Článek
Jedna z nejzáhadnějších prvorepublikových hereček se narodila dne 23. února 1912 v Praze jako Gertruda Marie Grosslichtová. Byla mladším potomkem židovského obchodníka Viktora Grosslichta. Měla ještě staršího bratra Otta. Matka Marie, přezdívaná Mizzi, byla známou herečkou a operetní zpěvačkou. Dokonce se několikrát objevila i ve filmu, především ovšem po boku své dcery. Další, kdo měl v rodině umělecké sklony, byl prastrýc Zikmund, který se živil prodejem klavírů, ale svůj volný čas věnoval opeře. Není divu, že Truda podědila nejen talent, ale také lásku k umění. Již jako malá holčička chodila ráda do biografu, kde obdivovala především Gretu Garbo. Sama na toto období později vzpomínala: „Napřed to byly jen ideály z biografového plátna, na kterých jsem lpěla s dětskou oddaností, jichž příběhy mě uváděly ve vytržení a s nimiž jsem prodlévala ve své fantazii… Napřed to byly jen sny. Teprve když jsem vyrostla ze svých šatečků malého děvčete, počala jsem si uvědomovat, že jsou to živí herci, kteří mají své soukromí jako já…“
Byla skvělou operetní zpěvačkou
Od toho okamžiku o jiném povolání než hereckém nesnila, byť si výběrem profese rozkmotřila otce, který byl ze zásady proti. K herectví měla ovšem ty nejlepší předpoklady. Kromě zděděného umu byla rovněž velmi inteligentní, nechyběl jí smysl pro humor, disponovala osobitým kouzlem, měla půvabnou tvář a příjemný hlas. Byla brunetou, ale nechávala si odbarvovat vlasy na blond. Herectví studovala výhradně soukromě. Herecké umění rozvíjela v ochotnickém spolku, kde si ji v roce 1931 režisér Karel Anton vybral pro roli Evy Dolanové do svého filmu Aféry plukovníka Redla. Poté Truda prošla několika hudebními divadly. Velmi dobře zpívala a skvěle se uplatnila v tehdy velmi populárních operetách. Jejím posledním divadelním zaměstnavatelem se stal Oldřich Nový, s nímž pak hrála v celé řadě představení, především ve veselohrách a hudebních komediích. U Oldřicha Nového setrvala až do předčasného konce své kariéry.
Truda Grosslichtová v roce 1938
Filmaři ji objevili v roce 1931. Jejím prvním filmem bylo již zmíněné špionážní drama Aféry plukovníka Redla, které se natáčelo zároveň i v německé verzi, kde Truda ztvárnila totožnou roli. Němčina jí nečinila sebemenší problém. Uměla výborně i francouzsky. Díky své skvělé jazykové výbavě záhy začala točit i v zahraničí, a sice pod pseudonymem Tania Doll. Ve Francii nazpívala také několik desek značky Pathé a její písně se tu staly oblíbenými šlágry. Na počátku třicátých let se vydala do Berlína, aby tu studovala zpěv a herectví. V jednom z rozhovorů k tomuto období řekla: „Odcestovala jsem na delší čas do Berlína, kde jsem doplňovala své vzdělání. Po návratu do Prahy byla jsem pak ihned angažována do Posledního bohéma, hrála jsem v Psohlavcích, potom jsem byla povolána zpět do Berlína, kde mi byla svěřena úloha ve filmu Skandal in der Parkstrasse. V Praze jsem hrála dále ve filmu Růžové kombiné, velkého úspěchu dosáhla jsem ve filmové adaptaci Wernerovy komedie Právo na hřích, hrála dále v obou francouzských verzích českých filmů Lelíček ve službách Sherlocka Holmese a Kantor Ideál. V obou těchto francouzských filmech jsem vystupovala pod pseudonymem Tania Doll. Tento pseudonym si pro mne vymysleli francouzští výrobci filmu. Tania jim připadalo velmi slovansky a Doll se jim zdálo nejspíše odpovídati mé povaze – doll znamená v angličtině loutku. Také v Paříži jsem dosáhla velmi slušných výsledků…“
Pohoršení diváci
Doma v Praze šla doslova z filmu do filmu. Točila snímky různých žánrů a často v nich získala hlavní roli. Skandály se jí vyhýbaly, milostné aféry se jí netýkaly a mnoho se toho ani nevědělo o jejím soukromí. Tak důsledně si jej střežila. Přesto v již výše zmíněném Růžovém kombiné, kde ztvárňovala hrdinku Slávku, se jí stala nepříjemnost. V jedné scéně se Truda lekla vycpaného orangutana a sjela po schodech dolů, přičemž se jí sukně vyhrnula až příliš vysoko. Na tehdejší dobu lechtivý záběr vznikl navíc v Národním muzeu, což vyvolalo velkou vlnu kritiky. Veřejnost byla pohoršena, že něco tak nemravného bylo natočena na tak posvátných místech, navíc s povolením vedení muzea. Případ rozmázl tisk a dostal se až do nejvyšších politických kruhů. Po prošetření zemským výborem byla stanoveno, že jakékoli filmování v Národním muzeu se příště může odehrávat jen se souhlasem zemského prezidenta.
Skandál ale krásné Trudě napomohl k popularitě. Když v roce 1932 uspořádal časopis Film anketu o nejpopulárnější hvězdu českého stříbrného plátna, skončila na prvním místě a s přehledem za sebou zanechal takové hvězdy jako byly Anny Ondráková, Lída Baarová, Adina Mandlová či Nataša Gollová.
Po boku nevětších hvězd
V roce 1933 Trudu Grosslichtovou obsadil režisér Martin Frič do skvělé komedie Revizor, kde si po boku Vlasty Buriana zahrála naivní hejtmanovu dceru Marii. S Burianem a opět pod taktovkou Martina Friče si pak ještě zahrála v komedii Hrdina jedné noci. Tentokráte na plátně ztělesnila rovnou dvojroli – skromnou statistku Hanu a rozmazlenou filmovou hvězdu Elvíru Thompsonovou.
S další filmovou legendou, Hugo Hassem, se potkala ve Fričově komedii Jedenácté přikázání. Po těchto filmech přišla ještě řada dalších, v nichž často měla prim. Jmenovat lze snímky jako Irčin románek, Poručík Alexander Rjepkin, Kvočna či Advokátka Věra. Hlavní roli Lily Hanušové ztvárnila v komedii Klatovští dragouni. Tento film měl premiéru dne 25. února 1938 a aniž by byl v tu chvíli kdo tušil, Truda se v něm s filmovým publikem rozloučila.
Válku přežila v továrně
Byla položidovka, její manžel, slovenský tenorista a režisér Štefan Munk, za nějž se provdala patrně v roce 1937, byl pro změnu maďarský žid. Truda se proto rozhodla raději zmizet z očí veřejnosti a svoji kariéru dobrovolně ukončila. Hned v roce 1938 přestala filmovat a odešla i od Oldřicha Nového. Ještě nějaký čas hostovala v pařížském divadle Bouffes Parisiens a v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, až v roce 1940 přestala hrát úplně. Vrátila se do Prahy a nechala se zaměstnat v továrně. Tím se na rozdíl od svého muže vyhnula transportu. Sešla z očí tak dokonale, že se o ní začaly šířit fámy, že i s manželem emigrovala někam do zámoří. Ty se pak držely při životě ještě řadu let po válce. O hereččině emigraci byla přesvědčená i její kolegyně Zita Kabátová, která k tomu jednou řekla: „Truda byla – myslím – položidovka a její manžel, tenorista Štefan Munk, byl maďarský žid. Také překládal operety z maďarštiny. Jestli se nemýlím, ona odešla do zahraničí o něco málo dřív než on. Na krátkou chvíli nastoupila na její místo Ljuba Hermanová, také položidovka, nu a po ní jsem pak přišla já. Truda byla prima holka a Munk, jako poručík Champlatreux ve hře Mam´zelle Nitouche, báječný! Ona byla zřejmě dobře informovaná, a tak zmizeli v roce 1938 před příchodem Němců oba. Kam, to ovšem nevím.“
Krásná Truda svoji vlast nakonec přece jenom opustila. Stalo se tak ale až po osvobození. V roce 1945 se seznámila s nizozemským vojákem a burzovním makléřem Hansem de Vries, který přišel do Čech s americkou armádou. Rozvedla se se Štefanem Munkem, kterému se válečné útrapy podařilo také přežít, a vydala se se svou novou láskou do Nizozemí, kde se dne 7. listopadu 1946 stala znovu vdanou paní. Od té chvíle vystupovala jako Trude de Vries. Žila s novým mužem v Amsterdamu, porodila dceru Evelyn a věnovala se rodině a domácnosti. Hereckou kariéru již neobnovila. Zůstávala však až do konce dámou, byla stále optimistická, skromná, veselá a měla velký smysl pro humor. Ráda navštěvovala operety, vařila a chovala psy. V roce 1987 ještě jednou navštívila rodnou Prahu, prošla známá místa a po více jak čtyřiceti letech viděla opět Barrandov. Po smrti manžela se přestěhovala do Nieuw Vennepu, kde také dne 8. června 1995 ve věku osmdesáti tří let zemřela.
Zdroje:
