Článek
Bohumil Švarc se narodil 21. února 1926 na Malé Straně v domě U Dvou slunců, právě v tom domě, který tolik proslavil básník Jan Neruda. Bohumilova maminka se jmenovala Františka, tatínek Bohumil byl úředníkem a nadšeným divadelním ochotníkem. Později do rodiny přibyl ještě mladší syn Miloš.
Místo konzervatoře práce pro Říši
Bohumil měl přenádherný hlas a byla by škoda toho nevyužít. Ve čtrnácti letech se tak stal členem Dismanova rozhlasového dětského souboru. Tatínek jeho umělecké snahy podporoval, zároveň si přál, aby se stal strojním inženýrem. Bohumil se na tuto profesní dráhu připravoval na malostranské reálce. Osud s ním však měl jiné plány. Do jeho života zasáhla okupace a české vysoké školy byly uzavřeny. Pokračovat ve studiích na strojnické fakultě tedy nemohl, ani kdyby chtěl. Jeho to navíc stále více a více táhlo k umění. V roce 1944 byl přijat na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Dějiny mu však do života vstoupili ještě jednou. Byl totálně nasazen do kotlárny v Hloubětíně. Jeho otec se v té době aktivně účastnil v odboji. Ke konci války se Bohumil ukrýval u sedláka na Vysočině. V době květnového povstání byl ale již zpátky v Praze. A rozhodně nezahálel. Stal se nejmladším hlasatelem Československého rozhlasu a svým barytonem s ledovým klidem hlásil do éteru výzvy pro povstalce. Jeho hlas měl i moc uklidňovat vystrašené Pražany.
Bohumil Švarc a Marie Nováková natáčejí na zvukový pás.
Po osvobození vstoupil opět na půdu konzervatoře, rozhlasu ale již zůstal věrný po zbytek života. Poté co v roce 1948 herecká studia konečně završil, prošel scénami v Plzni a v pražském Realistickém divadle, až v roce 1950 trvale zakotvil v Městských divadlech pražských. Současně se objevoval i v menších filmových rolích a v roce 1949 na něj čekala novinka. Podílel se na českém znění sovětského filmu Nebezpečná křižovatka, které je označováno za první československý profesionální dabing. „Dostal jsem z Barrandova nabídku, abych se podílel na dabingu Nebezpečné křižovatky. A tak jsem se dostal k roli nacistického důstojníka Neuhause,“ vzpomínal před lety na dabování sovětského filmu, na němž se podíleli i Bohumil Záhorský, Antonín Jedlička nebo František Filipovský.
Úderník na traktoru
V padesátých letech se Bohumil nevyhnul účasti na propagandistických snímcích. Jeho urostlá postava a uhrančivý pohled z něho činily ideální prototyp nového člověka. Takovou příkladnou agitkou byl i film Cesta ke štěstí. Hlavní hrdinkou příběhu je Vlasta Tomešová, která se právě vrátila ze stavby mládeže do rodné vsi a je pevně rozhodnuta stát se traktoristkou. Její otec je jedním z posledních, kdo ještě nevstoupil do družstva. Dceřin plán pochopitelně odmítá. Vlasta si ale prosazuje svou a vstupuje do místní traktorové stanice. Brzy se spřátelí s traktoristou Oldou Majerem a jejich vztah přerůstá v lásku. Bojuje však z mnoha nástrahami. Jedněm vadí její emancipace, druzí jsou rovnou nepřáteli kolektivizace. Vlasta se však jen tak nehodlá vzdát. Nakonec přesvědčí otce, aby se stal členem družstva, a družstevníky pro změnu o nutnosti scelit malá políčka. Je mezi prvními, kdo usedne za volant traktoru a jme se rozorávat meze. Kované komunistce Jiřině Švorcové padla role Vlasty jako ulitá. Na Bohumila Švarce pak připadla role jejího milého, traktoristy Oldy.
Jeho hlavní devízou byl ale i nadále hlas. Když se v květnu roku 1953 poprvé rozsvítilo červené světlo v Československé televizi, byl to právě on, kdo premiérové vysílání uváděl. Vlastní televizor mělo v těch časech doma jen málo obyvatel tohoto státu. Švarc se ale do nové disciplíny vhrnul přímo po hlavě. Jako historicky první moderátor našeho televizního vysílání uváděl program s takovou elegancí, že vedle něj vypadali i největší papaláši jako burani z Horní Dolní.
Hvězdou dabingu
Postupem doby se Švarc stal nedílnou součástí českých obýváků. Z televize k lidem promlouval nejen jako moderátor, ale stále byl i herec. Objevil se například coby chodský ženich Pavel Šerlovský v Jiráskových Psohlavcích, havíř Matěj Klofát v drdovské pohádce Dařbuján a Pandrhola, ředitel obchodního domu Stejskal a člen bandy zlodějů v detektivce Bílá spona či oberleutnant Čekal v historickém dramatu Hvězda zvaná Pelyněk. V šesté dekádě se připomněl jako major z Weissovy pohádkové balady Zlaté kapradí a hlavně coby herec Tenor ze Schormova podobenství Den sedmý – osmá noc. Tyto snímky byly sice primárně určeny pro plátna kin, s určitým časovým odstupem je ale začala vysílat i televize. Bohumil Švarc se samozřejmě objevoval i v produktech tohoto média. Diváci si jej mohou pamatovat z oblíbených seriálů Sňatky z rozumu, Hříšní lidé města pražského, F. L. Věk, Byl jednou jeden dům či Ve znamení Merkura.
O jeho krásný hlas nebyli ochuzeni ani posluchači rádia. Dlouhá desetiletí je doprovázel rozhlasovými Knihovničkami, magazínem Meteor a dalšími pořady. Disciplínou, v níž se stal Bohumil Švarc králem, byl ale rozhodně dabing. Od chvíle své průkopnické práce v roce 1949 jej piloval, až jej vypiloval k dokonalosti. Pod mikrofonem mu prošlo nespočetně světových hvězd. Namluvil například i hraběte Dooku v Lucasově sérii Star Wars či Sherlocka Holmese. V roce 1996 právem obdržel cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v této disciplíně.
Šel z náruče do náruče
V soukromý nebyl Bohumil Švarc žádný suchar. Ženatý byl rovnou čtyřikrát. Jednou z jeho žen byla herečka Jana Vasmutová, dcera režisére Jiřího Vasmuta, s níž měl dceru Taťánu Smržovou, pozdější rozhlasovou režisérku. Čtvrtou ženou v pořadí se stala o jednatřicet let mladší Alexandra, díky níž si v šestapadesáti letech zopakoval roli novopečeného otce. Synovi dal jméno Bohumil a do vínku i krásný hlas a herecké nadání. Asi málokdo počítal s tím, že mladičká Alexandra bude poslední paní Švarcovou. Bohumil ale všem pochybovačům vytřel zrak tím, že jim to klapalo přes tři desetiletí.
Na konci života Švarce trápilo zdraví, jeho pověstný baryton zeslábl, zemřel na apríla roku 2013, což byl odchod doslova stylový.
Zdroje:
