Německý důchodce neměl šanci. Pohraničníci ho postřeleného odvlekli do ČSSR, po pitvě zmizel žaludek

Devětapadesátiletý Johann Dick byl v polovině osmdesátých let už v důchodu, předtím sloužil jako podplukovník v německém Bundeswehru. Bydlel v Ambergu, měl ženu a tři děti. „Táta byl společenský, rád si s každým popovídal. Vždycky chtěl poznat zemi a její obyvatele,“ popsal Dickův syn Gerhard.

Bývalý voják ve volném čase nejraději vyrážel na dlouhé túry a po odchodu do penze se rozhodl, že obejde bavorské pohraniční hory. Jednotlivé trasy si s německou důkladností rozkreslil na mapky, pečlivě označil čísly a vložil do velké mosazné vázy. Přesný cíl procházky pak pokaždé vylosoval někdo z rodiny.

„Bylo to opravdu dramatické, protože otec si lístek vytáhl sám,“ vyprávěl syn Gerhard. 18. září 1986 se Dick vypravil na vycházku podél československo-bavorské hranice v oblasti, která leží kousek od Tachova. Zatímco starší muž kráčel do Treppensteinu, z druhé strany železné opony se blížili dva polští uprchlíci.

Devatenáctiletý Marek Majko a stejně starý Andrzej Gwizdoň přešli československo-polskou hranici 16. září 1986 u obce Świeradów v Krkonoších. Vlakem přijeli do Plané u Mariánských Lázní, odkud pokračovali pěšky k německým hranicím. Skrývali se v lese a po dvou dnech se dostali k signální stěně, kterou přelezli.

Marek s Andrzejem po zemi rozsypali pepř, aby zmátli psy. U prvního plotu mladíci zkratovali vodiče, pohraničníci si ale stržení drátů brzy všimli. „Kolem poledne byl vyhlášen na jednotce poplach,“ potvrdil tehdy dvacetiletý strážce Pavel Č. Společně s dalšími vojáky se měl rozmístit na hranici, a odříznout tak Polákům cestu.

Během akce pohraničníci potkali české dřevorubce, kteří tam díky zvláštnímu povolení mohli těžit dřevo. „Tady to bude hodně ostré. Schovejte se,“ doporučili dělníkům. Ti je zřejmě nechtěně poslali přímo za Johannem Dickem. Strážcům totiž vylíčili, že na hranici právě zahlédli muže v červené kšiltovce.

Vojáci pokračovali ve zběsilém pátrání po uprchlících. Markovi se podařilo dostat až do Německa, jenže Andrzeje hlídka dopadla. Protože pohraničníci nemohli vědět, kolik lidí se v okolních lesích ještě skrývá, zůstali v pohotovosti. A během zmatku strážci narazili na Johanna Dicka, který při túrách nosil červenou čepici.

Jeden z četařů, Stanislav J., turistu považoval za hledaného zběha a volal na něj, aby zastavil. Johann Dick ale začal utíkat směrem do německého vnitrozemí. V hustém lese a nepřehledném terénu se ozvaly dva varovné výstřely. Ty upoutaly pozornost dalších strážců, kteří postavu začali neprodleně pronásledovat.

Antonín N. se snažil prchajícímu Dickovi nadběhnout, šlápl ale do výmolu a upadl. Pavel Č. později přiznal, že na důchodce vystřelil dvacet nábojů. Pohraničníci po neznámém muži nakonec vypálili osmdesát čtyři střel. Johann Dick se při úprku chtěl schovat mezi nízkými smrčky. Bezúspěšně.

„Protože přes veškeré výstrahy osoba nezastavila, použil jsem já, stejně jako další, cílenou střelbu v dávce na osobu. Po této střelbě osoba padla na zem a naše skupinka se k ní už bez střelby rozběhla zjistit, co se stalo,“ uvedl během vyšetřování Pavel Č.

Vysloužilý podplukovník byl vážně zraněný, nemohl mluvit a jenom chroptěl. Pavel Č. Dickovi vytáhl košili a snažil se mu poskytnout první pomoc. V tu chvíli si ovšem vojáci všimli, že se nachází zhruba dvě stě metrů v Německu. Když to zjistili, rozhodli se, že muže odvlečou přes hranici do Československa.

Strážci Dicka naložili na koňský povoz, který jim půjčili dřevorubci. Za nimi šel jeden z pohraničníků, který nesl mužův batoh a košík s čerstvě nasbíranými houbami. Zhruba po půlhodině vojáci raněného přeložili do sanitky, která s ním zamířila do plzeňské nemocnice. Turista však během převozu zemřel.

Když se Johann Dick nevrátil domů, manželka Traute nejdříve zavolala třem dospělým dětem a druhý den ráno se v obavách vydala na policejní stanici. Nedaleko hranic se na parkovišti našlo mužovo zamčené auto, důchodce ale poblíž nebyl. „Dva dny jsme vůbec nic nevěděli,“ podotkl syn Gerhard.

Německý velvyslanec se nakonec v Praze dozvěděl, že Dicka zastřelili pohraniční strážci, když pátrali po polských utečencích. „Po události jsme byli všichni takoví zaražení. I já jsem z toho byl dost špatný, protože to byla první akce, ke které jsem se dostal, a nebylo mi lhostejné, že při ní byl těžce zraněn člověk,“ připustil Pavel Č.

Během kontrolní pitvy, kterou nařídil německý vrchní státní zástupce, odborníky ze sousedního státu čekal šok. Některé části těla, například žaludek nebo část páteře, totiž chyběly. Okamžitě se proto objevilo podezření, že českoslovenští představitelé chtěli zatajit, že průstřel žaludku byl hlavní příčinou smrti.

Starší muž měl u sebe západoněmecký pas. Pohraničníci proto po nějaké době už museli vědět, že nepostřelili polského uprchlíka, a mohli mu zavolat rychlou záchranku. To ale neudělali. Později se navíc ukázalo, že Dickovi někdo ukradl peníze. Událost přerostla v obří mezinárodní skandál a kancléř Helmut Kohl na zasedání kabinetu vyzval k jasné reakci.

Ministr zahraničí Hans-Friedrich Genscher využil svojí účasti na Valném shromáždění OSN v New Yorku a vyžádal si schůzku s československým protějškem Bohuslavem Chňoupkem, kterému při setkání odmítl podat ruku. Genscher požadoval, aby se na hranicích ihned přestaly používat střelné zbraně.

„Pevně ​​věříme, že žádný stát na světě nemá právo použít ozbrojenou sílu, aby zabránil lidem opustit zemi. Žádný stát nemá právo střílet do lidí, ať to jsou občané jeho vlastní nebo jiné země, a obzvlášť, pokud se to stane na cizím území,“ řekl tenkrát německý politik Joschka Fischer.

Napjaté vztahy mezi oběma stranami mělo začátkem října uklidnit setkání vyšetřovacích komisí u hraničního kamene v blízkosti obce Mähring. Československá delegace ovšem dlouho mlžila a německým kolegům předložila nepravdivou verzi toho, jak k neštěstí došlo.

Čechoslováci tvrdili, že při pronásledování polského mladíka Marka, kterému se podařilo utéct, pohraničníci stříleli ve vzdálenosti asi 100 metrů od státní hranice. Pak hlídka uslyšela sténání, a protože si vojáci údajně mysleli, že se jedná o hledaného utečence, vstoupili na německé území, aby mu poskytli první pomoc.

Němci už ale dobře věděli, že jim Čechoslováci nepokrytě lžou. Na místě činu proto českým zástupcům ukázali prázdné nábojnice a stopy kulek ve stromech. Zasažen byl i posed bavorských myslivců. Všechny důkazy byly precizně zdokumentovány. Na zemi se našly zbytky obvazu vyrobeného v Československu a ztracený zásobník do pistole.

Přestože událost pravděpodobně nikdo přímo neviděl, němečtí kriminalisté objevili svědka, který slyšel střelbu. „Kolem jedné jsem náhle uslyšel samopal, zřetelně sedm nebo osm dávek. Domníval jsem se, že se nepálí přímo na české hranici, ale více na bavorské straně,“ vypověděl místní sedlák. „Křik toho člověka mě šokoval,“ dodal.

„Může jít o provokaci, nábojnice tam mohly být položeny později,“ snažili se křivě nadhodit českoslovenští delegáti. Dickova manželka Traute si chtěla promluvit s vojákem, který jejího manžela viděl naposledy živého. To jí česká strana neumožnila, stejně jako německým vyšetřovatelům nevydala zbraně, z nichž se střílelo. Čechoslováci ale Němcům alespoň předali orgány, které po první pitvě chyběly.

Představitelé komunistického režimu vdově nakonec sami zdvojnásobili odškodné, které požadovala. Místo 50 000 německých marek jí dobrovolně vyplatili rovnou sto tisíc. A omluvit se nakonec musel i sám prezident Gustáv Husák. „Prvních pár let bylo pro mou matku velmi těžkých,“ svěřil se syn Bernhard.

V rodině se dodnes zachovalo blahopřání, které Johann Dick napsal svojí vnučce krátce před smrtí. Protože věděl, že na její páté narozeniny půjde na pěší výlet do Jižního Tyrolska, poslal ho předem. Když dopis přišel, podplukovník už nebyl mezi živými. Při pohřbu za jeho rakví kráčely čtyři stovky lidí včetně několika členů bavorské vlády.

Zdroje:

USTRCR.cz | Aktualne.cz | Pohranicnik.blogspot.com | Oberpfalzecho.de | iRozhlas.cz | iDNES.cz | iDNES.cz | Wikipedia