Článek
Karel Hlušička se narodil dne 25. srpna 1924 v Praze do rodiny pánského krejčího. K herectví tíhl od mládí, to ale poznamenala válka. Za okupace byl sice přijat na konzervatoř, ale ke studiu nakonec nenastoupil, neboť byl totálně nasazen v továrně na letecké přístroje. Za Pražského povstání v květnu roku 1945 se aktivně zúčastnil bojů v modřanských ulicích. Tyto životní zkušenosti jej po osvobození přivedly do řad Komunistické strany. Konečně se také mohl vrátit na pražskou konzervatoř. Setrval tu ale pouhý jeden jediný rok a přešel na Státní konzervatoř v Brně.
Ve filmu poprvé štěkl jako atentátník
Po absolutoriu herectví v roce 1949 nastoupil do prvního angažmá v Krajském oblastním divadle v Českých Budějovicích, kde setrval dlouhých deset let a prosadil se tu i jako režisér. Když s ním na přelomu tisíciletí hovořila tehdejší redaktorka Českého rozhlasu Marie Kotrbová, o svém dávném působení na jihu republiky mluvil jedině v dobrém. „Mám na něj jenom příjemné vzpomínky a pořád sleduji, co se tady v divadle děje,“ říkal tehdy.
V roce 1959 Budějovice opustil a vrátil se do rodného města, kde natrvalo zakotvil v Divadle S. K. Neumanna, pozdějším Divadle pod Palmovkou. Měl ostře řezanou tvář, která jej předurčovala k rolím drsných chlapů, případně zločinců. Podobné role mu svěřovali i filmaři.
Před filmovou kamerou se poprvé mihnul v roce 1956 ve filmu Dobrý voják Švejk. Jednalo se skutečně jen o pár sekund. Můžete ho vidět hned v úvodní půlminutě filmu jako bosenskosrbského aktivistu Gavrila Principa, jenž spáchal atentát na následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este. Více příležitostí mu filmaři poskytli až po jeho příchodu do Prahy. V roce 1961 se tak stal Antonínem v dramatu Kde řeky mají slunce nebo redaktorem Haló novin Kurtem v dobrodružném snímku Ledové moře volá.
Tatínkem Vladimíra Holého
Životní postavu vytvořil v umělecky hodnotném filmu Už zase skáču přes kaluže. Tento počin režiséra Karla Kachyni je natočený podle námětu ze stejnojmenné knihy Alana Marshalla. Vypravuje o chudém venkovském chlapci Adamovi, který vyrůstá v prostředí hřebčína. Velmi se vzhlíží ve svém otci, který rozumí koním, a naopak otec zase pevně věří ve svého syna. Adam jednoho dne následkem dětské obrny ochrne na dolní končetiny. Nevzdá se však a podaří se mu následky nemoci překonat. Nejprve je odkázán na vozík a berle. Díky kamarádům se naučí postupně jezdit na koni a překvapí tím své rodiče, kteří mu předtím říkají samé milosrdné lži, že se budou divit: „Kdo to tady uhání na tom koni?“ Tatínek pak skutečně pronese větu: „Maminko, kdo to tady tak uhání na tom koni?“ A maminka odpoví: „To je přece náš chlapec“. Hlavní roli režisér svěřil talentovanému Vladimíru Dlouhému, maminku si zahrála Zdena Hadrbolcová a v Adamova otce se převtělil právě Karel Hlušička. Herec ve svém soukromém životě vlastnil klisnu jménem Zita a jako amatérský jezdec chodil do Velké Chuchle jezdit na koních. Kvůli roli se tedy nemusel o jízdě na koních vůbec nic učit.
Film se natáčel v roce 1970 a přišel do kin v květnu následujícího roku. Pro Hlušičku to byla složitá doba. Za své politické postoje byl vyloučen z Komunistické strany, což se samozřejmě odrazilo v jeho kariéře. Normalizační kinematografie mu nicméně nakonec poskytla řadu příležitostí, zaplatil za to ale daň a začal ztvárňovat převážně schématické role kladných a politicky uvědomělých hrdinů. Diváci jej mohli spatřit jako kapitána Rudolfa Zárubu v Zatykači na královnu, koncentráčníka Františka Součka ve Zbraních pro Prahu, předsedu ZV ROH Koulu v Noci oranžových nožů, posunovače Jana Chýňu ve Zbraních pro Prahu či kriminalistu v Až budeme dospělí. Z typologie Hlušičkových postav vybočoval velitel tábora hauptsturmführer Dörner v Počkám až zabiješ nebo Rudolf Maxmilián Eckert alias Förster ve Výstřelech v Mariánských Lázních. Obě zmiňované role byly prvoplánově záporné.
Hrál téměř do posledního dechu
Hlušička točil rovněž pro televizi, vyzkoušel si i práci na seriálech a po roce 1989 se několikrát uplatnil ve filmech zahraničních produkcí. Od mládí také spolupracoval s rozhlasem, recitoval verše, realizoval četby na pokračování a prosadil se mimo jiné jako režisér rozhlasových her. Dlouhodobě se uplatňoval také v dabingu, již v šedesátých letech jeho krásný hlas zněl například ve Třech mušketýrech nebo ve Vinnetouovi. Se stříbrným plátnem se rozloučil rolí Gaudericha v životopisném dramatu Petra Nikolaeva Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů z roku 2013. I po odchodu do důchodu ale nadále pohostinsky účinkoval na různých pražských scénách. Poslední představení odehrál v Divadle Pod Palmovkou měsíc před smrtí, stalo se tak ve hře Králova řeč.
Co se týče jeho osobního života, v šedesátých letech byl ženatý s Marií Krejčovou, s níž měl dvě děti, později žil s někdejší primabalerínou a choreografkou Ludmilou Královou, s tou již zůstal až do své smrti. Svůj čas trávil v jižních Čechách, s nimiž ho spojily herecké začátky. „Usídlil jsem se nejprve rekreačně a pak i natrvalo na Prachaticku. Jsem majitelem starého památkového mlýna z roku 1557 a velice se mi tam líbí. Teď jsem restauroval štít, i památkářská komise z Prachatic byla moc spokojená s tím, co jsme udělali s tím barokním Bursovým štítem,“ vyprávěl Hlušička novinářům okolo roku 2000. To měl před sebou ještě řadu let života. Zemřel dne 10. listopadu 2016 v Praze ve věku devadesáti dvou let.
Zdroje:
