Článek
Carole André se narodila 11. března 1953 v Paříži, do rodiny, kde byl film doslova denním chlebem. Její matkou byla francouzská herečka Gaby André a otcem americký podnikatel Eli Smith. Pohybovat se mezi kamerami a kostýmy tak pro ni bylo odjakživa naprosto přirozené.
Umění v krvi a raketový start
Dětství a období dospívání strávila v Itálii, kde Gaby točila filmy. Přestože se jí po válce už tolik nedařilo, její hvězda začala pomyslně klesat až na konci padesátých let. Malá Carole tak důvěrně znala prostředí komplexu italských filmových studií Cinecittà, přezdívaných Hollywood na Tibeře, které se svou rozlohou čtyři sta tisíc metrů čtverečních představují největší filmové ateliéry v Evropě. Carole na ně v jednom ze svých rozhovorů vzpomínala takto: „Poprvé jsem tam přišla jako velmi malá dívka. Moje francouzsko-americká matka hrála zahraniční role v italských filmech a brala mě na plac. Vždycky jsem tu byla šťastná. Bylo to jako v jiné dimenzi, kde ty nejbláznivější věci byly normou.“
Carole André při procházce Římem
Díky matce se před filmovou kameru poprvé postavila již ve svých čtrnácti letech. Gaby obdržela v roce 1967 pozvání do domu herce Tomase Miliana. Vzala s sebou fotografie své rodiny a Miliana zaujala právě mladičká Carole. Doporučil ji režisérovi Sergiu Sollimovi, s nímž se právě chystal natáčet spaghetti western Tváří v tvář. Režisér neváhal a mladičké krásce svěřil malou vedlejší roličku Cattle Annie. A Carole tuto šanci rozhodně nepromarnila. I na malém prostoru se dokázala prosadit a vepsat do paměti filmových tvůrců. O dva roky později si tak zahrála v sedmi titulech. Navázala přitom spolupráci rovnou se dvěma kontroverzními režiséry. Prvním z nich byl Marco Ferreri, který ji obsadil do malé role majitelky lodi ve filmu Dillinger je mrtvý. Snímek je zásadním mezníkem ve Ferreriho tvorbě. Protestuje v něm proti společenským a filmovým konvencím a poukazuje na to, že i obyčejný člověk se může vzbouřit proti všeobecně přijímané normálnosti.
Zahrála si v odvážném díle
Druhým z režisérů byl slavný Federico Fellini, jenž si mladičkou Carole vybral do dramatu Satyrikon. Dobová freska na motivy antického románu je plná orgií a sexuálních scén.
„Režisér se přátelil s mou matkou. Točil Satyrikon a musel natočit scénu, kde se dva kluci líbají. Psal se rok 1969, Itálie byla tehdy mnohem konzervativnější a Maestro cítil, že by bylo jednodušší obsadit chlapce a dívku. Tak jsem tam byla, bylo mi patnáct let, převlečená za chlapce. Žena, která sledovala natáčení, řekla mé matce: ‘Ty máš ale krásného syna’“, vzpomínala na natáčení herečka. Fellinimu vynesl film Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
První hlavní roli získala Carole v roce 1970 ve filmu Franca Brusatiho Tulipány z Haarlemu. Ztvárnila v něm mladičkou plachou dívku, jež touží po náklonnosti. Film byl uveden na filmovém festivalu v Cannes, kde získal Zlatou palmu. Carol jej v rozhovoru z roku 1974 označila za nejdůležitější film své dosavadní kariéry.
Hlavní úlohu si zahrála i ve snímku Le Lily de mer, tentokráte pod režijním vedením Jacqueline Audry. Film pojednává o prvních sexuálních emocích dospívající dívky a diváci tu mohli Carole vidět úplně nahou, pokrytou pouze zlatou barvou. Ve Francii narazil snímek na problémy s distribucí. V Itálii jej sestříhali do pikantnější podoby a uvedli pod názvem Violentata sulla sabbia. Ani tady se ale úspěch nedostavil.
Do encyklopedie ji dostala podružná rolička
Carole se následně vrátila k vedlejším rolím. A díky jedné z nich se paradoxně dostala do filmových encyklopedií. Zúčastnila se totiž natáčení slavného Viscontiho snímku Smrt v Benátkách, kde na ni vybyla postava Esmeraldy.
Carole André ve filmu Motýl s křídly od krve
Menší roli oběti, okolo níž se točí celý děj, sehrála v giallu Motýl s křídly od krve. V roce 1973 dostala nabídku od režiséra Dina Risiho, aby si zahrála partnerku průmyslníka, jehož nepředstavoval nikdo jiný než Marcello Mastroianni. Krimikomedie Mordi e fuggi vypráví o trojici zlodějíčků, jenž vykradli banku. Herečka na spolupráci s Mastroiannim vzpomíná vždy jen v nejlepším. Stal se tehdy jakýmsi jejím nepsaným ochráncem. Když kupříkladu točila scénu s Oliverem Reedem, která byla plná násilí, Mastroianni si povšiml, že je vyděšená, natáčení proto nechal přerušit, dokud se neuklidnila.
Stala se Perlou z Labuanu
Skutečný průlom v kariéře mladé herečky přišel v roce 1976. Právě tehdy si na ni vzpomněl režisér Sergio Sollima, s nímž kdysi začínala, a obsadil ji do role Lady Marianny Guillonk, zvané Perla z Labuanu, ve výpravném koprodukčním seriálu Sandokan. Carole roli zprvu odmítla. Procházela zrovna velmi špatným životním obdobím, kdy krátce po sobě přišla o oba rodiče. Sollima ji ale přesvědčil, že role je psána přímo pro ni a nikoho jiného si jako Mariannu nedokáže představit. Carole tedy nakonec souhlasila a rozhodně nelitovala.
Epické dobrodružství podle románů Emilia Salgariho, s uhrančivým Kabirem Bedim v hlavní roli, se stalo obrovským fenoménem. Chemie mezi Sandokanem a Mariannou doslova prosakovala z plátna. Carole do role vnesla neuvěřitelnou čistotu, eleganci a tragickou jemnost, díky níž se Marianna stala symbolem romantické lásky pro celou jednu generaci.
„Spolupráce na Sandokanovi byla jako sen. Nikdo z nás tehdy netušil, jak obrovskou vlnu šílenství ten seriál rozpoutá,“ vzpomínala později Carole na natáčení v exotických lokacích. S Bedim se ve stejném roce sešla před kamerou ještě jednou, a sice ve filmu Černý korzár. Tento dobrodružný snímek má se Sandokanem mnoho společného. Bedi si tentokrát zahrál jednoho ze tří bratrů, korzárů, jenž chtějí pomstít smrt svého otce. Carole představovala jeho lásku, dceru vraha jeho otce.
Popularitu nenesla dobře
Krásná herečka byla rázem slavná po celém světě. Ráda za to ale nebyla. Špatně snášela zájem okolí. Najednou na ni všude čekali dotěrní novináři, na každém kroku ji pronásledovaly davy fanoušků, lidé se s ní chtěli vyfotografovat nebo na ni jen tak pokřikovali. Plachá herečka ztrátu soukromý špatně nesla a poprask kolem filmové role jí vadil. „Od noci, kdy byla odvysílána první epizoda Sandokana, už jsem nemohla opustit dům, paparazzi mě všude sledovali, lidé šíleli,“ svěřila se novinářům.
Role Marianny ji navíc zaškatulkovala. „Lady Marianna byla krásná postava, ale někdy jsem měla pocit, že mě úplně pohltí. Všichni mě vnímali jen jako romantickou hrdinku,“ řekla při jedné příležitosti. Na rozdíl od Kabira Bediho se rozhodla nevyužít svou slávu k budování kariéry v Hollywoodu. Naopak své aktivity před kamerou omezila a k filmování se vracela již jen sporadicky.
V Americe studovala architekturu
Carole byla vždy tajemná, pokud šlo o její soukromí. O jejích romantických vztazích se v médiích téměř nepsalo, vědělo se jen to, že měla mít krátký poměr s italským hercem Giulianem Gemmou alias krásným Nicolasem z Angeliky. V době své největší slávy se sblížila s producentem Paolem Infascellim a porodila mu syna Eliu. S rodinou se přestěhovala za příbuznými do Spojených států, kde začala studovat interiérový design a zahradní architekturu.
Carole André, Marcello Mastroianni a Oliver Reed
Do Itálie se vrátila v osmdesátých letech a znovu se objevila v několika seriálech a filmech. Úplně naposledy mohli diváci Carole spatřit v roce 2007 v páté řadě seriálu Un medico in famiglia, kde se znovu setkala s Kabirem Bedim.
Filmovému světu nicméně zůstala věrná. Dlouhou řadu let působila na pozici ředitelky marketingu ve filmových ateliérech Cinecittà. Založila také společnost Smith & Wendy, zaměřenou na tvorbu zážitků. Ve čtyřiceti letech objevila plavání. Začala se účastnit plaveckých turnajů a v roce 2018 dokonce v Římě vyhrála závod na dvě stě metrů ve volném stylu. Zatímco svět filmu ji znal pod jménem, které přejala od své matky, ten sportovní ji zná coby Carole Wendy Smith. Plavání ji neomrzelo ani v pokročilém věku a stále ji můžete potkat při tréninku ve sportovním centru na Circolo Due Ponti.
Zdroje:
