Článek
Jakmile unesené letadlo v listopadu 1983 dosedlo na tbiliském letišti, na přistávací dráze už čekaly speciální jednotky sovětské armády Specnaz. Letušky Irina Chimič a Valentina Krutikova se pokusily ještě za jízdy otevřít nouzové východy.
Zatímco Irině se podařilo vyskočit, Valentina takové štěstí neměla. Gruzínský malíř Dato Mikaberidze, který byl jedním z únosců, ji zastřelil. Pak pochopil, že stroj nedoletěl do Turecka, kam se skupina původně chtěla dostat, a otočil zbraň proti sobě.
Letadlo zastavilo a vypukla obrovská panika. Nouzovým východem vyskočil jeden z cestujících. Vojáci si mysleli, že jde o únosce, začali po něm střílet a zabili ho.
Pokračovali v palbě, čímž zranili jedenáct dalších pasažérů. „Přestaňte! Nestřílejte! Vždyť nás všechny zabijete!“ křičel kapitán. Teprve potom velitel zásahu vydal pokyn, aby se jednotka stáhla. V trupu letadla zůstalo 108 děr po kulkách a stroj musel být později sešrotován.
Únosci se přesto nevzdali a vyhrožovali, že pokud jim nebude umožněno odletět do Turecka, vyhodí letadlo do vzduchu. Na letiště dorazil první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Gruzie Eduard Ševardnadze, šéf místní KGB Alexi Inauri, ministr vnitra a generální prokurátor.
Přijeli i rodiče únosců, většinou uznávání vědci, akademici nebo známí umělci, kteří si měli promluvit se svými dětmi. Později ovšem vyšlo najevo, že od vládní garnitury zřejmě nedostali dostatek času k přesvědčivějšímu vyjednávání.
„Vedení strany Gruzie a Ševardnadze tehdy museli Kremlu nutně prokázat svou loajalitu a neochvějnost ke komunistickým ideálům, aby se vyhnuli odvolání,“ vysvětlil gruzínský historik Bondo Kupatadze.
Speciální síly Specnaz protahovaly jednání, rozsvěcely silné reflektory, aby únosce vyčerpaly, a začaly se připravovat na útok. „Operace pak skončila rychle, trvalo to jen pár minut,“ doplnil dějepisec.
Mezi únosci byl talentovaný herec i studentka umění
Gega Kobakhidze byl herec, který pocházel ze slavné umělecké rodiny. Matka Natela Machavariani je divadelní herečka a otec Mikheil působil jako filmový scénárista, režisér, herec a hudební skladatel.
Talentovaný Gega na sebe výrazně upozornil už v dětství, kdy účinkoval v mnoha filmech, a patřil k vycházejícím hvězdám gruzínské kinematografie.
Bylo mu jednadvacet, když poznal překrásnou studentku umění Tinu Petviašvili. „Byl to vtipálek. Nejdříve jsem se s ním nechtěla sejít. Přesvědčoval mě, že mu zlomím srdce, pokud nepřijdu,“ vzpomínala Tina na začátky jejich vztahu.
Tupolev Tu-134, typově podobné letadlo, které unesla skupina gruzínských umělců a intelektuálů. Stroj mířil z Tbilisi do Leningradu přes Batumi a Kyjev.
Podle výpovědí přátel se Gega po seznámení s Tinou radikálně změnil. „Stal se optimističtějším,“ podotkl Kupatadze. Přesto oba mladí lidé věděli, že v totalitním režimu žít nechtějí.
Od roku 1917 byla Gruzie krátce nezávislou republikou, po čtyřech letech ji ovšem anektovala Rudá armáda a země se stala součástí Sovětského svazu. „Gega měl v pokoji na zdi americkou vlajku, fotografii Ronalda Reagana a anglické texty,“ uvedla hercova matka Natela.
Podle jejích slov probírali se synem jedno jediné téma. „Mluvili jsme o kritice systému, příšerném režimu, který byl v Gruzii. Ti, kdo měli dostatek informací, samozřejmě dokázali číst mezi řádky,“ řekla herečka.
Mladí výtvarníci hledali cesty, jak emigrovat na Západ
Soso Cereteli se narodil do rodiny významného gruzínského orientalisty Kota Cereteliho. Pětadvacetiletý výtvarník se věnoval především malbě a grafice, ve svých dílech se snažil zachytit život v prostředí, které potlačovalo svobodu a individuální kreativitu.
Společně s Datem Mikaberidzem, který studoval na Tbiliské akademii umění, hledali možnosti k útěku do zahraničí už dříve. Na jaře 1983 proto odjeli do estonského Tallinu. „Navázali kontakty s americkými baptisty, kteří jim měli pomoct k odjezdu do Spojených států,“ poznamenal historik Kupatadze.
Všichni únosci pocházeli z Tbilisi a chtěli se dostat na Západ. „Rozhodli jsme se emigrovat, když jsme viděli snímek Kramerová versus Kramer,“ řekl během výslechů herec Gega Kobakhidze.
„Kvůli cestě do Estonska byli předvoláni k výslechu do kanceláře KGB v Batumi. Oba malíři se nakonec shodili, že únos letadla bude nejbezpečnější,“ dodal vědec.
Soso předpokládal, že se letadlo rychle dostane na tureckou základnu NATO, a úřady nebudou mít šanci stroj sestřelit. „Pojistkou budou další cestující, vojáci přece nebudou pálit na civilisty,“ očekával malíř naivně.
Skupina gruzínských umělců a intelektuálů svoje plány na útěk úzkostlivě tajila.
Sověti chtěli zabránit únosům letadel, zavedli kontroly
K oběma výtvarníkům se po nějaké době přidali dva bratři, kteří se živili jako lékaři. Paata Iverieli se připravoval na atestaci v chirurgii na Tbiliském státním lékařském institutu a bratr Kacha vedl malou vesnickou ordinaci.
Jediný, kdo se vymykal, byl dvaatřicetiletý Grigorij Tabidze. Nezaměstnaný malíř se několikrát dostal do křížku se zákonem, dvakrát seděl za krádeže, výtržnictví a užívání drog.
Ve čtvrtek 17. listopadu 1983 se Gega s Tinou vzali a následovala opulentní hostina v restauraci Daruji. „Gega se přede mnou nikdy nezmínil, že chce emigrovat,“ popsala po letech matka Natela.
„Možná, že jsem měla určitou předtuchu. To ale dokážu vidět až dneska. Během svatby jsem byla tak nervózní. Gega nechtěl mít takhle velkou oslavu, to mě zarazilo,“ doplnila.
Výtvarníci Soso Cereteli a Dato Mikaberidze hledali způsoby, jak utéct z Gruzie. Na jaře 1983 odjeli do Tallinu, kde se setkali s americkými baptisty. Kvůli cestě byli okamžitě předvoláni k výslechu do kanceláře KGB v Batumi.
V letech 1970 až 1983 došlo v Sovětském svazu ke 32 únosům letadel, sedm případů bylo úspěšných. Civilní letectvo SSSR proto zavedlo přísnější kontrolu cestujících a zavazadel.
Bezpečnostní složky státu chtěly zabránit tomu, aby se lidé pokoušeli emigrovat, a ve spolupráci s Aeroflotem natočily instruktážní dokument Nabat.
Tvůrci filmu názorně ukazují, co dělat v případě napadení a na co si dát pozor při jednání s teroristy.
Snímek nebyl určen pro běžné diváky. Dva únosci se k němu ale dostali, protože pracovali ve filmovém studiu Gruzija film. Inspiroval je zejména motiv letušky, která na palubu nevědomky propašovala zbraně v domnění, že se jedná o láhve s koňakem.
Důvěřivá dívka propašovala zbraně na palubu letadla
Únosci si vytipovali Annu Varsimašvili, která pracovala na tbiliském letišti, a účelově ji pozvali na Gegovu svatbu. Když pak novomanželé se „svatebčany“ druhý den dorazili k odbavení, jako staří známí ji požádali, aby jim pomohla obejít bezpečnostní kontroly.
Bylo to to ovšem naposledy, kdy nemuseli čelit nečekaným problémům.
Původně počítali s tím, že poletí malým Jakovlevem Jak-40, jenže pak došlo ke změně a cestující byli převedeni na nový let SU 6833. Skupina zdánlivě slavících lidí nastoupila 18. listopadu odpoledne do letadla Tu-134, stroj měl letět na trase Tbilisi – Batumi – Kyjev – Leningrad. Na jeho palubě bylo 57 cestujících a 7 členů posádky.
„Jak je možné, že člověk má jeden život a narodí se zrovna v Sovětském svazu, zemi plné lží?“ pronesl herec Gega Kobakhidze. Na snímku jeho matka a uznávaná gruzínská herečka Natela Machavariani.
Nikoho z pasažérů tehdy zřejmě nenapadlo, že sympatická parta přátel míří za železnou oponu a brzy rozpoutá krvavý masakr. Jako nejvhodnější chvíli k přepadení únosci vybrali mezipřistání v gruzínském Batumi. Odsud pak chtěli pokračovat na tureckou základnu NATO.
První část letu do Batumi měla trvat krátce, pouhých dvacet minut. Výtvarníci otevřeli balíčky, které na palubu propašovali díky důvěřivé dívce. Nebyly v nich svatební dary ani vybavení na cestu, ale zbraně. Dvě pistole, dva revolvery a dva ruční granáty.
Jenže v tu chvíli se nad Batumi prudce zhoršilo počasí. Silné poryvy větru pilotům znemožnily, aby přistáli, a posádka dostala pokyn, aby se vrátila zpátky do Tbilisi. To ovšem únosci nepostřehli a zahájili akci.
K pilotní kabině se přesunuli tři muži: výtvarníci Soso a Grigorij a praktický lékař Kacha.
Došlo k přestřelce, zemřeli útočníci i členové posádky
Ostatní měli za úkol zneškodnit bezpečnostní pracovníky, kteří údajně seděli mezi cestujícími. Zabili jednoho muže, kterého považovali za „bezpečáka“, a další dva zranili. Během vyšetřování se ovšem ukázalo, že ani jeden z nich k ochrance nepatřil.
Po čtvrté hodině odpoledne jeden z únosců namířil zbraň na letušku Valentinu Krutikovovou. Vzal ji jako rukojmí a vynutil si přístup do pilotní kabiny. „Otočte to do Turecka!“ požadoval muž. Posádka změnu kurzu rázně odmítla a došlo k přestřelce.
Grigorij Tabidze, který byl považován za narkomana a kriminálníka, začal střílet.
Přímo na místě zemřel palubní technik Anzor Čedija. Kulky zasáhly i leteckého inspektora Zavena Šarbatjana, který později podlehl svým zraněním. „Posádka byla napadena! Klesáme a letíme do Tbilisi!“ hlásili piloti naléhavě leteckým dispečerům.
Paluba letadla Tupolev Tu-134A, únosci stroj přepadli 18. listopadu 1983. Při incidentu zemřel palubní technik, letecký inspektor, letuška, dva cestující a dva únosci.
Útočníci si nevšimli, že v kabině sedí navigátor Vladimir Gasojan. Ten opětoval palbu, zabil malíře Grigorije Tabidzeho a těžce zranil Soso Cereteliho. Grafik zemřel po několika dnech v nemocnici.
Mezitím už na letišti v Tbilisi přistálo letadlo z Moskvy s příslušníky speciální jednotky Alfa pod vedením generálmajora a agenta KGB Gennadije Zajceva. Ten se mimochodem podílel na sovětské okupaci Československa v roce 1968.
Vojáci Specnazu měli výhodu, protože osvobozování rukojmích zrovna nedávno cvičili na stejném typu letadla. Gennadij Zajcev dal 19. listopadu krátce před sedmou hodinou ranní pokyn k akci. Později vzpomínal, že vojáci zajali únosce za méně než 15 vteřin.
Obvinění dostali trest smrti, přežila jen manželka
U soudu padly tresty, s nimiž nikdo nepočítal. Herec Gega Kobachidze a lékaři Kacha a Paata Iverieliovi dostali trest smrti.
Stejný rozsudek si vyslechl i kněz Tejmuraz Čichladze, který se únosu přímo neúčastnil. Předem ovšem věděl o úmyslech zoufalých intelektuálů a během soudního líčení se snažil vzít vinu na sebe. Doufal, že by jim tak mohl zachránit život. Marně.
Historik Bondo Kupatadze upozornil, že kdyby v polovině osmdesátých let zločin spáchali členové Komunistického svazu mládeže, pro stranu by to znamenalo, že si organizace vede špatně.
V 80. letech byl Eduard Ševardnadze prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Gruzie a tvrdě bojoval proti disidentům. V roce 1995 se stal prezidentem a ve funkci zůstal až do roku 2003.
„Duchovní jako organizátor teroristů byl pro sovětské úřady ideální verzí. Sovětská ateistická ideologie tak mohla demonstrovat ´škodlivost náboženství´ a ukázat, jak křesťanství špatně ovlivňuje sovětskou mládež,“ objasnil odborník.
Všichni muži byli popraveni zastřelením v říjnu 1984, rodiny se o jejich skonu dozvěděly až po pěti letech. Kromě Sosy Cereteliho, kterého příbuzní našli ledabyle pohřbeného nedaleko fotbalového hřiště, nikdo z nich nemá hrob. Dodnes se totiž neví, kde skončily jejich ostatky.
„Vím, že se nemusím omlouvat. A nemůžu. Nemám na to právo. Jak se vůbec za něco takového mohu omluvit?“ pronesl během závěrečné řeči u soudu herec Gega Kobakhidze.
Teroristi, nebo oběti? Případ v Gruzii dodnes rezonuje
Naživu zůstala jen jeho manželka, devatenáctiletá studentka Tina, které soud vyměřil čtrnáctileté vězení v trestanecké kolonii. Mladá žena byla tehdy těhotná a režim ji donutil, aby za mřížemi podstoupila potrat.
Po letech přiznala, že k únosu vůbec nemělo dojít. „Myslím, že jakákoli touha po svobodě není ospravedlnitelná, pokud kvůli tomu zemřou jiní lidé,“ řekla. „Kdybych to mohla vrátit, nikam bych nejela. Nikdo z nás tím nezískal více svobody,“ svěřila se.
Z vězení se dostala o sedm let dříve, po rozpadu Sovětského svazu jí prezident Zviad Gamsachurdia udělil milost. Na začátku 90. let se znovu vdala, porodila syna a odstěhovala se s rodinou do Řecka. Dneska odmítá nabídky na rozhovory a pracuje v nezávislé filmové společnosti v Tbilisi.
Od roku 1917 byla Gruzie krátce nezávislou republikou, po čtyřech letech ji ovšem anektovala Rudá armáda a země se stala součástí Sovětského svazu.
Tragická událost dodnes rozděluje gruzínskou společnost. „Lidé o případu pořád diskutují. Byli únosci teroristi, oběti, bojovníci za svobodu nebo jen naivní dobrodruzi?“ nadhodil gruzínský režisér Zaza Rusadze, který o incidentu natočil dokumentární snímek ´Banditi´.
„Existuje mnoho verzí, legend a mýtů. Nyní jsou takzvaní ´Banditi´ oslavováni jako hrdinové, kteří reprezentují romantickou svobodu,“ pokračoval Rusadze.
Připomněl, že v Tbilisi se už pětadvacet let hraje divadelní hra ´Džínová generace´ a představení je dlouhé měsíce předem vyprodané. „V publiku jsou většinou mladí lidé, kteří se chtějí o události dozvědět více informací,“ uvedl.
„Když člověk ale sedí v divadle, vždycky se musí zamyslet nad cenou, kterou únosci nakonec zaplatili za svobodu,“ uzavřel režisér.
Zdroje:
