Článek
Co by byla komedie Pošetilost mocných bez nezbedné Dony Juany, svádějící ohromeného Yvese Montanda. Její striptýz patří k nejpamátnějším ve francouzské kinematografii. Vedle Funėse a Montanda to byla právě ona, kdo si ukradl film pro sebe.
Mrzelo ji, že si pamatuje své dětství
Alice byla Arménka, plně ale naturalizovaná ve Francii. Narodila se jako Alice Sapric dne 29. července 1916 v Ortakoy u Istanbulu, kde strávila své dětství. Její otec byl v Istanbulu ředitelem francouzského lycea. Bohužel také hazardním hráčem, což rodině způsobovalo velké dluhy a zažila mnoho bídy. Alice proto na dětství nevzpomínala ráda a nejraději by jej vymazala ze svého života. Řekla doslova toto: „Nemám ráda dítě, kterým jsem kdysi byla. Mé dětství nemá nic společného se ženou, kterou jsem se stala. Nesouhlasím s tím, že si to pamatuji.“
Alice v roce 1944
V roce 1929 odešla rodina do Belgie, do Bruselu, kde otec získal místo ředitele pojišťovny. V šestnácti letech se Alice odstěhovala do Paříže, hlavního města všech nadějí. Přivydělávala si jako modelka, což při její nepříliš atraktivní vizáži sice udivuje, pravdou ale je, že stála modelem výtvarníkům, především sochaři Charlesi Despiauovi. Na její tváři tak patrně pramálo záleželo. Výdělek jí umožňoval navštěvovat slavné herecké kurzy Reného Simona, následně začala studovat herectví na konzervatoři. Alice si byla velmi dobře vědoma nedostatků svého fyzického vzhledu, ale byla pevně rozhodnuta z ošklivosti vytěžit maximum. Věděla, že nikdy nebude hrát naivky a mladé milovnice, jimiž začínala většina hereček, rozhodně jí to ale nevadilo. Jejím divadelním debutem se tak stala Hamletova matka, královna Gertruda, navzdory skutečnosti, že jí v té době bylo pouhých dvacet tři let.
Milého jí popravili
Během války se stýkala s krajně pravicovým spisovatelem Robertem Brasillachem. Jednoho dne se ale seznámila s právníkem, novinářem a scénáristou Guillaumem Hanoteauem, v té době příslušníkem odboje. Tento muž ji varoval, že Brasillach „nemá od odboje co očekávat, kromě smrti, jakmile dojde k osvobození.“ Jak řekl, tak se také stalo. Roberta v únoru roku 1945 zastřelili za kolaboraci. V té době byl ale již jejím novým přítelem právě Hanoteau, za kterého se provdala v roce 1950 a setrvala s ním až do rozvodu v roce 1971. Byl to on, díky němuž Alice již v roce jejich sňatku debutovala ve filmu. Během následujících desetiletí na své konto připsala více než padesát filmových a kolem třiceti televizních rolí. Režiséři ji však obsazovali především do malých vedlejších úloh nepříjemných a často navíc i podivínských žen. Více prostoru jí zprvu dávala televize.
Herečka na konci války
Zlom přišel až s nástupem sedmdesátých let, kdy Alici bylo již více než padesát let. Popularitu získala díky účasti na dvou filmech, v nichž byl Louis de Funės hlavní hvězdou. Zatímco komedie Na stromě, kde ztvárnila Funėsovu manželku Lucienne Roubier, velký úspěch nezaznamenala, veselohra Pošetilost mocných byla obrovským triumfem. Roli dvorní dámy Dony Juany Alici nabídl její spolužák z konzervatoře, režisér Gérard Oury. Její svlékací scéna patří k nejkomičtějším v historii francouzského filmu. Ve skutečnosti v tuto chvíli byla ale zastoupena dublérkou, profesionální striptérkou Sophií Palladium.
Komedie Pošetilost mocných se natáčela mimo jiné v Alhambře
Točila hloupé komedie
Natáčení Alici nepřineslo jen slávu, ale také počátek vzájemné animozity se slavným Louisem. Jaké byly příčiny ochlazení vztahu, není příliš jasné. Oba protagonisté se ve svých vyjádřeních rozcházeli. Sama herečka pak podávala rozporuplné informace. V dalších filmech po boku hvězdného Funėse se každopádně již neobjevila. Pokračovala sice v komediích, neměla ale šťastnou ruku a objevila se v tom nejhorším, co bylo v tomto žánru v těch časech natočeno. Pekelnou spirálu účasti na hloupých komediích završila rolí Evy Braunové ve filmu Bláznivý Führer. Ta je považována za vůbec nejhanebnější v její filmografii. Pak již na ni čekaly jen menší role stárnoucích žen a matek. Image si trochu napravila až na samém konci své kariéry. Na velkém plátně ztvárnila v roce 1979 tetu Elizabeth Brontë ve filmu Sestry Brontëovy. V televizním filmu z roku 1986 Případ Marie Besnardové se vtělila do titulní role nejslavnější travičky Francie. Její poslední rolí se stala Kateřina Medicejská ve stejnojmenném filmu z roku 1989. Zároveň až do osmdesátých let zůstávala Alice Sapritch uznávanou divadelní osobností.
Na konci svého života trpěla četnými zdravotními problémy, především ji trápily dýchací cesty. Zemřela v Paříži dne 24. března 1990 ve věku sedmdesáti tří let na rakovinu. Byla zpopelněna na hřbitově Pėre-Lachaise a její popel rozptýlen v řece.
Zdroje:
