Článek
Blanka přišla na svět 12. října 1948 v Praze a její rodné jméno znělo Machová. Nebyla to náhoda, jejím otcem skutečně byl režisér Jaroslav Mach, podepsaný pod takovými tituly jako byla pohádka O medvědu Ondřejovi nebo krimikomedie Nahá pastýřka a Rakev ve snu viděti s barrandovským produkčním Bohumilem Šmídou v roli podvodníčka Felixe Pacínka. Režisérem byl i Blančin strýc Josef Mach.
Do divadla nenastoupila
Není divu, že se Blanka již od dětství otrkávala před kamerou svého otce a po maturitě zamířila na DAMU. Ještě jako studentka se objevila ve své první dospělé roli. V komedii Zlatá svatba s Jiřinou Šejbalovou a Bohušem Záhorským v hlavních rolích si zahrála Jiřininu dceru Olgu Hanouskovou. Film nerežíroval nikdo jiný než její otec Jaroslav. Bohužel jej již nestačil dokončit, jelikož 11. ledna 1972 nečekaně zemřel ve věku pouhých jednapadesáti let. Snímek po jeho smrti dodělali pomocní režiséři Václav Gajer a Zeno Dostál.
V roce 1973 Blanka dokončila hereckou akademii. V té době již byla vdanou paní a nosila jméno Lormanová. Její manžel Jan pracoval jako divadelní a rozhlasový režisér. Blanka po studiích nezamířila do divadelního angažmá, ale pracovala ve filmu a televizi a občas také v dabingu a rozhlase. V osmé dekádě se objevila v několika významných dílech československé kinematografie. Ve filmu Slavnosti sněženek ztvárnila dceru manželů Francových, které ztvárňovali Rudolf Hrušínský a Blažena Holišová. Komedie vznikla pod režijní taktovkou Jiřího Menzela, který si na Blanku vzpomněl i o dva roky později a svěřil jí úlohu zdravotní sestry Půlpánové ve filmu Vesničko má středisková. Opět se tak sešla s Rudolfem Hrušínským, tentokráte ovšem v ordinaci. Zdravotní sestru hrála následně i ve filmech Operace mé dcery a Kam, pánové, kam jdete? Objevila se ale také ve filmu Smrt krásných srnců v roli hospodyně Růženky a v komedii Sedm hladových coby pacientka Baculka. Kromě filmových rolí spolupracovala i na několika televizních počinech. Diváci si ji mohou pamatovat z Bakalářů či seriálů Vlak dětství a naděje a Arabela se vrací. Její největší televizní role na ni čekala až v roce 1999, kdy ztvárnila paní Zalužákovou v seriálu Hotel Herbich. Tou dobou se ale nevěnovala již jen umění. V roce 1990 do jejího života vstoupila charita. Blanka se společně s manželem Janem rozhodla změnit způsob, jakým se česká společnost dívá na stáří.
Snažili se o důstojné stáří
Jan Lorman poznal krutou realitu někdejších domovů důchodců během natáčení rozhlasové reportáže. Byl to zážitek, který nedokázal vymazat z paměti. „Zcela zásadní impuls představovala reportáž pro tehdejší časopis Svět v obrazech, která mě zavedla do dnes již neexistujícího domova důchodců u Karlova mostu. Lidé, kteří tam žili, byli zbaveni veškeré důstojnosti, stali se z nich provozní jednotky v kasárenském režimu – podle přesného harmonogramu, kdy se jí, spí a vyměšuje. Přitom mnozí z nich byli životaschopní a mohli chodit, ale v tom prostředí se jen kývali dopředu a dozadu…“, vzpomínal později v jednom z rozhovorů. Ten obraz mu ještě umocnil kontrast se světem venku. Když domov opustil, spatřil na Karlově mostě skupiny stejně starých Italů, Rakušanů a Němců. Smáli se, fotografovali a užívali si Prahy i samotného života. Tehdy pochopil, že stáří nemusí znamenat konec, ale novou kapitolu. Rozhodl se, že se sám bude snažit o změnu a nabízet starším lidem možnost zůstat aktivní, svobodní a v kontaktu se světem.
Společně s Blankou začali vlastními silami pořádat kurzy, klubové večery a poradenství pro seniory. Doba po listopadu 1989 tomu přála. Velkou inspirací a hnacím motorem se pro Lormanovy stalo setkání s Abbém Pierrem, francouzským knězem a zakladatelem charitativních organizací. Vyprávěl jim, jak po válce pomáhal lidem na okraji společnosti znovu najít smysl života. Nečinil tak prostřednictvím almužny, ale dal jim možnost pracovat, žít a rozhodovat se sami za sebe. Jeho krédo „Nepřestat se sám o sebe starat bez ohledu na okolnosti“ se stal základním principem, na němž manželé postavili občanské sdružení ŽIVOT 90, oficiálně založené 24. října 1990. Jeho cílem bylo, a stále je, umožnit lidem žít důstojně, podle sebe a tam, kde je jim dobře. Z malého spolku dvou nadšenců vyrostla organizace, která každým rokem pomáhá tisícům lidí.
Lormanovi nezůstali jen u toho. V roce 2004 v rámci tohoto sdružení založili Divadlo U Valšů, kde pak Blanka působila i jako herečka. Její životní pouť se bohužel uzavřela stejně nečekaně, jako tomu bylo v případě jejího otce. Zemřela v Praze 11. června 2017 ve věku nevysokých šedesáti osmi let.
Zdroje:
