Článek
V polovině čtyřicátých let Marilyn Monroe projížděla po Sunset Boulevard v Los Angeles a měla menší dopravní nehodu. Tehdy ještě nebyla známá, pracovala jako modelka a toužila se stát velkou filmovou hvězdou.
Všiml si jí fotograf hollywoodských herců Tom Kelley, který byl zrovna poblíž. „Můj otec měl oko na ženskou krásu. Pomohl jí dostat se ven z vozidla a půjčil jí peníze na taxíka, aby mohla odjet domů,“ popsal po letech fotografův syn Tom Kelley mladší.
Fotograf podal Marilyn vizitku a nabídl jí, aby jako modelka přišla k němu do ateliéru. „Pracovali spolu na několika zakázkách, než jí táta několikrát nabídl, jestli by mu pózovala nahá. Měl rozpracovaný kalendář a hledal nádherné dívky, které by mohl nafotit,“ pokračoval syn Tom.
Monroe ho pokaždé odmítla, nakonec mu ale sama zavolala. „Byla jsem v nouzi a měla jsem hlad,“ vysvětlila Monroe bezelstně, proč přistoupila na Tomův návrh.
Legendární fotografie, na nichž Marilyn leží nahá s rozpuštěnými vlasy na rudém sametu, tak vznikly víceméně náhodou. Nejdřív způsobily obrovský skandál, protože v prudérním a pokryteckém Hollywoodu bylo nemyslitelné, aby se herečka svlékla před objektivem. Jenže fanoušci byli nadšení a popularita okouzlující krásky, která se nebála ukázat svoje tělo, okamžitě stoupla.
Matka ji odložila k pěstounům, tátu nezajímala
Americká herečka Marilyn Monroe prožila tvrdé a komplikované dětství. Narodila se v roce 1926 v Los Angeles do umělecké rodiny. Matka pracovala jako střihačka a byla vdaná za Martina Edwarda Mortensona. Manželství ovšem skončilo už po několika měsících a partneři spolu dlouhá léta nežili.
Přesto Gladys před úřady tvrdila, že otcem novorozené holčičky je manžel Mortenson, a nechala ho zapsat do rodného listu. Mnoho životopisců přitom spekulovalo, že k rozchodu muselo dojít dávno předtím, než žena otěhotněla. A měli pravdu.
Skutečným otcem slavné herečky byl Charles Stanley Gifford, který šéfoval filmové společnosti RKO Studios, kde pracovala i Gladys. Když mu v prosinci 1925 oznámila, že čeká dítě, Gifford jejich románek rázně ukončil.
Maminka Gladys Baker měla zdravotní problémy a Marilyn odložila k pěstounům. Otec Charles Stanely Gifford byl ženatý s jinou ženou a nemanželská dcera ho nezajímala.
Marilyn se pravdu o svém otci dozvěděla až v dospělosti. Chybělo jí pevné rodinné zázemí, trpěla pocity vykořeněnosti a chtěla s ním navázat bližší kontakt. „Jsem ženatý a mám rodinu. Nemám vám co říct. Zavolejte mému právníkovi,“ odbyl ji stroze.
I když se matka snažila dceru náležitě zabezpečit, brzy ji předala na vychování k evangelickým pěstounům, kteří žili na předměstí Los Angeles. Zpočátku u nich bydlela i Gladys a když se kvůli práci přestěhovala zpátky do města, holčičku navštěvovala jen o víkendech.
Po nějaké době koupila v Hollywoodu malý domek na hypotéku a Marilyn si vzala k sobě. Zanedlouho se ale Gladys psychicky zhroutila a putovala do nemocnice, kde jí lékaři diagnostikovali paranoidní schizofrenii.
První manželství bylo domluvené a skončilo brzy
Křehká a uzavřená dívenka prošla několika náhradními rodinami, které ji zřejmě poznamenaly na celý život. Začala koktat. „Byla rozzlobená a vystrašená,“ popsala spisovatelka a historička Lois Banner dobu, kdy herečka dospívala.
V šestnácti letech jí hrozilo, že by se musela vrátit do sirotčince. Marilyn proto odešla ze střední školy a nechala se svým okolním přesvědčit, aby se provdala za svého souseda, leteckého mechanika Jamese Doughertyho.
„Šíleně jsme se milovali. Cítila jsem se jako nejšťastnější člověk na světě,“ pochvalovala si počátky domluveného sňatku. Po několika měsících ale její city ochladly. Přiznala, že s manželem neměli nic společného, téměř spolu nemluvili a „umírala nudou“.
Poprvé se herečka vdávala v šestnácti letech z nutnosti. Kdyby si nevzala leteckého mechanika Jamese Doughertyho, musela by se vrátit do sirotčince.
James se stal vůbec prvním instruktorem speciálních zbraní a techniky a v roce 1944 dostal od armády povolávací rozkaz, měl odjet do Jižního Pacifiku.
Mezitím už Marilyn získala první zkušenosti jako modelka a podepsala smlouvu s modelingovou agenturou. „Vzhledem k vaší postavě byste neměla pracovat ve světě vysoké módy, ale stát se pin-up dívkou,“ doporučili jí.
Monroe poslechla. Věděla, že pokud chce uspět, musí se přizpůsobit nekompromisním požadavkům trhu. Narovnala si přirozeně vlnité, hnědé vlasy a fotila reklamy, které vycházely převážně v pánských časopisech.
Marilyn došly peníze, proto souhlasila s focením
Zanedlouho už podepsala první kontrakt se společností 20th Century Fox a mihla se v několika filmech. Jenže to nestačilo. I když se učila zpívat a platila si hodiny tance a herectví, producenti váhali. Neuměli si představit, že by mohla skutečně prorazit, a smlouvu jí zrušili.
Když Monroe poslala Jamesovi rozvodové papíry, zrovna se plavil na lodi. „Cítil jsem se, jako kdyby mě kopla mula,“ postěžoval si. „Nevíte, jestli se máte pozvracet, skočit přes palubu nebo spáchat sebevraždu,“ dodal zdrceně.
Zatímco Marilyn čekala na svoji příležitost, vrátila se k modelingu a občas pomáhala přímo na filmovém place jako asistentka. Natočila reklamu na pivo a když neměla z čeho zaplatit nájem a musela zastavit auto, kterým jezdila na konkurzy, vzpomněla si na fotografa Toma Kellyho.
Než se proslavila ve filmu, pracovala Marilyn Monroe jako modelka. Pohlednice pochází ze čtyřicátých let.
Psal se rok 1949 a Marilyn tehdy měla za sebou jen pár bezvýznamných roliček, kdy ztvárnila „servírku“ nebo „hlas ženy“, která ani nebyla uvedena v titulcích. Snažila se uspět ve filmovém průmyslu a zazářit na stříbrném plátně – a také se ovšem musela nějak uživit.
„Byla jsem na mizině a potřebovala jsem peníze,“ objasnila Monroe, proč souhlasila s focením. „Ať je to co nejrychleji,“ řekla Tomovi tiše do telefonu.
Zkušený fotograf Tom Kelley nebyl v branži žádným nováčkem. Od čtyřicátých let fotil Gretu Garbo, Clarka Gablea i známé politiky, jako byli J. F. Kennedy, Franklin D. Roosevelt nebo Winston Churchill.
Kelley objevil způsob, díky kterému se fotografované osobnosti před objektivem vždycky cítily příjemně a uvolněně. Na focení si s sebou bral manželku, která dokázala navodit uklidňující atmosféru. „Tom i Natalie byli moc hodní,“ potvrdila Marilyn.
Herečka začala být slavná, na snímky zapomněla
Kelley se postavil na žebřík a pořídil celkem čtyřiadvacet fotografií Marilyn, která buď stála nebo ležela na rudém sametu. Slíbil jí, že si vydělá padesát dolarů a snímky nebudou vulgární. „Jsi pro tu práci ideální. Nejen, že máš pěknou postavu, ale jsi neznámá. Nikdo tě nepozná,“ ubezpečil ji.
Marilyn se skutečně uklidnila. Přestala se trápit tím, jestli by jí snímky mohly v budoucnu uškodit a focení si začala užívat. „Po několika pózách mě deprese opustila. Měla jsem ráda své tělo,“ svěřila se. „Lidé mají k nahotě zvláštní postoje, stejně jako k sexu. Často se chovají, jako kdyby existovaly jen na Marsu,“ doplnila.
„Svlékla se a najednou se zdálo, jako kdyby všechny její zábrany zmizely,“ nechal se slyšet Kelley. „Když byla nahá, působila mnohem autentičtěji,“ podotkl fotograf.
Marilyn na smlouvu napsala smyšlené jméno Mona Monroe, dostala slíbených padesát dolarů, které jí stačily právě na vyplacení auta ze zastavárny, a na provokativní snímky rychle zapomněla.
Přišly první velké role, v nichž zaujala nejen diváky, ale i filmové kritiky. Objevila se ve snímku Vše o Evě, který obdržel čtrnáct nominací na Oscara. „Věděla jsem, že to zvládne. Byla to velmi ambiciózní dívka a věděla, co chce,“ řekla hlavní protagonistka filmu Bette Davis.
Následovala gangsterka Asfaltová džungle z roku 1950, ve slavném noir filmu si Monroe zahrála jednu z ženských vedlejších postav, čímž si vysloužila zmínku v prestižním časopise Photoplay. „Už to není jen modelka, Marilyn Monroe přešla do kategorie seriózních hereček,“ chválili ji recenzenti.
Když její scény viděli producenti společnosti Fox, nevěřili vlastním očím. „To je ta holka, kterou jsme vyhodili. Hned ji vezměte zpátky!“ zvolali.
Přiznala nahý kalendář a získala sympatie diváků
Monroe dostávala tisíc dopisů od fanoušků týdně, prožila krátký vztah s režisérem Eliou Kazanem a randila s herci Yulem Brynnerem nebo Peterem Lawfordem. Hollywoodská asociace zahraničního tisku ji vyhlásila za „nejlepší mladý filmový talent“.
Celý prapor amerických vojáků, kteří sloužili v Koreji, ji chtěl požádat o ruku. Studenti sedmé divize zdravotnického sboru reagovali podobně. Marilyn jednomyslně zvolili za „slečnu, kterou by se nejraději nechali vyšetřit“.
A pak to přišlo. V březnu 1952 vyšel kalendář s nahotinkami, který visel snad v každé garáži nebo holičství. Marilyn Monroe, která už patřila k vycházejícím filmovým nadějím, v něm byla poznat. Nahá, smyslná dívka se záplavou hnědých vlasů na pozadí tmavě rudého sametu.
Propagační snímek k chystanému filmu Princ a tanečnice, v němž se Marilyn objevila po boku Laurence Oliviera.
Rozhořel se skandál obřích rozměrů. Producenti zuřili, protože tehdy bylo nepřípustné, aby herečky pózovaly nahé na fotografiích. Filmová společnost Fox se snažila Marilyn přesvědčit, aby popřela, že s Kellym snímky nafotila.
Jako první o „neslušném kalendáři“ napsala novinářka Aline Mosby. Bulvární reportéři z jiných periodik okamžitě věděli, že před sebou mají aféru, která by jim mohla přinést ohromné zisky. A byli připraveni Marilyn zesměšnit a zničit.
Monroe ovšem zareagovala způsobem, který nikdo z redaktorů ani veřejnosti zřejmě nečekal. Ke všemu se přiznala s odzbrojující a upřímnou otevřeností. „Ano, jsem to já. Neměla jsem peníze. Proč to popírat?“ řekla. „Kromě toho se za to nestydím, neudělala jsem nic špatného,“ pokračovala Marilyn a okamžitě si získala další sympatie diváků.
„Je pravda, že jsi na sobě vážně nic neměla?“ zeptal se jeden z jejích obdivovatelů. „Ne, není to pravda,“ poznamenala Monroe. „Měla jsem zapnuté rádio,“ smála se.
Hugh Hefner použil odhalenou fotku do Playboye
V té době Marilyn začala pracovat na filmu Páni mají radši blondýnky. Původně měla v muzikálové scéně obléknout svůdný kostým, v němž by působila nahým dojmem. Její tělo by totiž zakrývaly jen diamanty a peří.
I když „šaty“ působily luxusním a fascinujícím dojmem, renomovaný návrhář William Travilla musel svůj koncept okamžitě přepracovat. „Zakryjte ji, její tělo neprodáváme,“ nařídili mu producenti. To byl důvod, proč Marilyn nakonec vynesla nádhernou růžovou róbu doplněnou dlouhými rukavicemi.
Ve filmu Páni mají radši blondýnky měla původně obléknout nahé „šaty“ z diamantů a peří. Producenti ale kostým neschválili a Marilyn vynesla ikonickou růžovou róbu s dlouhými rukavicemi.
Tím ovšem příběh ikonických fotografií nekončí. Začátkem padesátých let Hugh Hefner nosil v hlavě nápad na exkluzivní časopis pro muže. Věděl, že v prvním čísle musí čtenářům přinést absolutní senzaci. Výjimečný materiál, kterým by se odlišil od jiných periodik.
Na titulní stranu prvního čísla proto umístil rozesmátou Marilyn Monroe v černobílých letních šatech. Nahou fotografii, která původně vznikla pro nástěnný kalendář, Hefner koupil za pouhých pět set dolarů a pro jistotu ji zařadil až do vnitřní části magazínu.
„Politické klima bylo v oné době velmi konzervativní, ale reakce na první vydání Playboye byla fenomenální. Prodali jsme dvaapadesát tisíc výtisků,“ pochvaloval si.
Věděla, co dělá. Nahota jí pomohla v kariéře
„Tenkrát jsem plně nedocenil, co jsem vytvořil. Byl to první úspěšný časopis pro mladé svobodné muže,“ vyprávěl. Bylo to vůbec poprvé, kdy se v nějakém plátku objevila plnobarevná fotografie obnažené ženy.
„Pošta zaujala stanovisko, že nahotu nelze posílat poštou. A já jsem byl ten kluk, který si myslel, že pošta na něco takového nemá právo. Takže jsme tu fotku zveřejnili – a způsobila naprosté pozdvižení!“
Hefner, který tvrdil, že ho s Marilyn spojovalo zvláštní pouto, si koupil místo ve venkovním kolumbáriu hned vedle filmové legendy. „Věřím v symboly,“ řekl vydavatel, který zemřel v roce 2017. „Nenechám si ujít možnost, abych strávil věčnost vedle Marilyn,“ plánoval.
Fotograf Tom Kelley na začátku sedmdesátých let. V pozadí fotografie nahé herečky Marilyn Monroe.
Podle jeho slov s Monroe jednou mluvil telefonicky a jeho bratr ji učil herectví. Známá herečka ovšem nic z toho nikdy nepotvrdila.
„Nedostala jsem ani poděkování od všech těch, kteří vydělali miliony na fotografii nahé Marilyn. Dokonce jsem si musela koupit výtisk časopisu, abych se v něm viděla,“ stěžovala si Monroe v autobiografické knize.
Po letech hollywoodská hvězda ovšem připustila, že jí publicita v prvním čísle Playboye významně pomohla. „Přiznala jsem, že jsem pózovala pro nahý kalendář. Vedení Foxu znervóznilo a věřilo, že to způsobí zkázu všech filmů, ve kterých se objevím, a také konec mé filmové dráhy. Samozřejmě se mýlili. Fanoušci, moje publikum, jásali,“ uvedla.
Zdroje:
