Článek
Jeff Edwards pochází z jižního Walesu, pracoval jako účetní a před šedesáti lety měl obrovské štěstí. Byl posledním žijícím člověkem, kterého záchranáři vytáhli z trosek základní školy v hornické vesnici Aberfan.
Koncem října 1966 smetla lavina bahnité hmoty budovu místní základky a osmnáct dalších domů. Poškozena byla i dívčí střední škola. Oblast zablokovala hromada břečky, která dosahovala výšky devíti metrů.
Jeffovi bylo osm let a ležel zraněný v temnotě dlouhé dvě hodiny. „Slyšel jsem lidi křičet, ale nedokázal jsem se pohnout, protože mi na břiše ležel stůl a také suť ze střechy školy. Na levém rameni mi spočívala hlava mrtvé spolužačky,“ popsal pamětník.
Nebohou dívenku viděl naposledy v roce 1966, přesto si její tvář dokáže vybavit do nejmenších detailů.
Chlapec přežil jen díky tomu, že se ocitl ve vzduchové kapsli. Ve třídě bylo čtyřiatřicet žáků a naživu zůstali čtyři, včetně Jeffa Edwardse. Pomohlo mu, že měl blonďaté vlasy, kterých si všiml hasič Roy Thomas.
„To si pamatovala i královna Alžběta II., protože když jsme se po čase potkali, řekla mi: ´Aha, ty jsi ten chlapec s bílými vlasy, kterého zachránili,´“ vzpomínal muž na dlouholeté přátelství, kterého ho pojilo s britskou panovnicí. Alžběta přijela do Aberfanu pozdě, až osm dní po katastrofě. Na velšskou obec ale nikdy nezapomněla a pravidelně se tam vracela.
Skládka důlního odpadu vyrostla vysoko nad vesnicí v místech, kde byl skrytý podzemní pramen. Odborníci i místní obyvatelé jen pár týdnů před neštěstím bili na poplach a podepsali petici, aby ochránili svoje děti.
Nikdo je ovšem neposlouchal.
Důlní společnost se totiž možným problémem vůbec nezabývala, a dokonce ani po tragických událostech nechtěla přiznat svoji chybu. V Aberfanu ten den zahynulo 144 lidí, z toho 116 školáků. Všem dětem bylo mezi sedmi a deseti lety. Obci se brzy začalo říkat „Město bez dětí“, ztratila se tam celá generace.
Chlapec přežil neštěstí, jeho život se navždy změnil
V pátek 21. října 1966 ve velšské vesnici Aberfan vydatně pršelo, malým školákům to však nevadilo. Zrovna před sebou měli podzimní prázdniny, které jim začínaly doslova za pár hodin.
Pro osmiletého Jeffa Edwardse to byl den jako mnoho jiných. Ráno si koupil svoje oblíbené sladkosti, růžové gumové „krevetky“, oplatkové bonbóny s šumivou náplní a šerbet. Bylo to naposledy, kdy prožíval šťastné a bezstarostné dětství. Přesně v 9.14 se jeho život navždycky změnil.
„V jednu chvíli jsem byl malý kluk, který se těšil na prázdniny a čekal na začátek vyučování, a v další jsem měl na rameni smrt a musel jsem velmi rychle dospět. Můj život se převrátil vzhůru nohama,“ odhalil osmašedesátiletý muž, který pracoval jako účetní i starosta.
První vyučovací hodinou měla být pro Jeffa a jeho spolužáky matematika. Jenže učitel nestihl ani zahájit výklad, když se ozval hlasitý rámus. „Myslel jsem si, že je to bouřka,“ vybavil si Jeff Edwards. Jeho spolužák, Gerald Kiwin, který rovněž přežil, zvuk považoval za tryskové letadlo.
V říjnu 1966 se na velšskou obec Aberfan zřítila masa uhelného odpadu a pohřbila základní školu i přilehlé budovy. Zemřelo 144 lidí, z toho 116 dětí.
Děti se podívaly z okna a všimly si bláta a hlíny, které se na ně řítily. Jenže už bylo pozdě. „Pamatuju si, že jsem otočila hlavu a uviděla tu černou masu. Pokusila jsem se vstát a utíkat ke dveřím. Pak došlo k výpadku proudu. Všichni zůstali přikovaní na svých židlích,“ vyprávěla Gaynor Madgwicková, další přeživší z Jeffovy třídy.
Gaynor musela hned ztratit vědomí, přesný okamžik, kdy ji břečka zasáhla, si totiž nedokáže vybavit. „Když jsem přišla k sobě, uvědomila jsem si, že mě to katapultovalo do zadní části učebny. Jen jsem tam ležela a nekřičela, byla jsem v šoku,“ poznamenala žena.
Uprostřed řevu a chaosu brzy pochopila, že někteří spolužáci mohutný náraz nepřežili. „Byl tam malý chlapec, který vypadal, jako kdyby spal. Neměl špinavý obličej, ale i jako dítě poznáte, že je někdo mrtvý,“ doplnila Gaynor, která při nehodě ztratila sedmiletého bratra Carla a desetiletou sestru Marylyn.
Všechno trvalo jen několik minut. Hučení přestalo a rozhostilo se nepřirozené ticho. Kromě dětí zemřelo i 28 dospělých, byli mezi nimi učitelé, rodiče nebo majitelé nedalekých budov. Aberfan se během chvíle proměnil v pohřebiště.
Policistka se málem zhroutila, učitel chtěl zachránit děti
Když si obyvatelé uvědomili, k čemu došlo, rychle zavolali pomoc. Zoufalí rodiče opustili svá zaměstnání a snažili se holýma rukama odklízet sesuv. Pomáhali i horníci z dolů. BBC chtěla vysílat přímý přenos, který se musel odložit o několik hodin, protože lidé v sutinách stále nacházeli další a další těla.
Jednou z prvních, kteří dorazili k zavalené základce, byla tehdy jednadvacetiletá policistka Yvonne Priceová. Žena se dodnes léčí s posttraumatickou stresovou poruchou. Do školy vlezla oknem, protože byla ze všech nejštíhlejší.
První den pomáhala vynášet dětské oběti, od následujícího rána pracovala v improvizované márnici. Jejím úkolem bylo identifikovat barvu očí u mrtvých školáků. „Celý den do mě lili brandy, abych to vydržela,“ připustila po pětačtyřiceti letech. Do té doby o traumatických zážitcích nedokázala s nikým mluvit.
Skládka vyrostla vysoko nad vesnicí v místech, kde byl skrytý podzemní pramen. Fotografie vznikla v srpnu 1966, tedy dva měsíce před katastrofou.
Priceová neviděla jediný dokumentární film o Aberfanu a do vesnice už nikdy nevkročila. Nemohla.
Při záchranných pracích ji nejvíce zasáhla scéna, kdy s ostatními vyprošťovala zesnulé žáčky. „Utvořili jsme lidský řetěz, do něhož se zapojil i jeden horník. Zadíval se na jedno z dětí a poslal nosítka dál. Potom se ke mně otočil a řekl: ´To bylo moje dítě.´ A pokračoval v práci. Statečnost těch lidí byla neuvěřitelná,“ podotkla policistka.
Několik zaměstnanců školy se během pár vteřin rozhodlo, že se pokusí zachránit svoje svěřence. Sedmačtyřicetiletý učitel David Beynon vzal do náruče pět dětí a opřel se s nimi o tabuli. Chtěl je ochránit před lavinou bahna, což se mu přes veškerou snahu nepovedlo.
„Můj otec musel slyšet zvuk sesuvu, který se blížil ke škole. Děti se vyděsily a možná k němu běžely,“ uvažoval učitelův syn Philip Beynon. „Automaticky je objal, ale všichni tam zemřeli,“ dodal.
Důlní odpad byl nebezpečný, korporace vůbec nereagovala
Podobně zareagovala Nansi Williamsová, která pracovala jako hospodářka ve školní jídelně. V den katastrofy vybírala od žáků peníze na obědy. Jakmile pochopila, že se blíží nezastavitelná masa zeminy, vody a kalu, zachovala se jako pravá hrdinka. Vyzvala pět dětí, které stály ve frontě, aby si ihned lehly na zem. Pak je překryla svým tělem.
Zatímco čtyřiačtyřicetiletá úřednice byla na místě mrtvá, všichni školáci přežili. Když záchranáři Nansi objevili, ještě držela v ruce librovou bankovku, kterou děti platily za obědy.
„Na druhém konci chodby se směrem od ředitelny začalo sypat sklo a Nansi, paní z jídelny, na nás skočila. Myslím, že nás padající zeď víceméně přimáčkla k sobě a ona ten náraz schytala naplno,“ uvedla Karen Thomasová, jedna ze zachráněných dívek.
Karen a její spolužáci zpočátku ani nechápali, že je hospodářka po smrti. „Křičeli jsme na ni a snažili jsme se ji tahat za vlasy, protože nic neříkala,“ vybavila si Thomasová. „Nevěděli jsme, co se děje. Slyšeli jsme jen naše hlasy a křik,“ svěřila se.
Děti, které zrovna platily za školní obědy, zachránila statečná hospodářka Nanci Williamsová. Když ji hasiči objevili, ještě v rukou držela librovou bankovku.
I když smrtící sesuv bezprostředně zavinil dlouhotrvající déšť, odborníci i místní na problematickou skládku upozorňovali opakovaně. Nad Aberfanem se nacházelo několik hlubinných dolů na černé uhlí, pracovali tam téměř všichni muži z obce. Hlušinu ukládali na haldy nad vesnicí.
Po nějaké době začínalo být mnoha lidem jasné, že odpadní materiál by mohl pro obyvatele představovat velkou hrozbu. Krátce před neštěstím rodiče sepsali petici, kterou předali ředitelce školy. Žena zemřela společně se svými žáky.
„Halda je tak nestabilní, že se obávám, že v zimě ani v období silného deště nevydrží na svém místě,“ naléhal expert na těžbu v jiné stížnosti už v roce 1963.
Jenže národní korporace „National Coal Board“, která důl provozovala, na protesty nikdy nereagovala. Místo toho se snažila zastrašit lidi, kteří si dovolili na rizikové uskladnění poukázat.
Královna Alžběta přijela pozdě, nedokázala skrýt smutek
Katastrofu vyšetřovala speciální komise, závěrečnou zprávu zveřejnila v srpnu 1967. Po deseti měsících vyšlo najevo, že za pohromu mohla právě korporace „National Coal Board“, nikdo ale nebyl odsouzen ani hnán k odpovědnosti. Předseda společnosti, lord Alfred Robens, popřel, že by společnost cokoli zanedbala.
Neštěstí ho vůbec nezajímalo. V době, kdy na místo dorazil ministerský předseda Spojeného království Harold Wilson a velšští politici, lord Robens odjel na Univerzitu v Surrey. Přednější pro něj bylo, aby tam převzal reprezentativní funkci univerzitního kancléře. Do vesnice dorazil po šestatřiceti hodinách.
Nebyl ovšem jediný, kdo přijel pozdě. Britská královna Alžběta II. se o tragédii dozvěděla okamžitě, do Aberfanu ale zavítala až po osmi dnech. Nejdříve do Walesu poslala svého manžela, prince Philipa. Ten se nenápadně procházel mezi starousedlíky, vyjadřoval jim soustrast a hovořil se záchranáři.
Vesnice začala organizovat první pohřby a Buckinghamský palác dál mlčel. Bulvární média jednání královny tvrdě odsoudila a pro pozůstalé a obyvatele postižené vesnice to bylo zklamání. Doufali, že Alžběta přijede a osobně je podpoří.
Vyšetřovací komise potvrdila, že za pohromu mohla korporace „National Coal Board“, která v obci těžila černé uhlí. Předseda společnosti, lord Alfred Robens, vinu nikdy nepřiznal.
Její návštěva byla nakonec jedním z nejdůležitějších momentů v aberfanské historii. Alžbětě II. bylo čtyřicet a byla matkou čtyř dětí. Dnešnímu králi Karlovi a jeho sestře Anně sice bylo už sedmnáct a šestnáct let, mladší synové Andrew a Edward ale oslavili teprve šesté a druhé narozeniny.
Alžběta nedokázala skrýt bolest, kterou cítila při pohledu na truchlící rodiny i dětské hroby. „Myslím, že když dorazila do vesnice, hluboce ji to zasáhlo. Byla to jedna z mála situací, kdy plakala na veřejnosti,“ uvedl sir William Heseltine, který tehdy pracoval v královské tiskové kanceláři.
„Návštěva Aberfanu ji natolik rozrušila, že se v jednu chvíli musela schovat v domě místních, aby se tam uklidnila,“ potvrdil poslední zachráněný „chlapec“ Jeff Edwards.
Toho dodnes pronásledují děsivé noční můry. Pocity zmaru a úzkosti mu pomohlo překonat blízké přátelství, které navázal s Alžbětou. Několikrát byl pozvaný do Buckinghamského paláce a v dubnu 2026 obdržel od krále Karla III. Řád britského impéria za pomoc, kterou poskytuje obětem dalších katastrof.
Poslední zachráněný „chlapec“ dnes pomáhá potřebným
Statečný muž podpořil oběti bombového útoku, který spáchali islamističtí teroristé v květnu 2017 v Manchesteru během koncertu americké zpěvačky Ariany Grande. Pomocnou ruku nabídl i lidem, kteří v témže roce přežili požár v bytovém domě Grenfell Tower v západním Londýně.
Podle výpovědí nejbližších spolupracovníků se královna zpočátku bála, že by její přítomnost v Aberfanu mohla narušit záchranné práce.
„Lidé se budou soustředit jen na mě,“ namítla údajně Alžběta. „Vždyť by kvůli tomu mohli přehlédnout nějaké ubohé dítě, které zůstalo pod troskami,“ myslela si panovnice.
„Stále jsme jí předkládali argumenty, aby jela, ale nic ji nedokázalo přesvědčit,“ řekl jeden z královniných poradců spisovateli Robertu Laceymu, který píše knihy o královské rodině a působí také jako historický konzultant televizního seriálu „Koruna“.
Britská královna Alžběta II. přijela na místo neštěstí až po osmi dnech. Nakonec si s obyvateli Aberfanu vytvořila silné pouto a pravidelně se tam vracela.
Jiné zdroje uvádějí, že Alžbětu II. od účasti odrazoval i její manžel, princ Philip. „Bylo by vhodnější počkat,“ nabádal ji.
Sama královna po letech přiznala, že rozhodnutí přijet na místo tragédie se zpožděním vnímala jako svoji největší chybu. Do velšské vesnice se později vrátila ještě třikrát. Otevřela novou školu, společenský sál a zasadila pamětní strom.
Přispěla na charitativní fond, její jedinou podmínkou bylo, aby se na veřejnost nedostala přesná výše částky, kterou darovala.
Během jedné z jejích návštěv silně pršelo a foukal vítr. Alžběta přesto trvala na tom, že musí odletět vrtulníkem, aby ji „viděli všichni školáci a nepřišli o zážitek“.
Při padesátém výročí v roce 2016 se vzpomínkové akce zúčastnit nemohla, zastoupil ji proto její syn, tehdejší princ Charles. Připomněl, že v roce 1966 jeho matka dostala od jedné z dívek květinu a dojemné obrázky s popiskem „Od aberfanských dětí, které zbyly“.
Zdroje:
ABC.net.au | Theguardian.com | BBC.com | BBC.com | BBC.com | BBC.com | News.bbc.co.uk | News.bbc.co.uk | Walesonline.co.uk | Walesonline.co.uk | Walesonline.co.uk | Aberfan.walesonline.co.uk | Smithsonianmag.com | Blacklanderz.com | Thesun.co.uk | Mirror.co.uk | Mirror.co.uk | Shropshirestar.com | Allthatsinteresting.com | Historyextra.com | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Wikipedia.org | Koruna, televizní seriál, 3. série, díl č. 3, Netflix, 2019
