Článek
Byla první manželkou německého kancléře Helmuta Kohla, po jehož boku prožila více než padesát let. Poznali se v roce 1948 na školním plese.
Helmutovi tehdy bylo osmnáct, byl vysoký, štíhlý a drzý. Drobná blondýnka téměř okamžitě upoutala jeho pozornost. Požádal ji o tanec a jakmile zjistil, že Hannelore navštěvuje taneční kurzy, ihned ji následoval. „Překvapil mě svou houževnatostí a vytrvalostí,“ vzpomínala. Na svatbu nespěchali, vzali se až v roce 1960.
Zatímco se manžel stal premiérem spolkové země Porýní-Falc a později německým kancléřem, Hannelore se věnovala výchově jejich dvou synů, Waltera a Petera. Kdyby si mohla vybrat, stáhla by se z veřejného života. Coby manželka vysoce postaveného politika si to ovšem nemohla dovolit.
Loajálně při něm stála, když ho političtí oponenti nazývali „nemotorným hlupákem z venkova“, prohrál volby s Gerhardem Schröderem nebo čelil finančnímu skandálu. S důstojností přehlížela zvěsti o jeho záletech.
Hannelore Kohlová trpěla vzácnou a nevyléčitelnou alergií na světlo. Žila v domě se zatemněnými místnostmi a ven mohla vycházet jen v noci. 5. července 2001 se předávkovala směsí léků na spaní a morfinu. Pak si nehybně lehla na záda, aby nikoho nerušila. Byl to zvyk z konce války, kdy s matkou prchala před postupující sovětskou armádou.
Zemřela mezi desátou a jedenáctou večer, její tělo našla hospodyně až druhý den dopoledne. „Včera jsem šla pozdě spát. Prosím nerušit, chci se vyspat,“ napsala ohleduplně na lístek, který připevnila na dveře.
Na její pohřeb přišlo šest tisíc lidí, v německých médiích se objevilo nespočet dojemných nekrologů. Přesto manželku německého kancléře doopravdy znal jen málokdo.
Až těsně před smrtí se spřátelila s filmařem a novinářem Heribertem Schwanem. Během dlouhých nočních procházek se mu svěřila s hrůzami, které tajila i před svými blízkými.
Otec byl nacista, sovětští vojáci ji brutálně znásilnili
Hannelore Kohlová se narodila v roce 1933 v Berlíně, dětství ale strávila v Lipsku. Otec Wilhelm Renner pracoval jako inženýr a byl věrným členem nacistické strany. Po nějaké době vyšlo najevo, že vedl jednu z největších říšských zbrojovek HASAG, která zaměstnávala až 60 tisíc židovských vězňů z koncentračních táborů.
„Našel jsem dokumenty, které naznačují, že Renner byl minimálně částečně zodpovědný za smrt mnoha nuceně nasazených Židů. Přehlížel jejich životní a pracovní podmínky, které byly v jeho podniku přímo otřesné,“ podotkl Heribert Schwan.
Dodnes přitom není jasné, co všechno Hannelore věděla o práci svého otce. „Stejně jako v mnoha německých rodinách o tom raději nemluvili. Po kapitulaci měly přednost jiné starosti, které pravděpodobně zastínily všechno ostatní,“ myslí si spisovatel.
Podle Anny Friebelové, která dlouhodobě zkoumá nucené práce v Lipsku během druhé světové války, existovaly snahy dostat Wilhelma Rennera před soud. „Západní Německo ho však nevydalo. Byla to doba studené války, kdy se obě země vzájemně nepodporovaly,“ uvedla badatelka. „Otec proto mohl žít relativně klidně a nemusel se ničeho bát,“ dodala Friebelová.
Sovětští vojáci v květnu 1945 oslavují dobytí Berlína.
Hannelore později s matkou odešla do saského Döbelnu, kde měla zůstat během spojeneckých náletů. Spolu s dalšími dětmi viděla vlaky plné hladovějících a promrzlých vojáků, kteří se vraceli z východní fronty. Vytahovala mrtvé muže z železničních vagónů a konejšila matky, kterým v krutých mrazech zemřely děti.
V dubnu 1945 se Hannelore s matkou snažily na poslední chvíli uprchnout před postupující Rudou armádou. Našly staré pneumatiky, z nichž si vyrobily provizorní boty.
Šly pěšky, tlačily ruční vozík se svými věcmi a spaly ve stodolách. Byla to ovšem marná snaha, Rusové je během útěku snadno dostihli a zajali.
Bylo jí pouhých dvanáct let, když ji vojáci znásilnili a vyhodili z prvního patra jako „pytel cementu“. Hannelore přitom spadla na kámen, zlomila si obratel a po zbytek života ji trápily bolesti zad. „Mužský pot, česnek, alkohol a ruský jazyk jí celý život připomínaly děsivé události, které prožila,“ poznamenal Schwan.
Nikdy nemluvila o politice a vyhýbala se novinářům
Američtí vojáci předali správu Saska a Durynska Sovětům a Rennerovi utekli do Ludwigshafenu ve Falci, odkud pocházeli dívčini prarodiče. Nastěhovali se do staré prádelny a otec začal pracovat jako dělník. Rodina se brzy dostala na hranici naprosté chudoby.
Když Hannelore v patnácti letech vyrazila na školní ples, na němž poznala budoucího manžela, měla na sobě neobvyklý oděv. Ten matka ušila ze tří vlajek, z nichž odstřihla nacistické svastiky.
S Helmutem Kohlem randila dvanáct let, za tu dobu jí napsal dva tisíce milostných dopisů. Mladí snoubenci sňatek dlouho odkládali. Vzali se v roce 1960 a přivítali na svět dva syny, Waltera a Petera.
Hannelore vnímala politiku jako cizí a nepřátelský svět. Navenek působila klidně a chovala se korektně, jenže vnitřně strádala
Vyhýbala se novinářům a postupem času se její odpor k médiím stal téměř patologickým. Bungalov v Oggersheimu, do něhož se Kohlovi přestěhovali v roce 1971, připomínal uzavřenou a nedobytnou pevnost. „Vznikl z toho ´vězeňský dvůr´,“ připustil architekt, jehož úpravy měly rodině zajistit ochranu před bezohlednými reportéry.
Helmut Kohl se zasloužil o znovusjednocení Německa a podpořil zavedení eura. Později kritizoval Angelu Merkelovou, že se důrazně nepostavila Vladimíru Putinovi kvůli jeho chování vůči Ukrajině.
Nikdy nemluvila o politice, a dokonce to zakazovala i svým dvěma synům. Situace došla tak daleko, že Walter a Peter netušili, co přesně dělá jejich otec. „Náš spolužák, který bydlel nedaleko a jehož otec byl řidičem kamionu, měl o politické situaci v zemi větší přehled než my,“ odhalil v pamětech syn Walter.
Jedno z nejhorších období rodina prožívala v polovině 70. let, kdy Helmut Kohl začal šéfovat křesťanským demokratům a přesídlil do Bonnu. Političtí oponenti ho chtěli zesměšnit a zničit. Nazývali ho „provinčním, nemotorným a neschopným hlupákem“ nebo „hruškou“, čímž naráželi na jeho zavalitou postavu.
Nemilosrdným útokům musela čelit i jeho manželka, které bulvární novináři přezdívali „Barbie z Falce“ nebo „přihlouplá blondýnka“. Jenže ve skutečnosti byla Hannelore velkorysá, vtipná a vzdělaná žena. Oba synové potvrdili, že jejich otci radila zejména v otázkách znovusjednocení Německa a tlumočila mu při státních návštěvách.
Hovořila perfektně francouzsky a anglicky a z vysoké školy odešla v roce 1952 jenom proto, že její otec náhle zemřel na infarkt. Místo studií pak musela začít pracovat, aby uživila sebe a matku.
Manžela podpořila ve volbách, záletům nevěřila
O letních prázdninách rodina pravidelně vyrážela k jezeru Wolfgangsee, které se nachází zhruba třicet kilometrů od Salzburgu. Neutuchající štěstí a soudružnost měly dokazovat tradiční fotografie, který se každý rok dostaly na stránky německých novin a časopisů: „Helmut Kohl plave se syny v jezeře. Vyrazil na projížďku na člunu. Sedí s dětmi na lavičce,“ stálo v popiscích u snímků.
Během nočních rozhovorů s novinářem Schwanem Hannelore přiznala, že dovolené v Rakousku považovala za mimořádně hrůzostrašné. „Ničeho jsem se nebála víc,“ prozradila po letech. Raději by dala přednost pobytu ve Středomoří, kde bývá teplejší počasí a rodina by měla více soukromí.
„Od prvního dne byl manžel přilepený k telefonu a měl jeden hovor za druhým. A to ani nemluvím o nekonečném proudu lidí, kteří s ním chtěli mluvit,“ postěžovala si.
Při jedné příležitosti Hannelore seděla u stolu a sledovala, jak se kolem jejího manžela tlačí lidé. Byli to členové strany, kteří mu chtěli vyjádřit svůj obdiv nebo získat jeho přízeň. „Nedokážete si představit, jak moc tohle všechno nenávidím,“ pošeptala známé, která seděla vedle ní.
Rodina Kohlových na výletě v Lipsku, kde Hannelore strávila dětství. Manželé spolu měli dva syny, Waltera a Petera.
Helmut Kohl byl německým kancléřem šestnáct let, poprvé byl zvolen v roce 1982. Na konci 90. let v televizi oznamoval, že chce znovu kandidovat. Přátelé později vypověděli, že Hannelore začala hlasitě křičet. Ten den ráno spolu manželé totiž telefonovali, jenže Helmut jí o svých dalších plánech v politice neřekl ani slovo.
Když pak v létě 1998 začala kampaň proti Gerhardu Schröderovi, Hannelore ukázala svůj charakter a manžela okamžitě podpořila. Přestože dávno věděla, že tentokrát ve volbách nemůže uspět. „Kohl dovedl CDU k nejhorší porážce, dokonce prohrál i ve svém vlastním volebním obvodu Ludwigshafen,“ připomněl web The Guradian.
Jiné ženy by na jejím místě možná požádaly o rozvod. O něčem takovém ovšem Hannelore nikdy neuvažovala. „Poslední věc, kterou si člověk může dovolit, je vzdát se,“ nechala se slyšet.
Odmítla spekulace, že manžel v Bonnu udržuje vztah se svou sekretářkou Juliane Weberovou. Tu si měl kancléř dokonce nastěhovat do domu, kde příležitostně přebývala i manželka.
Helmut Kohl každopádně s údajnou milenkou omezil kontakt, zvlášť, když mu jeho chování vyčítali i spolustraníci. „Ta cikánská vesnice musí skončit, včetně té ženské z kantýny,“ nařídil mu Hanns Martin Schleyer.
Nemoc ji uvěznila v domě, vadila i zapnutá televize
V polovině roku 1999 se zdálo, že manželé spolu konečně budou trávit více času. Oba synové odešli z domova a Kohlovi si v Berlíně koupili dva byty, které nechali spojit do jednoho. A pak to přišlo.
V Německu propukl třaskavý skandál, který souvisel s nezákonným financováním Kohlovy strany. „Bál jsem se, že to moje žena nevydrží,“ zapsal si bývalý kancléř do deníku.
Hannelore se stala ještě uzavřenější. Nedokázala pochopit, proč Helmut celou záležitost otevřeně nevysvětlí. A znovu dokázala, jak pevně stojí za svým mužem. Jakmile Bundestag uložil křesťanským demokratům, aby zaplatili pokutu ve výši 6,3 milionu marek, seděla u telefonu a snažila se pro stranu sehnat chybějící peníze.
Poslední roky života Hannelore Kohlové byly obrovským utrpením. V únoru 1993 jí lékaři předepsali antibiotika na urputnou rýmu. Nesprávný postup vedl k anafylaktickému šoku, kvůli kterému musela nastoupit do nemocnice. Tam se její stav zkomplikoval natolik, že nebylo jisté, jestli přežije.
Hannelore Kohlová založila nadaci, která pomáhala lidem s poškozením mozku. Podařilo se jí získat 25 milionů marek, které rozdělila mezi sto německých klinik.
Když ji Helmut po čtrnácti dnech, kdy pobýval pracovně v Asii, navštívil, nedokázal skrýt svoje zděšení. Manželčina pokožka byla oteklá a podivně zbarvená. Vypadaly jí vlasy i nehty.
Od té doby se Hannelore musela vyhýbat slunečnímu záření, jinak riskovala zarudnutí kůže, kopřivku a nesnesitelné svědění. Zpočátku nosila paruku, klobouk a silnou vrstvu make-upu, jenže potíže se jen zhoršovaly.
Všechny žárovky v domě nahradila svíčkami, protože umělé světlo jí působilo neúnosnou bolest. Klimatizace musela zůstat na nejnižším stupni, a nakonec alergička nemohla sledovat ani televizi. Proto seděla hodiny ve tmě, s okny zataženými žaluziemi a s rostlinami, kterým se dařilo i v pološeru. Za soumraku ji pak přátelé vozili do nedaleké přírodní rezervace Maudacher Bruch, kde se po nocích procházela.
Odchod pečlivě naplánovala, rodině napsala dopisy
Lékařům se nikdy nepodařilo zjistit, proč ji alergie na světlo sužovala tak dlouho. Příznaky anafylaktického šoku totiž u jiných pacientů většinou brzy odezní. Někteří odborníci ji nabádali, aby podstoupila psychoterapii. Měli podezření, že v dětství mohla prožít neznámé trauma. A měli pravdu.
Jenže Hannelore psychologickou pomoc tvrdohlavě odmítala. „Nikomu nedůvěřovala a bála se, že bude muset někomu odvyprávět svůj život včetně všech vzpomínek,“ řekl spisovatel Heribert Schwan. Ten je dodnes přesvědčen, že ženiny obtíže skutečně mohly souviset s brutálním útokem sovětských vojáků.
„Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč trpěla depresemi a neustále brala léky, až si na nich vytvořila závislost,“ uvedl novinář. „Její manžel byl zaneprázdněný politikou a nedokázal jí pomoci,“ doplnil.
Svůj odchod si pečlivě naplánovala na dobu, kdy manžel nebude doma. Ten den ho čekal soud, který se týkal bývalých agentů tajné služby Stasi.
Helmut Kohl svoji ženu viděl naposledy 5. července 2001. „Vzal jsem ji do náruče a ona se na mě podívala svýma nemocnýma očima tak smutně, že jsem chtěl zůstat s ní. Řekla mi: ´Jeď do Berlína, dnes vynesou rozsudek. Já to zvládnu sama,´“ popsal politik.
Křesťanští demokraté se v září 1989 sešli na radnici v Brémách.
Druhý den ji hospodyně našla bez známek života.
Hannelore napsala dvacet dopisů, které zanechala pro přátele, známé i kolegy z nadace, kterou vybudovala. Poslední slova adresovala i synům a manželovi.
„Je pro mě velmi těžké Tě po 41 letech opustit. Ale chci sebe i Tebe ušetřit dlouhého, vleklého úpadku v temnotě,“ napsala Helmutovi.
„Mnoho let jsem bojovala za tu nejpřirozenější věc na světě, za světlo a sluneční svit, bohužel marně. Je to čím dál horší a moje síla je nyní pryč,“ pokračovala.
„Děkuji Ti za život s Tebou a po Tvém boku – plný událostí, lásky, štěstí a spokojenosti. Miluji Tě a obdivuji Tvou sílu. Kéž s Tebou zůstane. Ještě máš tolik práce. Tvůj malý had.“
Had byla přezdívka, kterou manželé běžně používali. Nebyla napsána, ale nakreslena jako klikatá, hadovitá čára.
Zdroje:
