: „První a druhá třída jsou spojené a chodí do nich děti ve věku zhruba 4–7 let. Věkově smíšený kolektiv je velkou výhodou hlavně pro ty nejmenší, kteří se přirozeně učí od starších. Děti si v této třídě zvykají na kolektiv a režim dne a potomci přistěhovalců s odlišným mateřským jazykem se tu naučí pořádně holandsky. Opravdu hodně času tráví venku, mají možnost si pohrát, ale zároveň se už učí číst, psát, počítat. Některé děti vystřelí jako rakety a už v těch čtyřech letech čtou, jiným to trvá déle. Nikdo je do ničeho netlačí, často pracují ve skupinkách a soustředí se na to, v čem se potřebují zlepšit. Do třetí třídy mohou odejít po roce a půl nebo také po dvou a půl letech – záleží na jejich vyspělosti. V Holandsku se obecně věří, že je velmi důležité, aby dítě ve škole zažilo úspěch. Když učitelům připadá, že dítě ještě v šesti letech není sociálně nebo emočně zralé na „opravdovou“ školu, řeknou rodičům, aby ho ještě rok nechali v té smíšené třídě, protože jinak by se s ním neúspěch mohl táhnout a pokazit mu chuť do učení.“
A pro ty, kdo nevidí problém v tom, že pětina dětí nastupuje do školy v sedmi a půl letech, jen telegraficky pár myšlenek:
- Děti, které zůstanou ve školce čtyři roky, blokují místa tříleťákům.
- Ve třídách jsou společně prvňáci čerstvě šestiletí a téměř osmiletí. Ve třiceti dětech na třídu to je docela náročné, třeba v tělocviku.
- V šesté třídě je většina dětí ještě opravdu dětmi, pětině začínají růst vousy. Ech.
- V deváté třídě pak jsou ti „odložení“ téměř sedmnáctiletí, maturují v jednadvaceti. Kdo v tomto věku chce ještě zažívat přístup „buď zticha a zapisuj si, ať zvládneš test“? Na začátku docházky vypadá odklad jako super nápad, na konci už to tak bezva není.
