Jediný případ, který Markovič nevyřešil: V motolské nemocnici našli důchodce bez hlavy

V motolské nemocnici probíhala začátkem osmdesátých let obrovská výstavba. Vedle dětského oddělení vznikal nový pavilon pro dospělé pacienty a ve zdravotnickém areálu se pohybovaly stovky pracovníků z celé republiky. Svoje ubytovny tu měly podniky jako Armabeton a Výstavba sídlišť.

Pavel Velgos a Karol Vizmüller byli dělníci, kteří tehdy v nemocničním komplexu stavěli lešení. Koncem října 1982 si odsloužili svou směnu a odpoledne se chtěli vrátit na ubytovnu Armabetonu, kde byli ubytovaní.

Krátce předtím Pavel Velgos odběhl za dřevěnou boudu, aby si ulevil. Najednou si všiml nových polobotek, které vyčnívaly z hromady harampádí. Téměř okamžitě ho napadlo, že pod pohozenými dveřmi zřejmě někdo leží. Jeho kolega Karol Vizmüller proto sebral železnou tyč s hákem, která stála opřená u zdi nedaleké betonárky, a ležící dveře nadzvedl. „Viděl jsem mrtvolu od nohou po hrudník. Byla celá modrá,“ vypověděl později Vizmüller.

Zavražděný muž ležel na břiše a na sobě měl oblečené pouze kalhoty a zánovní polobotky. Jakmile na místo dorazila mordparta, kterou vedl plukovník Markovič, vyšetřovatele čekal šok. Tělu totiž chyběla hlava.

Kriminalisté na místo přivezli policejního psa, s jehož pomocí začali prohledávat nejbližší okolí. Žádné stopy ale nenašli. Hlavním důvodem bylo to, že tělo zavražděného muže leželo na staveništi zhruba týden a v nestřeženém komplexu se pohybovalo větší množství osob. „Navíc areálem procházeli i lidé, kteří si tudy zkracovali cestu,“ uvedl policejní historik Miloš Vaněček.

Policisté se proto soustředili na Pavla Velgose a prověřili většinu dělníků, kteří pracovali na stavbě nových nemocničních bloků. K ničemu to ale nevedlo. V blízkosti ubytovny operativci našli jen krev a několik úlomků kostí. To naznačovalo, že k odstranění hlavy muselo dojít přímo v motolském areálu.

Mezitím se rozeběhlo pátrání, které mělo odhalit identitu oběti. „To bylo samozřejmě ztíženo tím, že na místě ani v širším okolí se nepodařilo nalézt hlavu,“ pokračoval spisovatel. Policistům nakonec pomohly otisky, které mrtvole sejmuli. Díky tomu zjistili, že neznámým mužem je starobní důchodce František Zapletal. Ten se v minulosti dopustil hned několika trestných činů, a proto ho vyšetřovatelé mohli snadno identifikovat.

Zapletal pocházel z Kroměřížska a později se přestěhoval do Prahy, kde v období protektorátu pracoval jako nižší státní úředník na ministerstvu zemědělství. Už v roce 1948 byl mimořádným lidovým soudem odsouzen za to, že na konci války vstoupil do kolaborantské organizace Vlajka. To ovšem nebylo všechno. Zapletal si vytvořil novou identitu a společně s dalšími nepoctivci se chystal ve Francii spáchat finanční podvod.

Po nějaké době muž skončil znovu před soudem, který mu vyměřil pětiletý žalář. Ten si odpykával nejdříve v pracovním táboře Tmavý důl v Podkrkonoší a pak se přesunul do pověstného Jáchymova. Nikdy se ale neřadil k politickým vězňům, byl ryze kriminálním zločincem.

Jednasedmdesátiletý Zapletal na kriminalisty nejdříve působil jako spořádaný a spíše uzavřený člověk, který se poučil ze svých chyb. Patřil mezi vášnivé fanoušky Slavie, byl rozvedený a od poloviny šedesátých let, kdy mu zemřela matka, žil v bytě na Vinohradech sám. Jenže se spletli.

František Zapletal byl totiž vekslákem, který se pohyboval v nechvalně proslulém hotelu Alcron. Tam se v osmdesátých letech nelegálně obchodovalo s dolary, německými markami a tuzexovými poukázkami. Stařičký důchodce chodil do podniku každý den. „Sedával v Alcronu a v podstatě pouze vydával a inkasoval valuty, koruny a bony,“ nastínil policejní publicista.

Podle výpovědí svědků se Zapletal rád nechával hostit, aby nemusel utrácet. „Byl známý tím, že půjčoval vybraným známým i vyšší částky. Míval u sebe částku kolem deseti až dvaceti tisíc korun, což vzhledem k běžnému platu tehdejšího obyvatele ČSSR byla doslova ohromná suma,“ vysvětlil spisovatel.

Důchodce se zřejmě věnoval i kuplířství, kdy zahraničním turistům dohazoval prostitutky. Kromě toho prodával tehdy nedostatkové zboží, jako byly igelitové tašky nebo propisky. „Ty získával buď od svých známých ze zahraničí, nebo dokonce od samotného ředitele Tuzexu,“ popsal Vaněček životní styl podnikavého muže.

„Mezi alcronskými veksláky sice nebyl žádnou velkou rybou, nicméně těsně před smrtí měl mít u sebe značnou částku peněz. A ta se nikdy nenašla,“ uvedla novinářka a spisovatelka Jitka Kačánová. Když policisté dorazili do Balbínovy ulice, kde Zapletal bydlel, zjistili, že jeho byt je vykradený. Zámek ovšem vypáčen nebyl. „To jen potvrdilo přesvědčení kriminalistů, že pachatel nebo pachatelé zavražděnému Zapletalovi sebrali klíče od bytu, ten pak prohledali a odcizili zde uschované peníze a cennosti,“ připomněl bývalý policista.

Během prohledávání bytu vyšetřovatelé použili novou a tehdy převratnou metodu. Odebrali tam pachové stopy z vnitřní kliky dveří a prázdné peněženky, o níž předpokládali, že ji v rukou naposledy drželi pachatelé.

Kriminalisté se snažili rozpracovat Zapletalovy styky v alcronském podsvětí, navázali utajené kontakty s veksláky a vyslechli stovky svědků. Pátrání se ovšem dostalo do slepé uličky. Policisté sice tušili, že postaršího muže zabili jeho „kolegové“ z pražské galerky, jenže neměli dostatek důkazů. Plukovník Markovič proto v březnu 1983 šetření oficiálně přerušil. Případ ale neskončil v archivu, policisté si naopak vytyčili stovky úkolů, na nichž postupně pracovali.

Ke skutečnému průlomu ve vyšetřování došlo až v prosinci téhož roku, kdy operativci vytipovali dva pravděpodobné pachatele. Byl to Jan Kroneisl a Miloslav Kastner. Oba dva se se Zapletalem znali z Alcronu, kde prodávali bony. A oba za sebou měli kriminální minulost.

Jan Kroneisl byl jedním z posledních lidí, se kterými se Zapletal před smrtí setkal. Vychodil pouze základní školu, byl recidivista a hazardní hráč, kterému často chyběly finance.

Kastner se do křížku se zákonem dostal několikrát a měl vazbu na motolský nemocniční areál. Řadu let bydlel na ubytovně Armabetonu a v době vraždy dokonce ve Fakultní nemocnici Motol pracoval.

V blízkosti ubytovny se muž ostatně pohyboval asi čtrnáct dní po Zapletalově smrti. Jeden ze svědků si později vzpomněl, že s Kastnerem hovořil. Když mu ukázal Zapletalovu fotografii s datem narození, kterou tehdy policisté lidem v okolí rozdávali, Kastner vyloučil, že by zavražděného muže znal. „Tak starého člověka není žádná škoda,“ utrousil pouze.

Ve skutečnosti ale Kastner lhal. Oba muži spolu totiž seděli v uranových dolech v Jáchymově. Kastner tam plánoval hromadný útěk vězňů do zahraničí. Během příprav ho někdo udal a Kastner byl odsouzen k trestu smrti. Později mu byl trest zmírněn na pětadvacet let za mřížemi. Spekulovalo se, že oním zrádcem mohl být spoluvězeň František Zapletal.

V roce 1986 vzal Markovič oba recidivisty do vazby. Během výslechů Kastner s Kroneislem znervózněli, nepokrytě si vymýšleli a zaplétali se do svých lží. Policisté Kroneislovi odebrali pachy a porovnali je s konzervami, které pořídili v Zapletalově bytě. Shodovaly se. I v tomto případě se ovšem jednalo o nepřímý důkaz.

Policisté Kastnera dlouhodobě sledovali. Věděli proto, že se několikrát pohyboval v lesoparku nad motolskou nemocnicí. Místo nebylo příliš vzdálené od ubytovny Armabetonu, kde dělníci našli Zapletalovo tělo. Kastner se snažil vyšetřovatele přesvědčit, že si v lesíku kdysi zakopal 26 tisíc korun v několika skleněných sklenicích, a peníze si chtěl vyzvednout.

Podezřelí muži strávili ve vazbě osmačtyřicet hodin, po kterých je kriminalisté museli propustit na svobodu. „Před úřadovnou v Bartolomějské ulici se oba podáním ruky rozloučili a každý odešel na jinou stranu,“ poznamenal historik Vaněček.

I když Kastner a Kroneisl zvolili jiné trasy MHD, směřovali do stejného místa – „Kastnerova“ lesoparku v Motole. „Společně vykročili přes pole k remízku, kde setrvali asi hodinu. Pak se rozloučili vřelým objetím a odešli,“ doplnil publicista.

Markovič nechal pomocí georadaru prohledat 500 metrů čtverečních v okolí nemocničního areálu. Hledala se i Zapletalova lebka. Bez výsledku.

Když byli Kastner s Kroneislem v srpnu 1988 vyslechnuti na detektoru lži, odborníci došli k pozoruhodným závěrům. Většina jejich odpovědí vykazovala znaky, které je usvědčovaly ze Zapletalova zabití. Ani to ale nestačilo k tomu, aby je legendární plukovník mohl obvinit.

Kriminalisté se přesto nevzdávali. Začátkem roku 1989 na ostřílené zločince nasadili agenta s krycím jménem Švagr, odposlouchávali je a znovu pozvali k výslechu, v němž oba navzájem popírali to, co vypověděl ten druhý.

Ještě v roce 1991 pražská mordparta pracovala s důvěrnou informací, že hlavním motivem vraždy bylo vyřizování účtů mezi dvěma jáchymováky. Tehdy ovšem do vyšetřování zasáhli Markovičovi nadřízení. Ti operativcům šetrně sdělili, aby se kauzou přestali zabývat. Místo toho se měli zaměřit na masivní narůst zločinů, k nimž po revoluci docházelo.

Skutečným důvodem ale mohl být fakt, že Zapletal i Kastner byli jako vězňové z Jáchymova považováni za oběti komunistického režimu. A to přesto, že do uranových dolů se dostali za svoji kriminální činnost bez politického kontextu.

Zdroje:

iDNES.cz | Ctidoma.cz | Dvojka.rozhlas.cz | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Skutečné zločiny po Česku, Miloš Vaněček, Radek Galaš, CPress, 2023 | Slavné pražské mordy, Jitka Kačánová, Cattacan, 2023