Článek
„Jak se něco semele, tak v tom lítá Pacínek,“ kdo by si nepamatoval obstaravatele pohřbů Felixe Pacínka z krimikomedie Nahá pastýřka. Tento roztomilý a zdvořilý podvodníček se zapsal hluboko do diváckých srdcí. Ztvárnil jej Bohumil Šmída, který měl herectví jen jako vedlejší koníček.
Sportující gymnazista
Šmída přišel na tento svět dne 16. ledna 1914 v Nuslích do rodiny obchodníka. Jeho matka Emilie, rozená Neureiterová, byla rodačkou z Pelhřimova, kde její otec prodával o sobotních trzích prasata a matka mléko a třešně. Emilie hrávala ochotnické divadlo, které však daleko více zbožňovala její předčasně zemřelá sestra Marie. Bohumilův otec, rovněž Bohumil, pocházel z Týniště nad Orlicí a vyučil se v Chocni, Vysokém Mýtě a Praze. V Nuslích provozoval malý obchod s látkami. V tomto tehdy ještě samostatném městě Bohumil vyrůstal spolu se svým o rok a půl starším bratrem Františkem. Oba navštěvovali reálné gymnázium ve Slovenské ulici na Vinohradech.
Bohumil rád sportoval, hrál fotbal, hokej a tenis. Nebyl ale příliš zdráv, trápili jej průdušky. Na doporučení rodinného lékaře se vydal k moři. O prázdninách roku 1931 pobýval v lázeňském městečku Berck Plage, na pobřeží Lamanšského průlivu ve Francii. Prožil tu svoji první lásku. Sedmnáctiletá Pařížanka Simona si s ním krátce ještě psala, následující rok ale zemřela na tyfus.
To již Bohumil studoval poslední ročník gymnázia. A právě v té době začal doučovat syna filmového producenta Julia Schmidta, jenž se podílel na přípravě Vančurova filmu Před maturitou. Herce pro role studentů si režisér vybíral v gymnáziu ve Slovenské ulici a volba padla i na Šmídu. Ten se domníval, že za jeho výběrem stál Schmidt. Ať již to bylo jakkoliv, patřil mezi ty, o nichž se uvažovalo jako o hlavním hrdinovi. Konečná volba ale padla na Antonína Novotného. Šmída se stal jedním z jeho filmových spolužáků. Natáčelo se o prázdninách roku 1932 u Máchova jezera. Bohumila natáčení zaujalo, měl možnost seznámit se jak s tvůrci, kteří se podíleli na realizaci filmu, tak s ostatními herci, především s Františkem Smolíkem a Jindřichem Plachtou. Setkal se tu i hudebníkem Emilem Františkem Burianem. Později toto setkání označil za klíčové pro svůj budoucí život.
Vojákem za mobilizace
Prázdniny nicméně skončily a Bohumil Šmída začal studovat práva na pražské Univerzitě Karlově. Ve filmu se v průběhu třicátých let objevil již jen v epizodních rolích. Na univerzitě zdárně složil první státnici a připravoval se na rigorózní zkoušku. Studia však zanedbal a měl strach z neúspěchu. Rozhodl se proto školu na čas přerušit a nastoupit na základní vojenskou službu. V říjnu roku 1936 byl odvelen do Trenčína do školy pro záložní důstojníky. Aby nežil jen vojenským drilem, přihlásil s tu do hokejového klubu. Netrvalo dlouho a ozvaly se opět jeho nemocné průdušky. Vojáci jej preventivně poslali na léčení do Ružomberoku. Zakrátko se vrátil zpět do Trenčína. V létě roku 1937 složil poddůstojnické zkoušky a byl povýšen na četaře. Následně byl převelen do Bratislavy k 39. pěšímu pluku. Ani tady nezahálel a začal docházet na tréninky hokejového týmu VŠ Bratislava. Tým se v době jeho působení dostal do první ligy. Šmída hned během druhého prvoligového zápasu s Českými Budějovicemi vstřelil svoji první branku. Byla ale zároveň i jeho brankou poslední, žádného dalšího hokejového utkání se již nezúčastnil.
Dějinné události začaly nabírat na intenzitě. Dne 23. září byla vyhlášena všeobecná mobilizace a o několik dní později byla podepsána Mnichovská dohoda. Šmída byl vybrán svým nadřízeným důstojníkem, aby na bratislavském letišti převzal tašku s návrhy na úpravu hranice s Maďarskem a dokumenty dopravil do Komárna. Cestou mu šlo doslova o život. Maďarští vojáci jeho vůz ostřelovali těžkým kulometem. Do Komárna naštěstí dojel nakonec bez úhony a druhý den již v polovině mostu přes Dunaj předal svému maďarskému protějšku dokumenty, aniž by došlo k dalšímu incidentu.
Osudové setkání v Kokoříně
Vojenská služba mu měla v té době končit, vzhledem k situaci se tak ale nestalo. Plnil řadu dalších úkolů a měl možnost osobně poznat i Jozefa Tisa. Domů do Prahy se vrátil až na konci roku 1938. Ihned se začal učit na zbývající zkoušky. Na jaře následujícího roku se jeho otec dostal do ekonomických potíží, neboť nedokázal konkurovat velkoobchodu. V březnu navíc vznikl protektorát. Bohumil si vzhledem k ekonomické situaci o prázdninách v létě 1939 přivydělával hodinami tenisu, které dával hostům Zámeckého hotelu v Kokoříně. Poznal při té příležitosti dceru majitele hradu, pocházející ze šlechtické rodiny Špačků ze Strasburgu. Hana Hendrychová byla již vdaná paní a měla dceru Jarmilu. To ani jednomu z nich nebránilo v tom, aby se nezačali stýkat.
Zamiloval se na Kokoříně
Na podzim se Šmída chystal dokončit práva. Němci ale v listopadu uzavřeli vysoké školy a Bohumilova cesta za vzděláním tím skončila těsně před cílem. Díky zkušenostem s filmováním, které jej velmi zaujalo, se rozhodl, že štěstí najde ve filmovém průmyslu. Díky známosti s panem Richterem, kterého znal z Kokořína, získal práci fakturisty u pobočky americké distribuční společnosti Radiofilm. Když v roce 1940 Němci zakázali distribuci amerických filmů a Radiofilm ukončil činnost, Bohumil odešel ke společnosti Slaviafilm, kde pracoval jako pokladník. Postupně se dostal i k asistenci při samotné výrobě filmů. V roce 1941 se jeho milá Hana konečně rozvedla a on si ji mohl vzít za ženu. Společně pak bydleli v jejím bytě ve Střešovicích.
První produkcí byl první barevný film
V polovině roku 1942 výroba českých filmů společností Slaviafilm byla zastavena. Bohumila převedli do barrandovských ateliérů, které v tu dobu spadaly do skupiny Prag-Film AG. Stal se tu pokladníkem a posléze i hospodářským pracovníkem jednotlivých výrobních štábů. Po válce byla československá kinematografie znárodněna. Výrobou hraných filmů byl pověřen Vladimír Kabelík, který Bohumila Šmídu pověřil likvidací německých společností Bavaria, Terra a Wienfilm. Souběžně s tím pracoval ve filmové výrobně Karla Feixe a coby hospodářský vedoucí se podílel na přípravě několika filmů. Feix si povšiml Bohumilova nebývalého talentu a pověřil jej, aby se stal vedoucím produkce pro nový chystaný film režiséra Vladimíra Borského. Šmída tak bez jakékoliv předchozí zkušenosti produkoval první československý barevný film Jan Roháč z Dubé. Osvědčil se a produkce se od té chvíle stala jeho osudem.
Jeho osudem byly filmové ateliéry
Až do roku 1947 realizovaly výrobu filmů jednotlivé výrobní týmy, které řídili produkční. V druhé polovině tohoto roku se do čela jednotlivých výrobních skupin postavili umělečtí vedoucí. Bohumil se dostal do týmu v jehož čele stál Otakar Vávra a pracoval kupříkladu na filmu Krakatit. Během další reorganizace vznikla výrobní skupina sdružující spisovatele, v jejímž čele stáli Václav Řezáč a Miloslav Fábera. Bohumil Šmída se stal produkčním vedoucím této skupiny a z této spolupráce vzešel mim jiné Radokův film Daleká cesta.
Stal se vysokoškolským pedagogem
Po únoru 1948 byly výrobní skupiny rozpuštěny, Šmída se stal hospodářským vedoucím výroby a rovněž vedoucím Divadla Filmového studia, jehož ansámbl měli tvořit herci, kteří by snadno mohli být uvolňováni pro potřeby filmařů. Velký zájem o tuto práci ale nebyl, přesto se členy stali takoví velikáni jako Rudolf Hrušínský nebo Jana Dítětová. Bohumil Šmída pracoval do roztrhání těla a netrvalo dlouho a vybralo si to svoji daň. Na jaře roku 1949 prodělal zápal plic a jakmile se zotavil na obě své funkce rezignoval. Vrátil se na pozici vedoucího výroby a po nějakém čase přešel na ředitelství Československého státního filmu, kde se stal výrobním referentem.
Na počátku padesátých let přijal nabídku, aby na katedře produkce nově vzniklé Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění začal přednášet o filmové produkci. Stal se tak vysokoškolským pedagogem. V květnu roku 1952 odešel do barrandovských filmových ateliérů na pozici zástupce vedoucího výrobního odboru u Otakara Vávry. Na počátku roku 1953 se stal tajemníkem kolektivního vedení, jež stálo v čele filmového studia. Ve funkci setrval několik měsíců a stal se ředitelem Studia populárně vědeckých a naučných filmů. V rozmezí let 1954 až 1955 byl i ředitelem celého filmového studia Barrandov. Jako produkční se během svého života podílel na dvou stovkách filmů, ne všechny se povedly, ale řada z nich se zapsala do zlatého fondu naší kinematografie, patřily k nim i snímky nové vlny ze šedesátých let, kupříkladu Všichni dobří rodáci, Perličky na dně, Sedmikrásky či Ostře sledované vlaky.
Nepřekonatelný Pacínek
Již v padesátých letech o Bohumila Šmídu opětovně projevili zájem filmaři i jako o herce. Zprvu nabídkám odolával, kývl až na nabídku Václava Kršky a objevil se coby otec Čihák v jeho dramatu Cesta zpátky. Od té chvíle již šel z role do role. Byly to úlohy epizodní, vždy ale nezapomenutelné. Často to byly postavy záporné, k čemuž mu napomáhala tvář a zvláštní měkký přízvuk v jeho hlasu. Představoval všelijaké šejdíře, drobné kriminálníčky a podezřelé, kteří se svatouškovským výrazem popisují své pohnutky. Příkladem je zloděj Josef Šesták zvaný Šoufek z detektivky Kde alibi nestačí, řidič nákladního vozu Emil Holubář udržující milostný poměr s hostinskou ve filmu Neschovávejte se, když prší či kasař Mlíko z krimifilmu Pěnička a Paraplíčko.
Nejvíce jej ale proslavila role obstaravatele pohřbů Felixe Pacínka z krimikomedie Nahá pastýřka. Blazeovaný podvodníček přirostl divákům k srdci a filmu dodal potřebnou šťávu. Některé jeho hlášky stojí za připomenutí: „Pacínek se netáže, Pacínek vykoná.“, „Pane kapitán, snažně vás prosím, já chci být zavřenej.“, „Já jsem totiž přinesl panu zesnulému biftek, ale on se tu již nenalézal.“ Na samém závěru filmu pronáší Pacínek latinský výrok „Finis coronat opus“ a překládá ho jako „Za vším jsou holt koruny“ - správný výklad ovšem zní: „Dílo korunuje konec.“
Jelikož Pacínek u publika bodoval, objevila se jeho postava ještě o dva roky později ve film Rakev ve snu viděti… Tentokráte se z něj ale již stal vedoucí hotelu. Oba filmy se natáčely na Orlíku, kde tehdy ubytovali i štáb. Šmída rád dával k dobru, jak rozčarována byla jeho bytná. Když zazvonil u jejích vrat a chtěl se ubytovat, spráskla ruce a zaúpěla: Jéžišmarjá, já jsem říkala, aby mi sem dali pana Högera nebo pana Růžka, je to takovej krásnej sváteční pokoj, všechno čistě povlečený, a voni mi pošlou vás!“
Vedle záporných rolí se Bohumil Šmída uplatnil i v úlohách policistů. Čas od času jej využila i televize. Hrál v inscenacích i seriálech. Objevil se tak kupříkladu v Chalupářích či 30 případech majora Zemana. Zemřel v Praze dne 6. března 1989 ve věku sedmdesáti pěti let. Je pohřben na Vyšehradě v hrobce rodiny Špačků.
Zdroje:
