Článek
Narodila do umělecké rodiny. Jejím dědečkem byl významný básník, dramatik a představitel májovců Vítězslav Hálek, který je považován společně s Janem Nerudou za zakladatele moderní poezie. V budoucnu se navíc jejím švagrem stal herec a režisér Ladislav Boháč.
Hrát začala na Slovensku, pak si vzala největší hvězdu
Elena Hálková světlo světa spatřila dne 13. dubna 1907 v Žilině, kde tou dobou působil její otec, významný lékař, spisovatel a politik Ivan Hálek, muž, kterého by býval prezident Masaryk velmi rád viděl v křesle ministra zdravotnictví. Elenina matka Marie Luisa byla osvětovou pracovnicí a na Slovensku vyučovala negramotné děti.
Budoucí herečka k divadlu přičichla již jako dítě, když hrála se žilinskými ochotníky. Nejprve se ale rozhodla studovat gymnázium v Bratislavě, teprve po maturitě zamířily její kroky na brněnskou konzervatoř. Absolvovala ji v roce 1929 a první angažmá získala na rodném Slovensku, a sice v Bratislavě, ve Slovenském národním divadle. Setrvala tu ale pouhou jednu jedinou sezónu a přešla do pražského Vinohradského divadla. Tady se setkala s jedním z nejlepších českých herců všech dob, s o jedenáct let starším Zdeňkem Štěpánkem, zamilovala se do něj, vzala si ho za muže a dne 6. září 1934 mu porodila dceru Janu. V tom čase byl již Štěpánek v angažmá Národního divadla. Kvůli hektickému životu se Elena rozhodla před porodem odjet raději k rodičům do Žiliny, protože v Praze postrádala potřebné zázemí. Svoji dceru tak přivedla na svět ve svém vlastním rodišti. Už v srpnu příštího roku získala i ona angažmá v Národním divadle a na této první scéně setrvala pak až do roku 1940.
Zdeněk Štěpánek
Před kameru se poprvé postavila v roce 1935 v roli Zuzky ve Fričově historickém dramatu Jánošík. Režisér mladou herečku obsadil především díky její vynikající slovenštině. Film sklidil nebývalý úspěch na italském filmovém Biennale a jako jediný meziválečný československý film byl prodaný do třiceti dvou zemí světa a získal celou řadu cen. Také Elenina role Maryšky v komedii z roku 1937 Jarčin profesor využívala její znalosti slovenského jazyka. V dalších rolích pak již hrála české dívky. Takovou byla Bětka v Borského Vojnarce nebo Márynka ve Vávrově Filosofské historii.
Štěpánka vyměnila za Vávru i Fučíka
V roce 1938 přišla nabídka na ztvárnění rychtářovy dcery Evy Vodňanské v historické komedii Cech panen kutnohorských, v níž hlavní roli získal její manžel Zdeněk. Hrála natvrdlou naivku, ve skutečnosti ovšem nebyla naivní ani trochu. V době natáčení se sblížila s o čtyři roky mladším režisérem snímku Otakarem Vávrou a navzdory skutečnosti, že byla vdanou paní, s ním následující roky tvořila milenecký pár. „Elena Hálková prožívala svůj vztah naplno, vášnivě a bez zábran. Netajila se naším vztahem ani před rodiči, ale já jsem byl příliš mladý na ženění a nesmírně jsem si vážil Zdeňka Štěpánka, se kterým jsem začal pracovat,“ uvedl později ve svých pamětech Vávra.
Elena Hálková
Vávra ale nebyl jejím jediným milencem. Dalším v řadě se stal kontroverzní komunistický novinář Julius Fučík. I ten byl v té době již ženatý se svou Gustou. „Jednou za okupace, když se Fučík maskoval vousy a černými brýlemi, přišel Zdeněk Štěpánek dřív domů a našel je spolu v místnosti. Elena se snažila vymlouvat, že mají nějakou ilegální práci, ale Štěpánek popadl Fučíka za límec a shodil ho ze schodů,“ vzpomínal ve svých pamětech Vávra. Fučík se stal poslední hořkou kapkou jejího vztahu se Zdeňkem Štěpánkem. V roce 1940 skončilo manželství definitivně u rozvodového soudu. Elena pak na čtyři roky zmizela z prken Národního divadla. Na jevišti se objevovala následujících několik let pouze sporadicky. Do konce války si ale stačila zahrát ještě ve třech filmech. Stala se zlou a závistivou zaměstnavatelkou Marty Dekasové v historickém dramatu Noční motýl, služebnou Marynou v komedii Muži nestárnou a konečně děvečkou Rozkou v Děvčici z Beskyd. To se již psal roku 1944 a právě v tomto roce se Elena Hálková opětovně vrátila do činoherního souboru Národního divadla.
Kvůli zvyku říkat, co si myslí, musela odejít z divadla
Pošramocený vztah s bývalým manželem se již zklidnil, zase se dokázali vedle sebe postavit na jeviště a navzájem si vypomáhali i v soukromí. Oba měli nové partnery a brzy po válce přivedli na svět také další potomky. Elena se provdala za lékaře Stolze a porodila dceru Kateřinu, Zdeněk Štěpánek pojal za manželku Soňu Grossovou a v roce 1947 se jim narodil syn Martin. Soňa nemohla kojit, měla málo mléka, Elena jej měla na rozdávání a tak neváhala a druhému dítěti svého exmanžela jej denně posílala.
Herecky se jí ale postupně přestávalo dařit. Film na ni po roce 1945 na dlouhou dobu zapomněl a v roce 1951 musela navíc odejít z Národního divadla, neboť pronesla větu, že únor 1948 byl puč. Vždy byla zvyklá říkat, co si myslela, ani nový režim jí v tom nezabránil. Stálo ji to ale místo. Vzápětí do jejího života vstoupila těžká nemoc. Teprve v roce 1956 se postavila znovu před kameru coby trafikantka v komedii Nezlob, Kristino!. O rok později nastoupila do souboru Městských divadel pražských, občas spolupracovala s rozhlasem a ve výjimečných případech i s televizí. S filmovým světem se rozloučila v roce 1969 s komedií Přehlídce velím já!, v níž ztvárnila roli jasnovidky Cleo de Maror. V roce 1972 odešla oficiálně do důchodu a veřejnému vystupování se již vyhýbala. Zemřela dne 9. září 1985 v Praze ve věku sedmdesáti osmi let.
Zdroje:
