Článek
I když Adolf Eichmann osobně nikoho nezabil, prokazatelně se podílel na masovém vyvražďování milionů evropských Židů. Při návštěvě Osvětimi přišel s nápadem plynových komor, protože likvidace vězňů automobilovými plyny mu připadala zbytečně zdlouhavá. Kromě toho organizoval vlakové transporty.
Legendární operace Mosadu
Po konci války se Eichmann schovával v Argentině pod falešným jménem Ricardo Klement. V jihoamerické zemi žil nějakou dobu sám a později za ním z Evropy přijela manželka Veronika se třemi syny. Nejmladší syn Ricardo se narodil v roce 1955 nedaleko Buenos Aires.
„Pro rodinu by bylo mnohem snazší, kdyby otec před smrtí vyjádřil lítost nad svými činy,“ řekl Eichmannův nejmladší syn Ricardo. Od roku 1963 žije v Německu, má dva syny a pracoval jako archeolog.
Adolf Eichmann se v Argentině živil jako mechanik v automobilce Mercedes-Benz, kam dojížděl autobusem. 11. května 1960 večer začala jedna z nejznámějších akcí izraelské tajné služby Mosad. Když nacista odcházel ze zastávky autobusu, agenti zločince strhli k zemi, naložili do auta a odvezli do jednoho z konspiračních domů.
„Byl to takový průměrný důstojník, který se hned vzdal se vším všudy. Byl loajální už jen nám, jeho novým pánům. Napadlo mě: To tenhle technokrat vedl vyhlazení židovského národa,“ řekl Rafi Eitan, jeden z agentů. Ti Eichmanna utlumili sedativy a v uniformě stevarda izraelské letecké společnosti El Al odvezli do Tel Avivu.
Jen jsem poslouchal rozkazy
Během soudního procesu, který trval do dubna do prosince 1961, Eichmann svou vinu vytrvale popíral. Tvrdil, že pouze poslouchal rozkazy. Podle americké historičky Deborah Lipstadtové ale Eichmann nebyl pouhým kariérním úředníčkem. Před smrtí například prohlásil, že odejde spokojený, protože zabil miliony Židů. Popraven byl v noci z 31. května na 1. června 1962 ve věznici Ramla.
Soud začal v Jeruzalémě 11. dubna 1961, rozsudek smrti byl vynesen 15. prosince téhož roku. Procesu se účastnili novináři z celého světa a Československo tehdy zastupoval slovenský spisovatel Ladislav Mňačko. Adolf Eichmann je na snímku vlevo, stojí v boxu vyrobeném z neprůstřelného skla.
„Pamatuju si, jak mě táta držel za ruku a vedl na autobus. Vybavuje se mi, že mě vzal do cukrárny a koupil mi čokoládu. A že jsem každý večer čekal na schodech před domem a přemýšlel, jestli se vrátí domů,“ vyprávěl syn Ricardo. Při vzpomínkách na čas strávený s otcem se však minimálně v jednom případě spletl.
Ricardo Eichmann se totiž v dospělosti setkal s jedním z izraelských agentů, kteří vypátrali jeho otce. Cvi Aharoni sledoval rodinu a její zvyky několik měsíců před únosem, proto s jistotou věděl, že Ricardo na schůdkách nesedával. Možná k tomu docházelo v Německu, kam se chlapec s matkou později přestěhoval.
Matka vařila nebo si četla v Bibli
Ricardovi byly pouhé čtyři roky, když přišel o tátu. Nikdo mu ale nechtěl vysvětlit, proč k tomu došlo a jak otec po dvou letech v izraelském vězení zemřel. „Matka mi nikdy nic neřekla. Stáhla se z veřejného života. Byla pořád doma, vařila nebo si četla v Bibli. Myslím, že tak hledala útěchu,“ popsal.
Nacistický zločinec Adolf Eichmann se do Argentiny dostal na falešný pas, který mu v roce 1950 vydal Červený kříž v italském Janově. Bývalý důstojník SS předstíral, že se jmenuje Ricardo Klement. Synům ale příjmení překvapivě nezměnil, což Mosadu pomohlo při jeho dopadení.
Záviděl dětem, které věděly, že jejich tátové zemřeli při dopravní nehodě nebo kvůli nemoci. „Alespoň znali pravdu. Bylo mi třináct nebo čtrnáct, když jsem otevřel časopis. Byla tam fotografie oprátky, na které byl oběšen můj otec. Pak jsem to pochopil,“ pokračoval Ricardo.
Přesto Eichmann necítí zášť vůči Izraelcům, kteří dopadli a pověsili jeho otce. „Podívejte. Mrzí mě, že jsem neměl tátu. Obrovsky mi vadí hrůzy, které se děly během holokaustu. Bylo by lepší, kdyby se mnou máma mluvila. Jenže jsem viděl, jak ji to vnitřně ničí. Miloval jsem ji a ona milovala mého otce. Co jsem měl dělat?“ objasnil.
Šokující záběry z koncentráku
Devětašedesátiletý Eichmann učil archeologii Středního východu na Univerzitě Tübingen v jižním Německu. Až do roku 2020 vedl orientální oddělení Německého archeologického institutu v Berlíně, pak odešel do důchodu. V době, kdy ještě studoval na střední škole, se ho spolužáci ani učitelé na minulost otce vůbec neptali.
„Historické události mezi lety 1933 až 1945 jsme navíc v hodinách dějepisu jen tak rychle přelétli,“ vybavil si. Přesto si Ricardo vzpomíná na film, který viděl ve škole. „Dokument zobrazoval nacistické vyhlazovací tábory, které osvobodili Spojenci. Na záběrech byly vidět hromady mrtvol. Vězni, kteří přežili, byli vyhublí na kost,“ dodal.
„Velmi dobře si to pamatuju. Nedokázal jsem to pochopit ani jakkoli vyjádřit slovy,“ svěřil se Ricardo. Ten neskrývá, že otcova poprava v něm zanechává smíšené pocity. „Někdy si přeji, abych otce mohl konfrontovat. Chtěl bych, aby mi vysvětlil svoje chování. V mojí zemi ale starší generace o minulosti beztak příliš nemluví,“ řekl Eichmann.
Chápu, proč tátu odsoudili
„Můj otec si zasloužil, aby byl postaven před soud za to, co udělal. Neuznávám trest smrti, ale rozumím tomu, proč k tomu soudci tenkrát přistoupili. Adolf Eichmann je pro mě postavou z historie,“ podotkl Ricardo, jako by hovořil o cizím člověku. Alespoň tak výrok vnímala novinářka Suzanne Glassová, která s Eichmannem vedla rozhovor.
V létě 1941 nacisté rozhodli, že právě v Osvětimi bude probíhat „konečné řešení židovské otázky“.
Zatímco tři starší synové, Klaus, Horst a Dieter, svého otce nepřestali nikdy podporovat, jediný Ricardo působení Adolfa Eichmanna během druhé světové války veřejně odsoudil. „Nebojím se podívat pravdě do očí. V archivech jsem viděl deportační příkazy, které podepsal můj táta,“ uvedl.
Když se veřejnost o Ricardovi dozvěděla, ozval se mu neonacista z Austrálie. „Zavolal mi jeden muž a vyznal se: ´Eichmann byl OK.´ Odpověděl jsem mu, že zcela určitě nebyl,“ popisuje. Někteří přeživší holokaustu věří, že Ricardo musel rasismus zdědit po tátovi. „Vím, že mě tak někteří lidé posuzují. Co s tím ale můžu dělat? Možná je to můj osud,“ uzavírá.
Zdroje:
Ynetnews.com, Independent.co.uk, iDNES.cz, Apnews.com, Dailymail.co.uk, Novinky.cz, Novinky.cz, Timesofisrael.com, Auschwitz.org
● Deborah Lipstadt, Eichmann trial, Schocken Books, 2011
● Deborah Lipstadtová, Popírání holocaustu: sílící útok na pravdu a paměť, Paseka, 2001
● Isser Harel, Mosad: Operace Eichmann, Leda, 2008
●Operace Eichmann, Chris Weitz, MGM, 2018
