Článek
Jitka je křtěná Vltavou. Na svět přišla v Praze dne 11. listopadu 1946. V rodném listu má napsáno šlechticky znějící jméno Jitka Anna von Grünberg. Rod jejího otce má totiž rodokmen sahající až do roku 1600 a patřily mu prý velké pozemky kolem Ledče nad Sázavou. Budoucí herečka ale své dětství prožívala v padesátých letech, a tak navzdory skutečnosti, že její otec měl dobrou práci v pojišťovnictví, poznala spíše bídu. „Chudí jsme sice byli, ale nemůžu říct, že bych někdy pociťovala nějaké strádání. Byli jsme hodně skromní, takže nám zase nic nechybělo,“ přiznala v jednom z rozhovorů.
Z malé zpěvačky herečkou
K umění měla blízko od dětství. Díky sousedce začala ve čtyřech letech chodit zpívat do Kühnova dětského sboru, kde setrvala dlouhých dvanáct let. S proslulým tělesem účinkovala v rozhlase, ale i v Národním divadle. Posléze začala vystupovat při sobotních čajích s Viktorem Sodomou a Pavlem Sedláčkem. Jejím osudem se ale nakonec stalo herectví. Vždycky platila za třídního šaška, a když byly besídky, organizovala různé scénky a hry. Jako čtrnáctiletou ji ve škole objevili filmaři. Svůj filmový debut si odbyla v dramatu z učňovského prostředí Červnové dny, v němž ztvárnila jednu ze spolužaček. Start to byl více než úspěšný.
Zelenohorská byla zvyklá vystupovat, netrpěla trémou, byla veselá a sebevědomá. Byla ale také velmi pohledná a typově se hodila do šedesátých let. Brzy tak začaly chodit nabídky od dalších režisérů a Jitka, byť neměla hereckou průpravu, se stala jednou z nejobsazovanějších osobností mladé generace. Její doménou se staly dívky do nepohody, točila i několikrát ročně. Menší role studentek ztvárnila ve filmech Vánice a Na laně. V povídce Gabriela, ve filmu Strakatí andělé, získala v roce 1964 již roli titulní.
Velká láska i velká sláva
Ve stejné době se stačila mihnout ještě jako jedna z chovanek dívčího penzionátu v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Role to byla nevelká, Jitčin život ale výrazně ovlivnila na dalších pět let. Během natáčení se totiž sblížila s Waldemarem Matuškou a začala s ním žít v bytě na Václavském náměstí. Zpěvák byl v té době na vrcholu popularity a ona měla nakročeno k tomu, stát se velkou hvězdou. Byli mladí, krásní, úspěšní a záhy se tak stali mediálně známou dvojicí. Jitka později přiznala, že byla opravdu hodně zamilovaná. „Měla jsem pocit, že se mi pak už bude všechno dařit,“ říkávala.
A opravdu se zdálo, že je to pravda. Období jejího vztahu s Matuškou se překrývá s obdobím její největší filmové slávy. V roce 1966 jí režisér Jiří Menzel nabídl roli Zdeničky Svaté ve filmu Ostře sledované vlaky. Nebyla první, na koho se s nabídkou obrátil. Původně chtěl úlohu svěřit Haně Brejchové. Ta však odmítla kvůli scéně, ve které Zdeničce výpravčí Hubička razítkuje nahý zadek. Ze stejných důvodů dostal Menzel košem i od Ivy Janžurové. Jitka se hanbaté scény nebála, od rodičů to ovšem pořádně schytala. Mimochodem detail ruky, která otiskuje razítko na zadeček Zdeničky, není Josefa Somra, který výpravčího hrál, ale samotného režiséra Jiřího Menzela. Jitku scéna nesmírně proslavila. Film se navíc stal mimořádně úspěšným a získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Skvělý film skončil v trezoru
S režisérem Menzelem Jitku od té doby pojilo přátelství a zahrála si i v dalších jeho filmových počinech. Jednalo se o Zločin v šantánu a Skřivánky na niti. Při natáčení Skřivánků vládla na place skvělá atmosféra. Jednou z mnoha rozverných kratochvílí, kterými se štáb udržoval v dobré náladě, byla soutěž o to, kdo vymyslí nejlepší verš, ve kterém by nějakým způsobem figurovalo slovo kašpárek. Dle Menzela tak vznikla „řada bizarních, většinou neslušných a nereprodukovatelných veršů, jako třeba ‚Jak se Kašpar Mařce dvořil, dokud se mu neztopořil‘ nebo ‚Jak Kašpárek v Ruzyni zatoužil i po tchyni.‘ … Ty nemravné verše si Jitka Zelenohorská zapisovala do malého sešitku a maminka jí ho našla.“
Vše nakonec mělo hořkou dohru. Skřivánci vznikaly již po srpnové okupaci a doba se rychle měnila. Film šel rovnou do trezoru. „My jsme ho dotočili, ještě jsme dělali nějaký postsynchrony. Tehdy to bylo v koprodukci se západním Německem, měli k tomu nějaký výhrady a něco se muselo předělat. Takže se film dostal do Prahy, tam si ho promítli a šup, šel do trezoru. To bylo někde u papalášů, a pak si to tam tajně sami promítali. Ale on se stejně dostal mezi lidi, nevím sice jak, ale koloval,“ přibližovala tehdejší okolnosti Jitka Zelenohorská v jednom z rozhovorů.
Matuška ji podrazil
Menzel nebyl jediným režisérem, kdo jí v druhé polovině šedesátých let obsadil do svých filmů. Známá je i její role v Zemanově Ukradené vzducholodi. Jitka si ve filmu i zazpívala píseň Já ďábla přemáhám. Na spolupráci s dalším ze slavných režisérů vzpomínala jen v dobrém: „Karel Zeman, to byl Pan gentleman, neuvěřitelně solidní, slušný, pracovitý a úžasný člověk. On měl ty svoje triky a kulisy a my jsme mu tam vlastně dělali takový to doplnění. Byla to moc hezká práce, točilo se to v létě o prázdninách, hlavně kvůli těm klukům.“ Spolupráce s Václavem Vorlíčkem na filmu Kdo chce zabít Jessii? ji pro změnu svedla dohromady se sexuálním symbolem doby – Olgou Schoberovou. Velmi si padly do noty a staly se z nich kamarádky.
Jitka se začala objevovat i v televizi, točila také na Slovensku. Kromě bohatého uplatnění před kamerou působila od maturity na jedenáctiletce i v divadle. Hrála v Rokoku, Divadle E. F. Buriana nebo Divadle Za branou, později byla konferenciérkou v Laterně Magice, přijala i účast na zahraničních zájezdových představeních s Černým divadlem. Na co sáhla, to se jí dařilo. Pak se jí ze dne na den vše obrátilo vzhůru nohama. Začal se jí hroutit soukromý život. Waldemar Matuška ji po pěti letech vztahu opustil kvůli Olze Blechové, kterou si později vzal za manželku. Jitka před časem v rozhovoru s novináři popsala neslavný konec své velké lásky těmito slovy: „My jsme si spolu zařizovali byt. Pak jsme spolu byli v Anglii a já už tušila, že vztah končí. Ale když jsem přijela domů – Walda v Anglii ještě zůstal – zámek ve dveřích našeho bytu byl vyměněný. Zjistila jsem, že soused dostal pokyn ho vyměnit. Ve skříni na chodbě jsem měla pár svých hadrů. Jinak jsem neměla nic, ani bydlení, ani peníze, nic. Přespávala jsem u známých, po podnájmech, byla jsem úplně na dně.“ S Matuškou se pak již nikdy nesetkala.
Manžel ji obsadit nechtěl
K tomu všemu politické poměry v zemi začaly přituhovat. Měnily se i vztahy mezi lidmi. Kdo chtěl dělat kariéru, musel vyjadřovat podporu okupantům, komunistům, kteří pevně uchopili moc v zemi. Na to Jitka Zelenohorská nebyla stavěná. Její kariéře neprospěl ani fakt, že hrála v Menzelových tehdy již zakázaných filmech. Stala se sice členkou hereckého souboru Filmového studia Barrandov a v roce 1974 se provdala za zdejšího producenta Jana Miliče, její kariéra však nabrala sestupnou tendenci. Hrála několikrát ročně, byla již ale odsouzena k nevelkým rolím, často navíc v tendenčních filmech. „Tehdy byla taková blbá doba, kdy se netočily moc dobré filmy, spousta věcí se zakazovala, a já jsem typově nebyla ani ryba ani rak, nebyla jsem ani moc mladá ani moc stará, takže jsem nebyla moc obsazovaná. On mi nezakazoval, abych hrála, ale byl proti, abych hrála ve filmech, které on produkoval, protože nechtěl, aby si lidé mysleli, že mám nějakou protekci,“ popisovala nelehké časy a skutečnost, že manželství s produkčním jí role nepřineslo.
O Jitce se navíc začalo šířit, že pije. Vždy měla ráda společnost, večírky, jenže když začala být nešťastná, stalo se, že to s veselením se a předstíráním, že je vše v pořádku, občas přehnala. Ani to její kariéře příliš nepomáhalo. Divákům se v té době připomínala takovými filmy jako Slaměný klobouk, Milenci v roce jedna či Parta hic. Věnovala se ale hlavně divadlu a začala dělat dabing. Práce tedy navzdory všemu měla dost.
Štěstí našla s Němcem, stálo ji to ale kariéru
Narodila se jí dcera, vztah s Miličem se však bohužel nevydařil a po sedmi letech skončil rozvodem. Následně se seznámila s německým podnikatelem Peterem Behrensem, s nímž v roce 1984 uzavřela druhý sňatek. Všechno opustila a odešla za ním do Berlína i za cenu toho, že se přestala věnovat herectví. Svou filmovou kariéru definitivně uzavřela v roce 1985 postavami maminky obou hlavních hrdinů v dětském filmu Hledám dům holubí a rolí prodavačky v kriminálce Mravenci nesou smrt. Právě jako prodavačka oděvů pracovala poté řadu let v Západním Berlíně. „Potřebovala jsem se naučit německy, chtěla jsem být mezi lidmi, tak jsem se ucházela o místo prodavačky ve velkém řetězci s oblečením. Do dotazníku jsem napsala, že jsem herečka. Jak ti se divili,“ vzpomínala. Na tom, že z obletované filmové divy se stala pouhou řadovou prodavačkou zápasící s němčinou, neviděla nic špatného. Jejím krédem totiž vždy bylo, že žádná práce nesmrdí.
Z dívenky s odhaleným zadečkem se postupem času stala nenápadná dáma. Odměnou se jí stalo to, že třetí vztah se jí skutečně vydařil. U Petera našla porozumění, které celý život marně hledala. Bohužel jí lásku sebrala předčasná tragická smrt v roce 2003. Od té doby začala střídat bydlení v Berlíně a na rodných pražských Vinohradech. Smůla její život provázela nadále. Dvakrát ji zcela vykradli, třikrát vyhořela. Prošla si krutou rakovinou tlustého střeva i léčbou z alkoholové závislosti. Své životní peripetie zpřístupnila českým divákům v roce 2008 v cyklu Třináctá komnata. Napsala také velmi otevřenou knihu Ujel mi vlak. Na svou kdysi zářivou, posléze upadající a nakonec předčasně uťatou hereckou kariéru vždy nahlížela s nadhledem a bez sebelítosti, o čemž svědčí například její slova: „Já jsem tomu životu docela ‚trhala drápky‘, že jsem si něco způsobila vlastní vinou a něco se nepovedlo, to je můj problém, ale neměnila bych. Měla jsem chvilku štěstí, chvilku smůlu. … Ale, já jsem životní optimista, takže zase z lecčeho se fakt nezblázním.“
Zdroje:
