Článek
Kdo ví, jak by u tuzemských diváků dopadly Funèsovy komedie, nebýt toho, že je daboval František Filipovský, jehož hlas dokonale souzněl s živelnou komikou malého nedůtklivého Francouze. Dnes jsou tato dvě jména neoddělitelná, mohlo tomu být ale jinak. V dobách, kdy Funès hrál jen drobné úlohy, nadaboval jej herec, který se sám uplatňoval v rozsahově podobných, a sice Bohumil Bezouška.
Bohumil Bezouška
František Filipovský, který byl mimochodem Bezouškovým celoživotním přítelem, na to v roce 1972 v rozhovoru pro časopis Kino vzpomínal takto: „Funès hrál kdysi jen malé figurky. Ve filmu Otec, matka, služka a já měl tehdy malou roličku, ve které jej daboval Bohumil Bezouška. Potom k nám přišel další film, jehož české znění režíroval jiný režisér, a ten ve Funèsovi uviděl zase mne. Ten film se jmenoval Výhodná koupě a na něm se ukázalo, že jsem se trefil i do tónu Funèsova hlasu, že smíchy máme skoro stejné, takže od té doby jej dabuju já.“
Mohl z něj být lékař, to by ale Němci nesměli zavřít vysoké školy
Bohumil Bezouška byl pražským rodákem. Ve městě na Vltavě přišel na svět dne 19. prosince 1921. Datum narození ovlivnilo jeho osud víc, než mohl tušit. Na Jiráskově gymnáziu v Praze maturoval v nešťastném roce 1939. Začal sice studovat lékařskou fakultu, ale již v listopadu toho roku nacisté české vysoké školy uzavřeli. Bezouška nelenil a zapsal se na dramatické oddělení pražské konzervatoře, ta byla střední školou, tudíž mohla vyučovat dál. Školu mladý adept herectví zdárně dokončil v roce 1944. Již v době studií hostoval v Národním divadle a v roce 1945 se stal členem divadla E. F. Buriana, od roku 1948 byl angažován v Divadle na Vinohradech. Na počátku páté dekády odešel na rok na Slovensko, do Zvolenu. Po návratu do Čech a roční pauze se v roce 1953 stal členem činohry Národního divadla. Na první scéně setrval téměř dvacet let až do svého odchodu na odpočinek a nastudoval zde téměř sto rolí. Vyzkoušel si i práci asistenta režie. Paralelně se svým angažmá v Národním ještě stíhal i hostovat v Hudebním divadle v Karlíně a ve Viole. Zároveň spolupracoval i s televizí a rozhlasem a byl známým estrádním komikem a konferenciérem. Patřil k oblíbeným představitelům malých rolí, z nichž dokázal svým hereckým uměním vytěžit i na malém prostoru naprosté maximum.
Ani film mu neposkytl velký prostor, přesto se dokázal do divácké paměti vepsat. Svůj filmový debut si odbyl v roce 1946 v Hrušínského komedii Pancho se žení. Ve stejném roce si stačil zahrát také chudého mendíka, tedy žebravého studenta, ve Vávrově komedii Nezbedný bakalář. Do konce dekády ztvárnil ještě Jindřicha Kolofíka v nakonec nedokončeném filmu Jaromíra Pleskota Výlet pana Broučka do zlatých časů, cikána ve Steklého Soudném dni a vězněného židovského mladíka v Radokově Daleké cestě.
Skvěle imitoval herce i politiky
První výraznější roli dostal v roce 1951 ve Fričově dvojdílné komedii Císařův Pekař a Pekařův císař, kde ztvárnil malíře Hanse von Aachena. Nezapomenutelným se stal jako pán s renaultem v Podskalského komedii Kam čert nemůže, jenž ústřední dvojici zpestřuje jízdu zpěvem. Diváci si jej ale jistě vybaví i ze Steklého historické komedie Slasti otce vlasti, kde si zahrál Beppa Rossiho. Svoji největší roli dostal bohužel v bezduché politické agitce Za volantem nepřítel. Coby taxikář Evžen svým humorným založením film alespoň trošičku oživil. To ale nic nezměnilo na tom, že toto Steklého drama je na Československé filmové databázi hodnoceno jako jeden z nejhorších filmů. V pozdější době Bohumil Bezouška hrál již především jen v televizních filmech a stále pouze malé role.
Kolegové jej ale měli velice rádi pro jeho mimořádně družnou a společenskou povahu a výborné vypravěčské umění. Proslul také jako výborný imitátor Jana Pivce a Jaroslava Vojty, uměl imitovat i řadu československých politiků, ke kterým se řadili Gustáv Husák, Zdeněk Nejedlý či Edvard Beneš. Byl i velkým milovníkem a sběratelem anekdot a různých historek z hereckého prostředí, především z Národního divadla, kde byl kronikářem tak zvaného Klubu dobráků. Tyto veselé příhody nejen s chutí vyprávěl, ale také rád publikoval v tisku. Vydal dokonce knihy Tajnosti zákulisí a Adaptace není legrace. I po odchodu na odpočinek byl velmi aktivní a režijně spolupracoval s Československým rozhlasem. V osmdesátých letech pořádal spolu s Vladimírem Menšíkem a Slávkou Budínovou zájezdová vystoupení Křeslo pro hosta, ve kterých nahradil Jiřího Sováka. Zemřel v rodné Praze dne 18. října 1955 ve věku sedmdesáti tří let. Zanechal po sobě syna, spisovatele Martina Bezoušku.
Zdroje:
