Článek
Muž s charakteristickým, hlubokým hlasem, klidným vystupováním a tváří, v níž se zračila přirozená autorita i životní moudrost, se narodil 23. října 1912 v Praze jako nejmladší z pěti dětí pivovarského sklepníka v Nuslích.
S herectvím dlouho váhal
Start do života neměl jednoduchý. Přišel na svět jako pohrobek. Otec zemřel pouhý den předtím. Vyučil se nejprve kovorytcem. S tím se však nespokojil a absolvoval tři ročníky večerních kurzů obchodní akademie. Divadlo jej zlákalo již coby šestnáctiletého chlapce. Hrával pravidelně s ochotníky. Dokonce si vyzkoušel i režii. Krok k profesionálnímu herectví se však dlouho zdráhal učinit. Obával se, že divadlo ho neuživí. Raději si našel jisté místo účetního.
Nakonec se však lehkým múzám přece jenom neubránil. V roce 1940 sběhl ke kočovné společnosti Divadla Práce Františka Grabingera. Po třech letech ještě jednou naposledy zaváhal a našel si jinou práci. Ihned po osvobození se ale pustil do budování nového divadelnictví a stál u zrodu Městského divadla v Mostě a Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze. V roce 1954 se stal členem souboru Divadla na Vinohradech. Od roku 1958 do ledna 1965 byl uměleckým ředitelem Národního divadla. Poté se vrátil na Vinohrady. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl pro změnu uměleckým šéfem činohry Národního divadla. První česká scéna se stala jeho poslední štací. Do důchodu odsud odešel v roce 1983.
Začínal v agitce, zářil v komediích
V roce 1950 se mezi jeho profesní zkušenosti zařadilo filmové herectví. V dramatu Vítězná křídla ztvárnil roli inženýra Kouby. Snímek byl jednou z tehdy velmi častých dobových agitek. Jeho děj byl zasazen mezi dělníky v továrně na výrobu letadel. Filmaři se na Bedřicha Prokoše od té chvíle obraceli pravidelně. Zpočátku mu nabízeli vážnější role. Za zmínku stojí poslanec Haken v Anně Proletářce, oficiál Havelka z Vyššího principu nebo hauptman Flibor ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk. Teprve postupem času nechali režiséři vyniknout Prokošovu komediálnímu talentu. Diváci ho tak mohli spatřit v roli předsedy vodnického kongresu v komedii Jak utopit Dr. Mráčka aneb konec vodníků v Čechách či jako pana profesora z dalšího komediálního filmu Což takhle dát si špenát. V obou případech se ocitl pod režisérskou taktovkou Václava Vorlíčka. Hercovy nejznámější role se však pojí především s filmy Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Bedřich Prokoš byl velkým fanouškem obou pánů a kdykoliv měl čas, rád se chodil dívat na představení Divadla Járy Cimrmana. Tvůrčí tandem ho pro změnu čas od času obsazoval do svých komedií a Prokoš v nich nikdy nezklamal.
V kulovém blesku si zahrál ženicha v seniorském věku Fliegra, v Trháku filmového dramaturga a ve filmu Vrchní, prchni se stal právníkem, který řeší, kde bude jeho vnuk, pochopitelně až se narodí, slavit promoci. Naběhne ale falešnému číšníkovi v podobě Josefa Abrháma a o restauraci nakonec již nechce v životě slyšet. Jeho filmový syn Miroslav Vladyka na něj vzpomíná jako na sympatického člověka. „Ale soudím jen z jediného setkání právě při scéně ve Vrchní, prchni!, kde nás ošidil falešný číšník,“ řekl před časem novinářům.
Kde mohl, pomohl
Bedřich Prokoš byl kovaný komunista a stranický funkcionář. Nikdy tohoto svého postavení ale nezneužíval, ať již se jednalo o zisk role, či vztah k okolí. Naopak je známo, že se snažil pomoci, kde jen mohl. Proslýchá se, že za Smoljaka se Svěrákem čas od času řešil průšvihy s režimem. Jen v dobrém na něj vzpomíná například režisér Jiří Adamec, který ho obsadil do seriálu Rodáci. Na jeho adresu před časem řekl: „Mám na něj ty nejlepší vzpomínky. Úžasný herec a člověk. Měl jsem ho rád. Dokonce jsem si od něj koupil auto.“
Před filmovou kameru se Bedřich Prokoš naposledy postavil v roce 1981 v historickém dramatu Každému jeho nebe, před tu televizní pak ještě o deset let později. V seriálu Dobrodružství kriminalistiky ztvárnil doktora Schumana. Vedle divadla, filmu a televize se skvěle uplatňoval také v rozhlase a dabingu. Tři roky rovněž vyučoval herectví na DAMU.
V soukromí se mu také dařilo. V roce 1939 pojal za ženu Zdenku a měl s ní dvě dcery. Manželka mu byla po celý život velkou oporou. Dcera Václava je spisovatelkou a u filmu působí jako překladatelka a autorka dialogů. K vydání připravila otcův vzpomínkový sborník „…a všichni jsme jen herci“.
Bedřich Prokoš zemřel dne 2. dubna 1997 v Praze ve věku nedožitých osmdesáti pěti let. Patřil k poctivé herecké generaci, pro kterou byla práce posláním. Měl štěstí na desítky skvělých příležitostí a přestože málokdy stál v záři hlavních reflektorů, bez jeho osobitého charisma by český film druhé poloviny 20. století nebyl úplný.
Zdroje:
