Článek
„Chcel by som byť taký báči, čo sa všetkým ženám páči. Aby na mňa stáli v rade a bolo by po paráde. … Chcel by som mať úsmev sladší ako Emil Horváth mladší,“ zpívali v jedné ze svých písní Milan Lasica a Július Satinský.
První divadelní počin skončil neslavně
Herec s nezaměnitelným hlasem, elegantním vzhledem a civilním projevem se narodil dne 12. listopadu roku 1945 v Nitře do herecké rodiny. Jeho otec byl slavný slovenský herec Emil Horváth. Když byly Emilovi mladšímu dva měsíce, rodina se přestěhovala do Martina, kde otec získal angažmá. V tomto městě pak prožil nejen své dětství, ale zahájil tu i svoji profesionální dráhu. Na jevišti se ale objevil již jako malý kluk. „Za otcem jsem často chodil do divadla, nosil jsem mu obědy. Ale jednou, když mi bylo sedm let, hostovalo u nás pražské Národní divadlo s operou Prodaná nevěsta. Potřebovali kluka do představení, tak se zeptali mého otce, jestli bych si s nimi mohl zahrát,“ popsal Horváth svoje začátky. Nedopadlo to tehdy vůbec dobře. V malé scénce měl jen vzít činky a nic víc. Odehrál takto asi dvě či tři představení, odnesl si osmdesát korun, ale také kýlu. Jeho herecký debut tak skončil dohrou na operačním sále.
Po studiu na gymnáziu se rozhodoval, kam budou jeho kroky směrovat dál. Byl velmi dobrý v chemii a biologii, koneckonců i jeho sestra Dagmar se stala profesorkou chemie, podal si proto přihlášku na medicínu. „I jsem dva své kamarády připravil na přijímací pohovory z chemie a biologie. Dnes jsou to primáři a ředitelé nemocnic,“ vzpomínal před časem.
Hercem proti otcově vůli
To že by mohl být hercem, dlouho nikomu na mysl nepřišlo. Měl introvertní povahu, nerad se předváděl a vše za něj vyřizovala sestra. Jednoho dne ale při hodině slovenštiny zkritizoval spolužáka za jeho přednes a aby učitelce dokázal, že to svede lépe, naučil se recitovat celou knihu básní. Tehdy pochopil, že v něm může být nějaký talent. Kromě medicíny a pražské FAMU si tak podal přihlášku i na bratislavskou VŠMU. Otec byl ale ze zásady proti, chtěl, aby raději studoval jazyky. Svoji nelibost dával synovi patřičně najevo. „Na ty zkoušky jsem cestoval vlakem, kterým shodou okolností jel i on natáčet do Bratislavy. Ale už ho čekalo filmařské auto, tak mě tam nechal samotného,“ popisoval svoje nemilé zkušenosti s přístupem svého otce. Přijímací zkoušky ovšem nakonec málem pokazil, odešel totiž omylem již po prvním kole. Zkoušející o něj ale velmi stáli a pozvali jej k dodatečným zkouškám. Jelikož přijímací řízení na VŠMU proběhlo jako první, na Lékařskou fakultu to již ani nezkoušel a definitivně se rozhodl pro studium herectví.
Otcova rebelie vůči jeho volbě ale nadále pokračovala. „Po celé studium můj táta neviděl žádné představení, ve kterém jsem hrál, a ani moje máma. Ani mě nenapadlo, že bych je měl pozvat. Na premiéře jsem květiny nedostával, protože jsem tam nikoho neměl. Ale vůbec mi to nevadilo.“
Láska s krásnou studentkou
V ročníku studoval s Milanem Kňažkem a také se svojí budoucí manželkou Vierkou Richterovou. Na škole byli ale jen kamarádi, Emilovo srdce patřilo jiné studentce, a sice krásné Kamile Magálové. Vztah však nakonec netrval dlouho a zatímco Kamila se během studií vdala, Emil se se svou spolužačkou dal dohromady až během prvního divadelního angažmá.
Ještě coby student si zahrál ve svém prvním filmu, a to v roce 1965 ve snímku režiséra Pavla Juráčka Každý mladý muž, kde se mimo jiné potkal s Jiřím Krampolem nebo Jaromírem Hanzlíkem. První významnou roli mu ale poskytla až televize, v roce 1968 ztvárnil hlavní mužskou roli v inscenaci Peter a Lucia, natočené na základě milostné novely francouzského spisovatele Romaina Rollanda. Ve stejném roce také ukončil studia a zamířil domů do Martina, kde získal angažmá.
Na stejné scéně se spolu s ním ocitla i jeho kamarádka Viera Richterová a teprve tehdy mezi nimi přeskočila jiskra. „Během vysoké školy jsme spolu nechodili. No, když jsme v martinském divadle hráli Romea a Julii, tak to přišlo. Tehdy jsme se znali už dost dlouho a potvrdilo se mi, že si budeme lidsky rozumět, akceptovat jeden druhého a tolerovat se. Neboť jak říká Pasternak, život není polem projít.“ Vzpomínal na osudové okamžiky svého života herec. Vieru si vzal za manželku v roce 1971 a krátce na to se jim narodil syn.
Věčné srovnávání s otcem jej přimělo k odchodu
V Martině se ale setkal i se svým otcem, který zdejšímu divadlu zůstal věrný po zbytek svého profesního života. Mělo to bohužel své stinné stránky. „Slýchal jsem poznámky, že nehraju jako můj otec, a já jsem na tom jen říkal, že nejsem jako můj otec a ani nechci být. Že já jsem já,“ vysvětloval před časem. S otcem si dokonce několikrát i zahrál, nakonec se ale právě z těchto důvodů rozhodl, že z Martina odejde a zamíří do Bratislavy. V letech 1976 až 1983 působil na bratislavské Nové scéně a od roku 1984 byl členem hereckého souboru činohry Slovenského národního divadla. Po revoluci začal i režírovat, například v Národním divadle v Brně. V letech 2011 až 2013 činohru SND vedl jako ředitel.
Nadále ale také filmoval a spolupracoval s televizí. V roce 1970 ztvárnil postavu geometra poručíka Hectora Servadaca v Zemanově snímku Na kometě. Při postsynchronech jej kvůli výraznému přízvuku nadaboval Jan Tříska. Z dalších výrazných rolí, které následovaly, lze připomenout Clyda Griffitse z třídílné televizní adaptace románu Theodora Dreisera Americká tragédia. Příběh podle skutečných událostí vypráví příběh nadějného mladého muže, jehož touha po úspěchu a společenském postavení přivede ke zločinu. Svoji krásnou, ale chudou milenku, která s ním čeká dítě, utopí při projížďce na jezeře, aby mu nestála v cestě k sňatku s vhodnou partií. Místo na výsluní společnosti skončí ale na elektrickém křesle.
O dva roky později již na něj čekala úloha podporučíka Martina Gajdoše v dobově velmi populárním seriálu Třicet případů majora Zemana. Poprvé se objevil v epizodě Tatranské pastorále, pak se již v seriálu objevoval pravidelně.
Český seriál s ním se ztratil
Z osmdesátých let lze připomenout jeho postavu cukráře Šimona Šindelky v komedii Juraje Herze Sladké starosti z roku 1984. Coby třicetiletý Šimon je sice uznávaným mistrem svého oboru, v osobním životě ale starým mládencem a věčným smolařem. Maminku, která se svého syna snaží neustále oženit, ztvárnila česká herečka Irena Kačírková. Objevil se zde ale také Jan Antonín Duchoslav v roli cukrářského učedníka a Renata Mašková a Pavlína Mourková coby servírky. Nezapomenutelným se nicméně stal Andrej Hryc v roli hotelového vedoucího Baluchy, kterému není žádná šmelina nikdy proti srdci. Zcela legendární je jeho příprava debouche, kdy v čajové konvici nechal vyluhovat dva pytlíčky černého čaje, přilil trochu brandy a na závěr přidal pár kapek citrónu a trochu jaru.
Již o rok později se Emil Horváth ml. českým divákům připomněl v dnes dávno ztraceném seriálu Pátá stanice, vyprávějícím o stavbě ropovodu Družba. Před televizní kamerou se tehdy opětovně sešel se svým kolegou z Třiceti případů Vladimírem Brabcem.
Stal se oblíbeným hercem Jiřího Svobody
V druhé polovině osmdesátých let si jej vyhlédl český režisér Jiří Svoboda, který ho obsadil rovnou do dvou svých celovečerních filmů. Prvním z nich byl snímek Svět nic neví z roku 1987, odehrávající se v česko-německém pohraničí konce třicátých let. Emil v něm ztvárnil Tomáše Jakla, morálně zpustlého mladíka, který si užívá alkoholových dýchánků s děvčaty a kamarády. K cestě vzhůru mu má dopomoci výhodný sňatek, manželství ale není příliš šťastné a rozpadá se. Hlavní hrdina je však svým přítelem přesvědčen také k tomu, aby vstoupil do nacistické strany. Divák je tak svědkem postupného morálního úpadku a zvrácenosti hlavního hrdiny.
Emil svůj part bezcharakterního zhýralce zvládl bravurně a hned v následujícím roce byl režisérem obsazen do další role záporného hrdiny. Stalo se tak v Prokletí domu Hajnů, natočeném na základě knihy Jaroslava Havlíčka Neviditelný. V rodinném sídle Hajnů se odvíjí příběh inženýra Petra Švejcara, muže z malých poměrů, který se z prospěchu oženil s dcerou továrníka Hajna Soňou. Po svatbě ale s hrůzou zjistí, že rod je poznamenaný dědičnou schizofrenií. Sonin strýc Cyril trpí představou, že je neviditelný, a nemoc se začíná čím dál více projevovat i u mladé ženy. Švejcar se ale nabytého postavení nechce jen tak vzdát. V dramatu se kromě Emila Horvátha objevil i Petr Čepek coby šílený Cyril, Valérie Kaplanová v roli autoritativní babičky, Radoslav Brzobohatý jako továrník Hajn a Petronela Vančíková v úloze nešťastné Soni.
Stal se Ludvíkem Svobodou
Tímto filmem se však Emil Horváth mladší s českým publikem na dlouhou dobu rozloučil. Po roce 1989 natáčel po dlouhá léta již jen na Slovensku. Znovu se Čechům připomenul až v roce 2007 menší rolí v televizním filmu Les mrtvých, opětovně pod režijní taktovkou Jiřího Svobody. Od roku 2014 se pak po nějakou dobu objevoval v seriálu Ulice coby major Kadlec, vyšetřovatel a partner učitelky Hejlové v podání Hany Maciuchové.
Ve stejné době ztvárnil v sérii České století, v epizodě Musíme se dohodnout, prezidenta Ludvíka Svobodu. Na Slovensku se v poslední době pravidelně objevuje v seriálech Dunaj, k vašim službám nebo Nemocnica a kromě divadelní práce přednáší rovněž herectví na VŠMU. Společně s manželkou Vierou žije ve velkém bytě v centru Bratislavy. „V domě nebydlíme už i proto, že se držím rady mého nebohého tatínka, který tvrdil, že nemůžu žít v domě, když mám problém i zatlouct hřebík,“ prozradil herec v jednom z rozhovorů. Dlouhé manželství přečkalo nejen jeho známou výbušnou povahu, kterou zdědil po cholerické babičce, ale i manželčino vážné onkologické onemocnění, ke kterému došlo v roce 2010. Tehdy se Emil o svoji ženu vzorně staral, přestože dodnes umí podle jeho slov vařit pouze čaj a míchaná vejce. Vše se nakonec v dobré obrátilo a tak si oba manželé užívají poklidné stáří.
Zdroje:
