Článek
Ve Francii na začátku osmdesátých let to však byla čistá realita. Tím mužem nebyl nikdo jiný než Michel Gérard Joseph Colucci, světu známý jednoduše jako Coluche.
Chlapec ze skromných poměrů
Coluche se narodil 28. října 1944 v Paříži do skromných poměrů. Jeho otec Onorio, italský malíř pokojů, zemřel, když byly Michelovi teprve tři roky. Výchova tak zůstala na matce Simone, která si byla nucena hledat různé příležitostné práce, jen aby své děti uživila. Domů nosila směšné peníze, trpěla těžkou skoliózou, přesto zůstávala optimistická a přijala životní styl bohatších vrstev, přičemž dbala na to, aby její děti byly dobře oblečené. Michel tento rozpor nikdy neocenil.
Vyrůstal na předměstí Montrouge, kde se z něj brzy stal klasický uličník. Škola ho nebavila, autority uznával jen stěží, ale měl dar, který mu otevřel dveře úplně všude: dokázal neuvěřitelně rychle a trefně reagovat a lidi kolem sebe přivádět k slzám smíchu. V patnácti letech opustil domov s pouhým vysvědčením ze základní školy, zato však s odhodláním vybudovat si lepší život. Živil se jako číšník, doručovatel, telegrafista, asistent fotografa, obsluha na čerpací stanici, asistent prodejce ovoce a zeleniny i jako květinář.
V roce 1964 byl zařazen do 60. pěšího pluku Lons-le Saunier, záhy byl uvězněn za neposlušnost. Po návratu do civilu pracoval v nově otevřeném pařížském květinářství své matky. Práce ho nebavila a dlouho u ní nevydržel.
Zjevení ve světě kabaretu
Na konci šedesátých let se začal věnovat hudbě. Nakonec objevil svět kabaretu. Začal hrát, zpívat, dělal klauna a vůbec všelijak bavil publikum. Ve svých šestadvaceti letech se také rozhodl vyměnit jméno Michel Colucci za krátké úderné Coluche. Zatímco pracoval jako myč nádobí v restauraci, vystupoval na jevišti kabaretu Chez Bernadette v pařížské čtvrti Montagne Sainte-Geneviève. Když v roce 1969 spolu s dalšími legendami, včetně Patricka Dewaereho nebo Miou-Miou, založil ikonické pařížské divadélko Café de la Gare, bylo jasné, že se zrodil nový druh komika. Coluche neříkal jemné vtipy pro smetánku. Jeho humor byl surový, provokativní, plný slangového jazyka a mířil přímo do černého.
Coluche v roce 1986
Coluche se stal naprostým zjevením. Vytvořil svou ikonickou postavu – trochu naivního, trochu hrubého, ale v jádru dobráckého chlapíka z lidu, oblečeného do žlutého trička a ikonických montérek. Nebál se absolutně ničeho. Ve svých vystoupeních si utahoval z rasismu, policie, církve, politiků i zkostnatělých francouzských tradic. Mimo jiné je autorem výroku: „Politici jsou tu od toho, aby řešili problémy. Kdyby žádné problémy nebyly, museli by si je vymyslet, aby nepřišli o práci.“
Slavný synek z Křidýlka
Netrvalo dlouho a z divadelních prken se Coluche přesunul na stříbrné plátno. První nabídku, aby si zahrál ve filmu, dostal již v roce 1969. Úplnou náhodou si ho povšiml režisér Claude Berri a dal mu roli v komedii Le Pistonné. Českému publiku je Coluche ovšem nejvíce známý z nezapomenutelné komedie Křidýlko nebo stehýnko z roku 1976, kde ztvárnil syna slavného a uznávaného degustátora a obhájce francouzské gastronomie Charlese Duchemina. Roli dostává coby nabídku od režiséra Zidiho, který si ho pamatuje ještě z dob jeho začátků. Osobně se za něj měl přimluvit i samotný představitel hlavní role Louis de Funès. Volbu prý definitivně stvrdil jeho syn Olivier de Funès, který otci řekl: „Je zábavnější než ty.“
Dobová karikatura
Představitelka Marguerite, Ann Zacharias, ale na natáčení s Coluchem nevzpomínala příliš ráda. Kritizovala jej za to, že hrál jen na sebe a o své herecké zkušenosti se nechtěl dělit. Pro kulaťoučkého herce byla role degustátora jako stvořená. Ve scéně v italské restauraci, kde hlavní hrdinové jedí hovězí steaky Rossini, spořádal tři tyto obrovské steaky, a poté ještě v zákulisí tři rýžové nákypy. Naopak jeho filmový tatínek Louis de Funès nejedl prakticky nic. Protože byl po infarktu, měl nařízenou přísnou dietu, kterou velice zodpovědně dodržoval i během natáčení tohoto filmu. Místo steaku tak ve skutečnosti snědl jenom malý kousek chleba namočený v omáčce. Na plátně přesto mezi oběma muži fungovala dokonalá chemie.
Coluche ale dokázal, že není jen šaškem – za svou dramatickou roli ve filmu Ahoj, tajtrlíku! získal prestižní cenu César za nejlepšího herce.
Málem z něj byl prezident
Jeho kariéra se slibně rozvíjela. Krásné a milé role měl ve filmech Inspektor Popleta nebo Operace Banzaj. Před kamerou se mu opravdu dařilo a dařilo se mu i jako lidovému baviči. Miloval bláznivé nápady. Největší poprask způsobil v roce 1980. Prohlásil, že bude kandidovat na prezidenta Francie ve volbách v roce 1981. Původně šlo o recesi a protest proti zkostnatělé politické scéně. Jeho heslo znělo: „Předtím vás všichni měli za blbce, teď volte mě a budete mít jistotu!“ Postupně se z recese stal skutečný záměr. Součástí prezidentského kandidátního programu bylo i manželství pro všechny. Ostaně Coluche byl jedním z prvních, kdo přiznali „některé homosexuální zkušenosti“. Věci se nakonec vymkly kontrole. Průzkumy ukázaly, že komikovi šance jsou vysoké. Z legrace se stal politický přízrak. Coluche začal dostávat anonymní výhrůžky smrtí, tlak ze strany médií a politiků z pravice i levice byl neúnosný. Zjištění, že by národ mohl dát přednost komikovi před profesionálními politiky, vládnoucí garnituru k smrti vyděsilo. Coluche nakonec po pěti měsících svou kandidaturu stáhl, ale dokázal do naha svléknout pokrytectví tehdejší moci. „Mitterrand a komunisté to nechtěli,“ prozradil v pořadu Europe 1.
Coluche nebyl ale jen cynickým kritikem. Měl obrovské sociální cítění. V roce 1985 založil charitativní organizaci Les Restos du Cœur, která poskytovala jídlo a pomoc lidem bez domova a v nouzi. Když projekt spouštěl, předpokládal, že jde o dočasnou pomoc na jednu zimu. Restos du Cœur však fungují ve Francii dodnes a každý rok rozdají desítky milionů porcí jídla. Byla to právě Coluchova energie a autorita, která dokázala spojit umělce, podnikatele i obyčejné lidi pro dobrou věc.
Rozvod i sebevražda přítele
Jemu samotnému se ale život začal bortit pod rukama. V roce 1981 se mu rozpadlo manželství s Véronique Colucci. O rok později spáchal sebevraždu herec Patrick Dewaere. Zastřelil se poté, co ho opustila jeho žena Elsa právě kvůli jeho nejlepšímu příteli Coluchovi. Dewaere měl dlouhodobé psychické problémy a špatný konec by nejspíše přišel tak jako tak. Coluche si ale jeho smrt kladl za vinu. Sám se následně ponořil do koktejlu depresí, alkoholu a drog. Záliba v bláznivinách jej ovšem neopustila. S vášní pro motoristický sport se stal držitelem světového rychlostního rekordu v jízdě na motorce. A právě obliba malých motorových vozidel se mu stala osudnou. Dne 19. června 1986 u francouzského městečka Opio v jihovýchodním departmentu Alpes-Maritimes se jeho motocykl střetl ve velké rychlosti s protijedoucím kamionem. Tak skončil jeden z nejtalentovanějších komiků své doby. Bylo mu pouhých čtyřicet jedna let. Tragická událost nedá ale dodnes mnoha lidem spát. Před časem tak jeden z jeho přátel, Patrick Sébastien, přišel s tvrzením, že tragická událost nemusela být nešťastnou náhodou, ale jednalo se spíše o sebevraždu. „Je to verze, která spoustu lidí naštve. Prostě nic neříkám. Říkám si, že byl v tu chvíli nešťastný,“ uvedl Sébastien. Připomněl, že ho velmi trápil rozchod s manželkou a smrt jeho přítele Patricka, byl věčně pod vlivem drog, hýřil po nocích s falešnými přáteli a nořil se do větší a větší samoty. Dost možná toho dne prostě jenom schválně strhl řídítka svého motocyklu.
Coluche
Ať již to bylo jakkoliv, jeho smrt zasáhla celý národ. Francie neztratila jen jednoho z nejtalentovanějších komiků, ale také hlas lidu – člověka, který se nebál říkat pravdu do očí těm nejmocnějším. Coluche zůstává dodnes nesmrtelnou ikonou. Připomíná nám, že smích je nejlepší zbraní proti hloupnutí společnosti a že i ten největší rebel může mít srdce, které bije pro druhé.
Zdroje:
