Článek
Osud tohoto pohádkového anděla bohužel pohádkový nebyl. Už jeho start do života nepatřil k idylickým. Narodil se 25. srpna 1929 do sociálně slabé pražské rodiny. Otec byl invalida, matka pouliční prodavačka květin.
Studovat herectví nemohl
Divadlo Antonínovi učarovalo již v dětství. Hrával s branickými ochotníky, kde si jeho přirozeného talentu a skvělého přednesu povšiml rozhlasový režisér Jiří Vasmut. Nabídl mu, aby vystupoval v jeho rozhlasových hrách. Pro Antonína to neznamenalo jen další hereckou příležitost, ale také možnost přivýdělku. Neblahá rodinná situace mu bohužel neumožnila prohloubit si své umění na herecké škole. Vyučil se malířem pokojů a lakýrníkem. Měl tak zajištěnou obživu, kdyby jako herec neuspěl.
Po válce se mu ale začínalo dařit, neboť svým hlasem v rozhlasových hrách zaujal i divadelní tvůrce. V roce 1947 nastoupil jako elév do činoherního souboru Národního divadla a zároveň začal studovat dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Toho však musel v podstatě okamžitě zanechat, protože se ukázalo, že rodina se bez jeho finančního přispění neobejde. Objevili jej ale naštěstí filmaři a již v roce 1947 debutoval před kamerou coby starostův syn Míša ve filmu Čapkovy povídky, který natočil podle knižní předlohy Karla Čapka režisér Martin Frič.
Popravený tovaryš i četník s tubou
Osvědčil se a dostal skvělou nabídku. Z první scény přešel do Divadla státního filmu, které vzniklo v roce 1948 podle vzoru moskevského Těatra kinoakťora. Členové souboru měli být k dispozici Československému státnímu filmu, jehož rostoucí produkce vyžadovala stále víc herců, přičemž uvolňování z divadel pro natáčení působilo oboustranné komplikace. Protože nebylo možné předpokládat, že by všichni herci filmového studia byli plně vytíženi prací pro film, divadlo jim mělo poskytnout další umělecké úkoly a existenční jistotu. Na mladičkého Antonína tak již v roce 1948 čekala první hlavní role. Režisér Josef Mach ho obsadil v dobrodružném filmu pro mládež Na dobré stopě jako junáckého vodáka Edu.
Pak již přicházela jedna role za druhou. Šůra si mimo jiné zahrál učedníka Pepíka Hoška ve válečném dramatu Otakara Vávry Němá barikáda, automechanika Jirku v populární veselohře Rodinné trampoty oficiála Tříšky či popraveného kamenického tovaryše Jana v dramatu Jan Hus. Známý je ale i z role četníka Rampy, který hrou na tubu rozčiluje svého nadřízeného v podání Jaroslava Marvana v komedii Poslušně hlásím.
Boží posel Theofil byl jeho nejlepší rolí
Vzhledem k politické situaci hrával také všelijaké dělníky, traktoristy či vojáky. Byť filmových postav ztvárnil více než padesát, těch výrazných nakonec zase tolik nebylo. Jeho patrně nejznámější úlohou se stal v úvodu již zmiňovaný andílek z pohádky Hrátky s čertem. Příběh vypravuje o vysloužilém vojákovi Martinu Kabátovi, jenž se nebojí loupežníků ani čertů. Když zjistí, že princezna Dišperanda a její služebná Káča upsaly ďáblu svoji duši, aby za to dostaly výměnou ženichy, vydá se do pekla, aby ony úmluvy získal a obě dívky zachránil. Natáčení nebylo jednoduché. Snímek se odehrával v ladovských kulisách. Ty, jak bylo v té době zvykem, dostaly konečnou podobu díky anilinovým barvám, ze kterých se ovšem během natáčení pomalu uvolňoval jed. „Kdo měl oděrky nebo nějaké ranky po těle, kdo se třeba jen malinko škrábl, okamžitě onemocněl a musel vyhledat lékařskou pomoc,“ vzpomínala před časem herečka Alena Vránová, která v pohádce ztvárnila princeznu Dišperandu.
Byť se Antonín Šůra zaměřoval především na spolupráci s rozhlasem a filmem, již na počátku padesátých let Divadlo státního filmu opustil. Jednu sezónu strávil na jevišti Hudebního divadla Karlín. Velmi rychle a úspěšně se tehdy přehrál do komické polohy a začal vystupovat v Pražské estrádě. Různá kabaretní a estrádní čísla předváděl i na jiných scénách a při zájezdových představeních po republice. Publikum bavil i jako iluzionistický klaun.
Protihráčem robota Emila
V roce 1959 se stal členem Divadla Rokoko, jehož ředitelem byl legendární Darek Vostřel. Styl této víceméně kabaretní scény Šůrovi skvěle sedl. Diváci jeho humor milovali a oblíbený byl i mezi kolegy. Jeho hereckého umění hojně využívala také televize. Na tomto poli jej nejvíce proslavil seriál Robot Emil, který se natáčel v rozmezí let 1960 až 1964. Jednalo se o jeden z prvních dětských televizních seriálů Československé televize. Hlavní humorně pojatou postavou byl roztomilý robot Emílek, kterého ztvárnil Jiří Šašek v legračně pojaté masce. Jeho tvůrce a protihráče mechanika Karla hrál právě Antonín Šůra. Seriál byl sice velmi naivní, a i mírně poplatný době svého vzniku, ale ve své době byl dětmi i mnohými dospělými nesmírně oblíbený.
Ve filmu se Antonín Šůra i v šesté dekádě uplatňoval především ve vedlejších rolích. Úplně naposledy se na stříbrném plátně objevil v roce 1967 ve filmu Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, v němž na něj připadla úloha reportéra a francouzského policisty.
Nešťastné pozvání do Ameriky
Již v roce 1965 přesídlil pod křídla Laterny magiky, která se o dva roky později zúčastnila Světové výstavy EXPO v kanadském Montrealu. Československo v té době konečně prožívalo éru uvolnění, umělci mohli mnohem častěji vyjíždět do zahraničí a pozornosti neunikl ani Šůra. Jedna americká umělecká agentura mu nabídla angažmá v zábavních podnicích Las Vegas a Antonín jej nadšeně přijal. Do Spojených států se vydal i se svým hereckým kolegou.
Kolo vrtkavé Štěstěny se ale právě v tu chvíli obrátilo. Antonínovy výstupy nebyly úspěšné a spolupráce s ním byla záhy ukončena. To by možná samo o sobě nebylo takové neštěstí, kdyby herec mezitím nepodlehl hazardním hrám. Přišel o veškeré úspory a neměl na cestu zpět. Jeho americká mise tak skončila nechtěnou emigrací. Aby měl z čeho žít, musel se vrátit ke své původní profesi a najít si práci v partě malířů pokojů. Pak se ještě pokusil vrátit na jeviště jako Toni Shura, právě to se mu ale nakonec stalo osudným. Jeho život předčasně ukončila autonehoda na kanadské dálnici, k níž došlo 30. listopadu, pravděpodobně v roce 1968. Některé prameny ale uvádějí, že až o rok později. Někdejšímu andělu Theofilovi bylo tehdy pouhých třicet devět nebo snad čtyřicet let.
Zdroje:
