Článek
Eduard Kohout byl rodem Jihočech. Pocházel z Českých Budějovic. Jeho otec truhlář Vojtěch Kohout pocházel z Třeboně a do Budějovic se přistěhoval v roce 1889. Matka Kateřina odsud pocházela. V době, kdy se s manželem vrátila do svého rodiště, byla již těhotná. Dne 6. března 1889 porodila syna, který dostal křestní jméno František Eduard. Byl druhým ze čtyř dětí. Kohoutům se však v Budějovicích v konkurenci místních truhlářů a obchodníků s nábytkem nedařilo. Pokusili se opakovaně změnit adresu, ale nic to nepřineslo. V roce 1895 se proto přestěhovali do Plzně a teprve tady se Vojtěch Kohout prosadil. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se krajem neslo heslo: „Kohoutův nábytek –nejlepší nábytek na českém západu“.
Eduard Kohout
K divadlu utekl
Malý František Eduard ale v otcových šlépějích rozhodně kráčet nechtěl. V Plzni začal chodit do školy a posléze pokračoval ve studiích na reálném gymnáziu, studia ale nedokončil. Už jako dítěti ho totiž uchvátilo divadlo. S maminkou často navštěvoval dětská divadelní představení a doslova mu učarovala baladicky laděná hra Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška. Právě tehdy se prý rozhodl, že bude hercem. V jednu chvíli dokonce uvažoval i o cirkusu a k jednomu takovému utekl. Po třech dnech se ale pokorně vrátil k rodině a pokračoval ve studiích. Na gymnáziu přímo vynikal v hodinách českého jazyka a začal také brát hodiny herectví u profesora Jaroslava Hurta, herce a režiséra Národního divadla. Prakticky založený otec ovšem s možnou hereckou dráhou svého syna nesouhlasil. Jak po letech Eduard Kohout vzpomínal, za jeho mládí se k divadlu nechodilo, ale utíkalo. Ani on nebyl nakonec výjimkou. Aniž by to rodiče věděli, zanechal ve svých sedmnácti letech školy a podal si inzerát, že hledá divadelní angažmá. A uspěl. Zájem o něj projevila kočovná divadelní společnost ředitelky Šípkové z Čáslavi. Ta se stala jeho první štací. Poté prošel dalšími podobnými kočovnými divadly, až se v roce 1909 dostal díky kamarádovi Václavu Vydrovi staršímu do Městského divadla v Plzni. Tam si jej vyhlédl režisér Jiří Steimar, který jej v roce 1913 angažoval v Intimním divadle na pražském Smíchově. Kohout zde nakonec setrval pouze jedinou sezónu a odešel do Divadla na Vinohradech. Pod vlivem Fráni Šrámka se zprvu podepisoval jako Fráňa Kohout. V době svého angažmá na Vinohradech si to ale rozmyslel a definitivně se rozhodl pro jméno Eduard.
Exceloval jako Hamlet, film mu ale neučaroval
Právě na Vinohradech se také setkal s vynikajícím režisérem Karlem Hugo Hilarem a po třech letech společně odešli do Národního divadla. Tady začala Kohoutova hvězda strmě stoupat. Pod Hilarovým vedením vytříbil svůj herecký rejstřík a vyrostl ve špičkového umělce. Největší úkol na něj čekal v roce 1926, kdy mu Hilar nabídl, aby po Eduardu Vojanovi převzal roli Hamleta. Výsledek byl fenomenální. Kohout se dočkal prvního významného ocenění, obdržel za svého Hamleta Státní cenu.
V té době měl již za sebou i filmové zkušenosti. Před kameru se poprvé postavil ihned po svém příchodu do Prahy v roce 1913. V raném pokusu Jiřího Steimara Pan profesor, nepřítel žen si zahrál po boku režisérovy legendární manželky Anny Steimarové. Film se do dnešních dob bohužel nedochoval. V rozmezí let 1918 až 1919 si Kohout zahrál v několika dalších němých filmech. Detektiva Lapku ztvárnil v nedochované detektivce Čaroděj, malíře Romana Hajského ve ztraceném dramatu Yorickova lebka. Jediným dokladem jeho herectví z dob němé éry je milostná romance z roku 1928 Děvče z tabákové továrny, v níž ztvárnil svůdce žen Anatola Rodena. K této postavě měl ale natolik odpudivý vztah, že několik dalších let nechtěl o filmu ani slyšet.
Eduard Kohout v roce 1931
Zmeškal tak velkolepý nástup zvuku a zrození zbožňovaných hvězd třicátých let. To se mu nikdy napravit nepodařilo. Film mu již nenabídl hlavní roli. Před kameru se sice vrátil v roce 1937, hrál ale jen vedlejší a malé postavy. Zpravidla různé podivíny či naopak pány z vyšší společnosti. I v těchto drobných úlohách byl ale vždy nepřehlédnutelný. Diváci jej znají coby Ferdinanda Korandu, myslícího si o sobě, že je šlechtickým levobočkem, v Batalionu, duševně nemocného Viléma Balvína v Kouzelném domě, pana Leopolda v Nočním motýlovi, duševně rozkolísaného Artuše Fabiána v Turbíně, světáka Viktora Zicha ve filmu Šťastnou cestu či Jiřího, který před lety utekl z domova do světa, ve filmu Kluci na řece. Po válce si zahrál například židovského profesora Reitera v Daleké cestě, odpůrce husitů Lefla z Lažan v Janu Husovi a Proti všem, mrtvého Zelinku v krimifilmu 105% alibi, velitele pevnosti v Baronu Prášilovi či doktora Bettelheima v dramatu Spalovač mrtvol. Naposledy se na stříbrném plátně objevil coby spolumajitel baru Conchita ve špionážním snímku Akce v Istanbulu z roku 1975. Velmi často účinkoval rovněž v rozhlase a televizi.
Stal se knížetem z Kampy
Film nikdy nedokázal jeho talentu naplno využít, zato ale trvale exceloval na divadle. Od roku 1939 bydlel v Praze na Kampě a přezdívali mu proto herecký kníže z Kampy. Říkalo se mu ale také mistr monologu či básník mezi herci. Byl jednou z nejvíce určujících postav českého herectví dvacátého století. Národnímu divadlu zůstal věrný až do svého odchodu do důchodu v roce 1960, poté zde ještě hostoval. Vzpomínky na kolegy a herecké role vtělil do knihy pamětí Divadlo aneb snář, obdržel za ni Výroční cenu nakladatelství Odeon. Jeden z největších herců českého divadla zemřel dne 25. října 1976 v Praze ve věku osmdesáti sedmi let a je pohřben na vyšehradském Slavíně.
Zdroje:
