Článek
Před pár dny jsme se vrátili z dovolené v Polsku. Navštívili jsme Lodž, Toruň, Trojměstí (Gdaňsk, Sopoty, Gdynia), Szczecin a nějaká menší městečka na pobřeží. Dostali jsme, co jsme očekávali - příjemně studené moře, kilometry písčitých pláží a borových lesíků kolem nich, a taky přátelské ceny v supermarketech, za kterými mnozí Češi neváhají cestovat i desítky kilometrů. Kromě toho jsem si ale chvílemi musela uvědomit, že se v mnohém můžeme od Poláků poučit, a to i v nečekaných momentech.
Poláci milují auta, proto pečují o své cyklisty
Poláci evidentně rádi jezdí autem, a proto si hýčkají své cyklisty. Pro člověka žijícího v Praze to zní jako oxymoron. Tady u nás se kolem cyklistů v městských ulicích vedou krvavé kulturní války. Pražští řidiči vnímají lidi na kolech jako sobce, kteřím svou kratochvílí provozovanou z trucu na naprosto nevhodném místě obtěžují ty, jež spěchají za důležitými záležitostmi. Polští řidiči si nejspíš uvědomují, že každý, kdo k cestování městem využívá kolo, koloběžku (mimochodem koloběžka se polsky řekne hulajnoga, to je nejvtipnější jazyk na světě!) nebo MHD svým rozhodnutím vytváří víc místa na silnici právě i pro jejich auto.
A proto mají cyklisté na rušných ulicích k dispozici svůj pruh, většinou bezpečně oddělený od aut. Tam, kde to nejde, mají vyčleněný pruh na levé straně chodníku. A tam, kde ani toto nelze, jedou nezřídka cyklisté přímo po chodníku - a funguje to. Mimochodem jsou tu k vidění i dopravní značky ve smyslu „cyklisto, buď opatrný, pěší mají přednost“. Prostě když vidíte chodce, zpomalíte a on zase zvedne oči od mobilu a nenakráčí vám přímo pod kola. Jak jednoduché. Myslím, že pražské dopravní tepny typu Koněvova - Olšanská - Českobrodská - Patočkova a další by podobné řešení také snesly. Jenže to bychom nesměli vést ty zmíněné kulturní války…
Rušná ulice poblíž hlavního nádraží v Gdyni brzy ráno. Vejdou se pěší, cyklisté, MHD i auta. Není problém.
Některá města jdou dokonce tak daleko, že na semaforech pro cyklisty instalují nerezová opěrátka, která umožňují při čekání na zelenou nesesednout z kola. Hezky se od něj odstrčíte a máte mnohem svižnější start, než když se musíte odrazit od země. Možná i proto se na kolech v Polsku jezdí všude. Do práce, do školy, na nákup, do knihovny. Jezdí mladí, staří, dámy v sukni, úředníci v sáčku, babičky i předškoláci. Jezdí se na vesnici, na pláži i v takřka milionových aglomeracích, jako je právě Lodž nebo Trojměstí. Jízda na kole tady není vnímána jako volnočasová aktivita, nýbrž jako rovnoprávný způsob dopravy.
Cyklisto, opři se. Počkáš na zelenou a vystartuješ rychleji. V centru města Szczeczina.
Chceš se zchladit? Přijď do parku
Možná to není pravidlem všude, ale v každém městě, které jsme během dovolené navštívili, jsme našli v parku hřiště s vodními prvky pro děti. Fontánky, vodotrysky, kaskády. Někde větší, někde maličké, ale všude se kolem nich shlukovaly rodiny. Děti pobíhaly ve vodě, cákaly po sobě a výskaly, rodiče si prostě jen užívali stínu. A opět si musím vzpomenout na Prahu. V centru se s velkou slávou loni otevřel vodní prvek na Václavském náměstí, který byl soustavně v obležení. Během stavebních prací ho poškodily těžké náklaďáky a letos byl Václavák zase bez vody. Kde se můžou (nejen) děti ochladit třeba na Vinohradech, ve Vršovicích, na Proseku… bez toho, aby musely zaplatit vstupné na narvané městské koupaliště? A přitom by to bylo tak fajn, moct si cestou ze školy, školky nebo příměstského tábora v horkých dnech koupit třeba zmrzlinu nebo kafe a nechat děti vyblbnout ve vodě.
Polský pes = vychovaný pes
A když už jsme u těch parků nebo lesoparků v městské zástavbě, naprosto mě šokovala míra vychování polských psů. Chodívám po ránu běhat, proto si vybírám ubytování v blízkosti větších zelených ploch. Často jsem během té necelé hodiny potkala několik pejskařů, ale všichni bez výjimky měli svá zlatíčka na vodítku. A to i v lese a v dešti, kdy asi nemohli čekat, že narazí na nějaké davy. Nikde jsem neviděla oblíbený pražský model pes lítá po parku - ve vzdálenosti dvou set metrů páníček buď kouká do mobilu, nebo se marně snaží svého nejlepšího přítele přivolat. Nevím, čím to je. V Česku pejskaři odmítají vodítka, protože pes na vodítku trpí. Jak je možné, že polští psi a jejich páníčci s tím nemají problém? Nemluvě o tom, že když máte psa na vodítku, jen těžko se můžete tvářit, že jste si nevšimli hromádky, kterou právě vyrobil…
No a pak tady jsou ty kilometry nových dálnic. O těch už ale bylo napsáno mnoho jinde.
