Článek
Mezi strážmistry, kteří sekundovali legendárnímu Cruchotovi, však jeden výrazně vyčníval — doslova i metaforicky. Christian Marin, vysoký, štíhlý muž s protáhlým obličejem, odstávajícíma ušima, nezaměnitelnou mimikou a neuvěřitelným komediálním talentem, vtiskl četníkovi Albertu Merlotovi neopakovatelné kouzlo.
Nesmělý mladík si zamiloval divadlo
Marin přišel na svět 8. února 1929 v Lyonu. Vypadal jako důvěřivý prosťáček a do jisté míry byl skutečně takový. Navíc se extrémně styděl. Když se doma svěřil s přáním, že by se rád stal hercem, kroutili nevěřícně hlavou. S jeho obličejem a povahou šlo na první pohled o špatnou volbu. Marin ale nakonec všechny překvapil. V rodném městě vystudoval konzervatoř a po válce objevil svět kabaretu. V roce 1953 odešel do Paříže, kde se publiku poprvé představil na scéně divadla Comédie de Saint-Etienne. V druhé polovině padesátých let byl již vytíženým divadelním hercem a působil na řadě místních scén. Diváci si směs jeho nesmělosti, nešikovnosti a potrhlosti rychle zamilovali. A Marin si pro změnu navždy zamiloval divadlo. „Ve filmu není čas roli tak dokonale prožít. Na vše je málo času. To mi nevyhovuje,“ vysvětloval v jednom z rozhovorů.
Christian Marin
V Paříži si našel také životní družku Monique, s níž setrval v manželství téměř šedesát let a pořídil si rovnou čtyři děti.
S Funésem se znal od počátku
Na konci padesátých let Marina objevil film a televize. Producenti v té době často navštěvovali divadla a hledali nové zajímavé tváře. A neunikl jim ani Marin. Moc jemu podobných herců totiž nebylo. V drtivé většině ale dostával jen malé a komické role. Před kamerou stál poprvé v roce 1957 v dramatu Dámy preferují mambo. Hned při druhém účinkování před kamerou, v komedii Mrzáci, se potkal s Louisem de Funésem, který byl sice o patnáct let starší, ale také stále čekal na roli, jež by ho proslavila.
O tři roky později si spolu oba herci opětovně zahráli ve filmu Pouic-Pouic. Režisérem komedie byl Jean Girault, kterému zanedlouho měla přinést mezinárodní proslulost série o četnících. Když hledal představitele četníka Alberta Merlota, jednoho z Funèsových filmových podřízených, padla volba právě na Marina.
„Těší nás, šéfe.“ – „Dlouho nebude!“ Strážník Merlot byl první z četnické party ze Saint-Tropez, kdo to schytal od dorazivšího Cruchota. Jeho postava byla dokonalým protikladem k výbušnému Funèsovi. Zatímco Cruchot neustále pobíhal, křičel a vymýšlel bláznivé plány, Merlot reagoval s mírně zpomaleným, flegmatickým údivem ve tváři. Marin dokázal vytvořit ikonické gagy díky své vysoké postavě a ohebnosti. Role pro něj byla doslova deja vu, jeho dědeček byl totiž také četník.
Patřil mezi ctitele krásné Geneviève
Když v roce 1964 začalo natáčení prvního dílu Četník ze Saint-Tropez, na place byla neuvěřitelná energie. Pro tehdy pětatřicetiletého Christiana Marina a ostatní herce představovalo natáčení na francouzské Riviéře splněný sen. A když se na scéně objevila dvacetiletá Geneviève Grad v roli dcery Ludovica Cruchota, zamotala hlavu nejen filmovým mladíkům z městečka, ale i celému štábu. Pro Marina, který byl známý svou galantností a jemným humorem, byla Geneviève Grad ztělesněním mladistvého šarmu. Přestože na plátně hrál jednoho ze strážců zákona, kteří měli dohlížet na mravnost mládeže a divokých nudistů na plážích, v soukromí neskrýval, že byl stejně jako miliony diváků kin její krásou okouzlen. Skládal jí básničky a nosil drobné dárky. Ona však v té době měla oči jen pro prvního asistenta režie, Marca Simenona, syna slavného spisovatele Georgese Simenona.
Jaký měl vztah k Funésovi, je záhadou
Na to, jaký byl vztah mezi Marinem a představitelem hlavní role Louisem de Funèsem, neexistuje jednoznačná odpověď. Funés díky tomuto filmu konečně prorazil a náhlou popularitu si patřičně užíval. Traduje se, že byl k ostatním hercům nesnášenlivý a nepříjemný, takže ho řada z nich nenáviděla. V podezření se ocitl i Christian Marin. Po prvních čtyřech filmech totiž odmítl v sérii pokračovat. „Nevydýchal jsem jeho hrubé chování, měl dny, kdy byl k nevydržení,“ okomentoval při jedné z příležitostí svého filmového nadřízeného. Jindy na adresu slavného komika ale pro změnu uvedl: „Byl vynikající, ale především velmi zdvořilý! Oslovovali jsme se formálně; říkal mi „Marine“. Velmi jsem ho obdivoval; byl upřímný a opravdový.… De Funès tuto roli ztvárnil velmi dobře po boku Michela Galabrua! Potřebovali podřízené, byli tam Lefebvre a já, nezapomínejme na Grossa a Moda!“
Dokonce se říkalo, že Marina do filmu prosadil právě sám Funès. „Nevím, jestli trval na tom, abych hrál v jeho filmech; nepodílel jsem se na předprodukci! Ale slyšel jsem zvěsti, že mou práci velmi podporuje! Louis de Funès mě měl rád, což jsem nevěděl, ale bylo to velmi povzbudivé,“ řekl k tomu Marin.
Do četnické uniformy se převlékl ještě třikrát. V roce 1965 hrál v prvním pokračování s názvem Četník v New Yorku. Byl tehdy jediným z herců, kteří ve Spojených státech již byli. Ostatní spatřili americké velkoměsto poprvé a byli z něj opravdu nadšení. Během natáčení tak panovala velká pohoda. Další díl Četník se žení se natáčel o tři roky později a za další dva roky se Marin do postavy Merlota vtělil naposledy v Četníkovi ve výslužbě.
Po čtvrtém dílu se diváci ptali: Kam zmizel ten dlouhán Merlot? Na rozdíl od jiných, kteří by se podobné příležitosti drželi zuby nehty, dal Christian Marin přednost své skutečné životní lásce — divadlu. V roce 1978, kdy se připravovalo natáčení Četníka a mimozemšťanů, dostal nabídku na velkou divadelní roli. „Natáčení filmů byla obrovská zábava, ale divadelní prkna a přímý kontakt s publikem, to byl můj život,“ vysvětloval své rozhodnutí. Role četníka pro něj byla krásnou kapitolou, ale odmítl být do konce života zaškatulkován jen jako figurka v uniformě.
Nezapomenutelný letec
Kromě četnické série se Christian Marin zapsal do srdcí francouzských diváků další kultovní rolí — poručíkem Laverdurem v populárním dobrodružném seriálu o letcích Rytíři nebes, v originále Les chevaliers du ciel. Zde po boku Jacquese Santiho ztvárnil lehkovážného, romantického a vtipného pilota, čímž si definitivně potvrdil status jednoho z nejoblíbenějších tváří francouzské obrazovky. U nás jsme Marina mohli vidět v populární sérii Dobrý den, pane Offenbachu z roku 1977.
Během osmdesátých let se herec prosadil také v dabingu a nahrál rovněž několik písní. Především ale stále dělal své milované divadlo. Hrál jak v klasickém repertoáru, tak v odlehčeném žánru. Ve filmu se naposledy objevil v roce 2012 v koprodukční komedii Dead Man Talking. Snímek měl premiéru v březnu a Christian Marin 5. září téhož roku v Paříži zemřel. Příčinou jeho smrti byla rakovina. Bylo mu osmdesát tři let. Pohřeb se konal dne 11. září 2012. Po obřadu v kostele Saint-Roch v Paříži byl herec uložen k poslednímu odpočinku na hřbitově v Ermenonville. V době pohřbu přeletěly nad hřbitovem dva letouny Alpha z letecké základy v Tours, aby vzdaly poslední hold muži, který ztvárnil poručíka Ernesta Laverdura.
Hrob Christiana Marina
Kromě manželky Monique, se kterou žil šedesát let, po sobě herec zanechal čtyři děti a osm vnoučat. Pouhých několik týdnů před smrtí dokončil společně s esejistou Gillesem Antonowiczem své paměti s názvem Mémoires d’un chevalier du ciel. V knize v dobrém vzpomínal na řadu hereckých kolegů. V případě slavného Louise de Funèse byl ovšem zdrženlivý.
Zdroje:
